12.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.38 |

 Matt neměl ani ponětí, kolik je hodin, ale pod stromy bylo hluboké šero. Ležel na boku v Elenině novém autě, jako kdyby ho tam někdo pohodil a zapomněl. Bolelo ho celé tělo. Tentokrát se probudil a okamžitě ho napadlo Elena. Ale nikde neviděl bělost její košilky a když zavolal, nejprve tiše, později hlasitěji, nedostal odpověď.

Teď si vyhmatával na čtyřech cestu mýtinou. Zdálo se, že Damon je pryč a to mu dodalo jiskřičku naděje, která se mu rozzářila v mysli jako maják. Našel zahozenou Eleninu košili - povážlivě podupanou. Ale když nemohl na mýtině nalézt další teplé tělo, srdce mu pokleslo až někam do bot.
A pak si vzpomněl na jaguár. Horečně šátral v kapse po klíčcích. Nenašel nic, až nakonec objevil, že se nějak nevysvětlitelně ocitly v zapalování. Zažil pár úzkostných okamžiků, když auto nechtělo nastartovat a pak ho oslepila světla reflektorů. Chvíli dumal nad tím, jak otočí auto, aniž by třeba přejel bezvědomou Elenu, pak zalovil v přihrádce na rukavice, kde našel manuál a sluneční brýle. Ach a taky je tu jeden prsten s lapisem lazuli - Zkusil ho a padl mu dobře. Konečně objevil baterku a vydal se důkladně prohledat mýtinu.
Elena nikde.
Ani ferrari.
Damon ji někam odvezl.
Tak jo, takže je bude stopovat. K tomuhle účelu mu tady zůstalo Elenin auto, ale už viděl, co ta lesní monstra dovedou s auty, takže to mnoho neznamená.
Taky bude muset být opatrný s tou baterkou. Kdoví, kolik energie ještě zbývá v bateriích?
Zkoušel Bonniin mobil, pak její domácí číslo, pak penzion. Žádný signál, dokonce ani tam, kde by podle jeho mobilu být měl. Nebylo zapotřebí se ptát, proč tomu tak je - tohle je Starý les, jako obvykle se plete do věcí, do kterých mu nic není. Ani se nezeptal sám sebe, proč vlastně volal Bonnii jako první, když by bylo asi rozumnější zavolat Meredith.
Stopy ferrari našel snadno. Damon odsud vystřelil jako torpédo... Matt se zasmušile usmál.
A pak už zamířil po cestě, jako by chtěl vyjet ze Starého lesa. Stopování bylo snadné, protože buďto jel Damon příliš rychle, nebo s ním Elena bojovala, protože na mnoha místech, zvláště v zatáčkách, se stopy týraných pneumatik jasně rýsovaly v měkké půdě u cesty.
Matt si dával obzvláštní pozor, aby nešlápl na nic, co by mohla být stopa. Možná se bude na některém místě potřebovat vrátit. Také důsledně ignoroval tiché noční zvuky v okolí.Věděl,že tam jsou malachové, ale odmítal o nich přemýšlet.
Ani si nepoložil otázku, proč to vlastně dělá, proč se úmyslně vystavuje nebezpečí, místo aby před ním prchal, místo aby se pokusil jaguárem vyjet ze Starého lesa. Konec konců, Stefan neustanovil Eleniným ochráncem jeho.
Ale nemůžeš věřit vůbec ničemu, co říkal Damon, pomyslel si.
A kromě toho - stejně si vždycky na Elenu myslel a dával na ni tak trochu pozor, dokonce ještě před první schůzkou. Možná je neohrabaný, pomalý a slabý ve srovnání s jejich současnými nepřáteli, ale vždycky se bude snažit Elenu chránit.

Bylo už tma jako v pytli. Poslední stopy soumraku se vytratily z oblohy a kdyby Matt vzhlédl, uviděl by mraky a hvězdy - a stromy, které se zlověstně tyčily po obou stranách.
Blížil se ke konci cesty. Vpravo by se měl brzy objevit dům Dunstanových. Zeptá se jich, jestli snad neviděli...
Krev.
Jeho mysl mu nejdřív nabízela všelijaká bláznivá vysvětlení, jako třeba, že to je červená barva. Ale ve světle baterky uviděl rudohnědé skvrny přesně v místě, kde se silnice prudce zatáčela. Na téhle silnici je krev. A není jí málo.
Pečlivě se zdálky vyhýbal skvrnám a přejížděl světlem baterky stále dokola po vzdálenější straně cesty. Začal si domýšlet, co se tu asi stalo.
Elena vyskočila.
Buďto vyskočila, nebo ji Damon vystrčil z jedoucího auta - ale po všech těch trablích, které podstoupil, aby se ji zmocnil, to nedávalo příliš smysl. Samozřejmě že se mezitím mohl napít do sytosti - Matt se instinktivně dotkl prsty svého zraněného hrdla - ale proč by ji pak vůbec bral do auta?
Aby ji zabil vyhozením za jízdy?
To je dost pitomý způsob, jak to udělat, ale Damon možná spoléhal na svoje domácí mazlíčky, že se postarají o tělo.
Možné, ale ne příliš pravděpodobné.
Ale co je pravděpodobné?
No, na téhle straně za chvíli bude dům Dunstanových, i když ze silnice není vidět. A Eleně by se dost podobalo vyskočit z jedoucího auta v ostré zatáčce. Vyžadovalo by to chytrost i odvahu a neskonalou důvěru v čiré štěstí, že se přitom nezabije.
Matt pomalu sledoval paprskem baterky polámané rododendronové keře vedle silnice.
Panebože, ona to opravdu udělala. Jo. Vyskočila a pokoušela se kutálet. Týýjo, fakt měla štěstí, že si nezlomila vaz. Ale kutálela se dál, chytala se kořenů a úponků, aby se zastavila. To proto jsou vytrhané ze země.
V Mattovi se zdvihl příval nadšení. Zvládl to. Stopuje Elenu. Viděl ji padat stejně jasně, jako by u toho byl. Ale pak se překotila tady o ten kořen stromu, pomyslel si, jak sledoval dál její stopu. To muselo bolet. Dopadla a chvíli se kutálela po betoně - to muselo být hrozné; tady nechala hodně krve. A pak znovu do keřů.
A co pak? V rododendronech už nenacházel žádné další známky jejího pádu. Co se tady stalo?Dokázal snad Damon rychle otočit auto a dostat ji zpátky?
Ne, usoudil Matt, když pečlivě prozkoumal půdu. Jsou tu stopy jenom jednoho člověka - pak znovu upadla, pravděpodobně kvůli zranění. Ale dokázala se znovu postavit. Jenže pak jsou tu nějaké divné stopy - na jedné normální otisk boty a na druhé hluboká brázda prohlubeň.
Berle. Našla si berli. Jasně a tahle rýha bude stopa po její zraněné noze. Šla tady k tomu stromu, pak kolem něj - nebo spíš to vypadá, že poskakovala. A pak zamířila k Dunstanům.
Chytrá holka. Teď už bude pravděpodobně ve stavu, že jí stejně nikdo nepozná a koho by zajímalo, že je podobná zesnulé Eleně Gilbertové? Klidně to může být Elenina sestřenka z Filadelfie.
Takže tudy šla... jeden, druhý, třetí... osm kroků - a támhle je Dunstanových dům. Matt viděl jejich světla a cítil koně. Vzrušeně proběhl zbytek cesty - několikrát upadl, což jeho dobitému tělu rozhodně neudělalo dobře, ale přesto směřoval přímo ke světlu na zadní verandě domu. K Dunstanům se nechodí hlavním vchodem.
Když se dostal ke dveřím, zabušil skoro horečně. Našel ji. Našel Elenu!
Zdálo se to nekonečně dlouho, než se dveře trochu pootevřely. Matt automaticky vrazil do škvíry nohu a pomyslel si: Joo skvěle, jsou to opatrní lidé. Rozhodně ne takoví, kteří by vpustili dovnitř upíra krátce nato, co se k nim přišla ukrýt dívka celá od krve.
"Ano? Co si přejete?"
"To jsem já, Matt Honeycutt," oslovil oko, které vykukovalo škvírou ven. "Přišel jsem pro El...pro to děvče."
"O jakém děvčeti to mluvíš?"zeptal se hlas chraplavě.
"Podívejte, nemáte se čeho bát. To jsem já - Jake mě zná ze školy. A Kristin mě zná taky. Přišel jsem pomoct."
Upřímnost v jeho hlase zřejmě zapůsobila na osobu za dveřmi, které se otevřely a ukázaly velkého tmavovlasého muže v nátělníku, který by se potřeboval oholit. Za ním v obýváku se rýsovala postava vysoké, štíhlé, téměř vyzáblé ženy. Vypadala, jako když plakala. Za nimi stál Jake, který na střední škole chodil o rok výš než Matt.
"Jakeu,"oslovil ho Matt. Ale nedočkal se žádné odpovědi, jen otupělého pohledu plného utrpení.
"Co se tu stalo?" vyptával se vyděšeně Matt. "Přišla sem před chvílí - byla zraněná - ale vy - vy jste ji pustili dovnitř, že ano?"
"Sem žádná dívka nepřišla,"odpověděl pan Dunstan bezvýrazně.
"Musela sem přijít. Sledoval jsem její stopu - nechala za sebou krvavou stopu, chápete, skoro až k vašim dveřím."Matt si nedovolil přemýšlet. Měl takový utkvělý pocit, že když bude fakta opakovat hlasitě, Elena se nakonec zhmotní.
"Další problémy," prohlásil Jake, ale řekl to otupělým hlasem, který odpovídal jeho výrazu.
Paní Dunstanová projevila větší pochopení. "Slyšeli jsme venku ve tmě hlas, ale když jsme se vyrazili podívat, nikdo tam nebyl. A máme tu svoje vlastní problémy."
A přesně v té chvíli, jako by čekala na svoji narážku, vrhla Kristin do místnosti.
Matt na ni zíral s pocitem děsivého déjá vu. Byla oblečená podobně jako Tami Bryceová. Ustřihla si spodek svých džínových kraťasů, až z nich skoro nic nezbylo. Nahoře měla vršek bikinek, ale s - Matt spěšně odvrátil oči - dvěma velikými otvory přesně v těch místech, kde Tami měla lepenkové kruhy. A taky se ozdobila lepidlem s třpytkami.
Panebože... vždyť je jí teprve, kolik, dvanáct? Třináct? Jak se jenom může chovat tímhle způsobem? V příštím okamžiku mu celé tělo strnulo v šoku. Kristin se k němu přitiskla a vykřikla: "Matt Honey-cuc!Ty ses na mě přišel podívat!"
Matt se opatrně nadechl, aby překonal šok. Matt Honey-cuc. Ona se to neměla jak dozvědět. Dokonce nechodila ani do stejné školy jako Tami. Proč by jí Tami volala a ... říkala jí něco takového?
Zatřásl hlavou, jako kdyby si ji chtěl vyčistit. Pak pohlédl na paní Dunstanovou, která mu připadala nejvlídnější. "Mohl bych si od vás zavolat?" zeptal se. "Já potřebuju - skutečně naléhavě potřebuju vyřídit několik telefonátů."
"Telefon má od včerejška poruchu,"zachroptěl pan Dunstan. Nepokoušel se dostat Kristin pryč od Matta, což bylo zvláštní, protože byl evidentně naštvaný. "Asi spadl strom. A víš, že mobily tady nefungují."
"Ale..." Mattova mysl pracovala, až se mu z hlavy kouřilo. "Vy skutečně chcete říct, že žádná dívka sem nepřišla požádat o pomoc? Dívka s blond vlasy a modrýma očima? Přísahám, že já jsem jí neublížil. Přísahám, že jsem jí přišel pomoct."
"Matt Honey-cuc? Já jsem si udělala tetování, jenom pro tebe." Kristin se k němu stále tiskla a přitom natáhla levou ruku. Matt na ni hleděl s hrůzou. Evidentně použila nějakou jehlu, kterou si udělala vpichy na levém předloktí a pak otevřela tmavomodrou bombičku do inkoustového pera a vetřela inkoust do ran.Vypadalo to jako nejjednodušší vězeňské tetování, které dělalo dítě. Roztroušená písmenka tvořící slovo MAT byla jasně čitelná, následovala inkoustová šmouha, která zřejmě časem měla přerůst v další T.
Není divu, že nebyli nijak nadšení, že mě mají vpustit dovnitř, pomyslel si omráčeně Matt. Kristin teď objímala oběma rukama jeho pas tak silně, až se mu těžko dýchalo. Stála na špičkách a mluvila na něj, překotně šeptala obscénní věci, které už slyšel od Tami.
Zíral na paní Dunstanovou. "Čestně, neviděl jsem Kristin už... musí to být už skoro rok. Měli jsme karneval na závěr školního roku a Kristin pmáhala s jízdami na ponících, ale..."
Paní Dunstanová pomalu přikývla. "To není tvoje vina. Ona se chová úplně stejně i k Jakeovi. K nevlastnímu bratrovi. A taky k... k vlastnímu otci. Ale i já ti říkám pravdu; nebyla tu žádná dívka. Dneska nám na dveře nezaklepal nikdo jiný než ty."
"Dobře." Mattovi se zamžily oči. Jeho mysl, zaměřená především na vlastní přežití, mu radila šetřit dech, nemá smysl se dohadovat. "Kristin - já takhle fakt nemůžu dýchat..."
"Ale já tě miluju, sladký Matte. Nesmíš mě nikdy opustit. Zvlášť ne kvůli té staré couře. Té couře, co má červy v očních jamkách..."
Matt už měl zase pocit, že se s ním svět točí. Nedokázal popadnout dech. Neměl už vzduch. S očima vyvalenýma úsilím se nadechnout se bezmocně obrátil k panu Dunstanovi, který stál nejblíž.
"Nemůžu... dýchat..."
Jak jenom může mít třináctiletá holka takovou sílu? Bylo zapotřebí maximálního úsilí pana Dunstana i Jakea, aby ji od něho odtrhli. Ne, ani to nepomohlo. Začínal před očima vidět šedé mžitky. Potřebuje vzduch.
Ozvalo se ostré plesknutí, které skončilo mlaskavým zvukem. Pak další. Najednou se konečně mohl zase nadechnout.
"Ne, Jakobe! To už stačí!" vykřikla paní Dunstanová. "Už ho pustila, už ji nebij!"
Když se Mattovi rozptýlily mžitky před očima, uviděl, jak si pan Dunstan zapíná pásek. Kristin kvílela: "Jen počkeeeeejteeeeeeeee! Jen počkeeejteeeeee! Budete litovat!"
A pak se vyřítila z pokoje.
"Nevím, jestli vám to pomůže, nebo přitíží," promluvil Matt, když zas popadl dech, "ale Kristin není jediná dívka, která se takhle chová. Ve městě je minimálně ještě jedna další..."
"Mě zajímá jenom moje Kristin," odpověděla paní Dunstanová. "A tahle... věc, to není ona."
Matt přikývl. Ale teď musí udělat něco jiného. Musí najít Elenu.
"Kdyby sem přišla blond dívka a požádala o pomoc, pustíte ji prosím dovnitř?" požádal paní Dunstanovou. "Prosím vás? Ale nepouštějte sem žádné kluky - dokonce ani mě, pokud nebudete chtít," vykoktal.
Na okamžik se jeho oči setkaly s očima paní Dunstanové a pocít vnitřní spřízněnost. Ona přikývla a vyprovodila ho z domu.
Tak jo, pomyslel si Matt. Elena mířila sem, ale nedostala se až ke dveřím. Takže se půjdeme podívat na stopy.
A tak se díval. Stopy mu řekly, že pár metrů pozemkem Dunstanových Elena nevysvětlitelně zatočila prudce doprava, hluboko do lesa.
Ale proč? Copak ji něco vyděsilo? Nebo snad - Mattovi se udělalo nevolno - že by ji něco obelstilo, aby belhala dál a dál, dokud nebude z dosahu vší lidské pomoci?
Jediné, co může dělat, je následovat ji do lesů.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře