13.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.38 |

 "Eleno!"

Něco ji rušilo.
"Eleno!"
Prosím, už žádnou bolest. Teď už ji necítila, ale pamatovala si ji... jen už žádné bojování o vzduch...
"Eleno!"
Ne... prostě to nechte být. Elena se v duchu snažila vytěsnit to, co rušilo její uši i její mysl.
"Eleno, prosím..."
Jediné, po čem touží, je spát. Navždycky.
"Proklatě, Šiniči!"
Damon zvedl kouli s miniaturním lesem a Šiniči našel Elenino matné světélko, které z ní zářilo. Uvnitř byly tucty jedlí, hikor, borovic a dalších stromů - a všechny rostly z dokonale průhledné vnitřní membrány. Malinká osůbka - pokud by tedy bylo možné někoho takhle zmenšit a vložit do takovéhle koule, by viděla stromy vepředu, stromy vzadu, stromy všude kolem - a mohla by kráčet dokonale rovně a stejně by skončila ve výchozím bodě,bez ohledu na to,který směr zvolí.
"Je to zábava," prohlásil Šiniči vzdorně a sledoval ho upřeně zpod dlouhých řas. "Je to hračka obvykle určená pro děti. Past na hraní."
"A tobě připadá tohle zábavné?" Damon praštil koulí o dřevěný konferenční stolek v té překrásné chatě, kde měl Šiniči svůj tajný úkryt. A zjistil, proč se tyhle koule dávají dětem - jsou nerozbitné.
Damon si dopřál okamžik - opravdu jediný okamžik - aby se vzpamatoval. Eleně zřejmě zbývají pouhé vteřiny života. Musí svá slova formulovat přesně.
Po tomto kraťounkém okamžiku se z jeho rtů vyřinul dlouhý proud slov, většinou anglicky a většinou bez zbytečných nadávek a urážek. Neměl zájem urážet Šiničiho.
Jednoduše hrozil - ne, přísahal - že se na Šiničim spáchá takové formy násilí, které občas během svého dlouhého života viděl u lidí a upírů se zvrácenou fantazií. Nakonec se mu podařilo Šiničiho přesvědčit, že to opravdu myslí vážně a zjistil, že se nachází uvnitř koule a před sebou má promočenou Elenu. Ležela mu u nohou a vypadala mnohem hůř než v jeho nejhorších obavách. Měla vykloubené pravé rameno a vícečetné zlomeniny paže a také ošklivě roztříštěnou holenní kost.
Vyděšeně si představil, jak se asi belhala lesem, krev stéká po pravé paži od ramene až po loket a levou nohu táhne za sebou jako zraněné zvíře. Ale bylo to ještě horší.Vlasy zmáčené potem a bahnem jí spadaly přes tvář a byla úplně mimo sebe, doslova v deliriu, mluvila s lidmi, kteří tu nejsou.
A také modrala.
Dokázala vlastním úsilím odstranit jenom jediný úponek. Damon jich strhal celé chumáče a divoce je rval ze země, když se pokoušely obtočit kolem jeho vlastních zápěstí. Elena se jednou zhluboka nadechla zrovna ve chvíli, kdy už jí hrozilo zadušení, ale nenabyla vědomí.
A nebyla to Elena tak, jak si ji pamatoval. Když ji zdvihl ze země, necítil žádný vzdor ani souhlas, vyčerpáním a bolestí, ale v jednom okamžiku, kdy se napůl probrala, políbila jeho ruku skrze vlhké rozcuchané vlasy a zašeptala: "Matt... najdi... Matta."Nevěděla, kdo on je - stěží věděla, kdo je ona sama - ale měla starost o svého přítele. Z toho polibku mu projel žár celou paží, jako by se ho dotkla žhavým železem. Vstoupil jí do mysli a snažil se odvrátit její utrpení někam pryč - kamkoliv... do noci... na sebe...
Obrátil se zpět k Šiničimu a hlasem jako mrazivý vichr řekl: "Bude to pro tebe vypadat mnohem líp, pokud najdeš lék na všechna její zranění - hned."
Krásná chata byla obklopená stejnými stále zelenými stromy, hikorami a borovicemi, jako byly v kouli. Oheň vyplivl fialové a zelené plamínky, když ho Šiniči rozhrábl.
"Voda se bude každou chvíli vařit. Dej jí čaj tady z toho." Podal Damonovi zčernalou konvici - kdysi z krásně cizelovaného stříbra;nyní jen otlučenou vzpomínku na zašlou slávu - a hrnek s nějakými nalámanými větvičkami a nechutně vypadajícími věcmi na dně. "Postarej se, aby vypila alespoň třičtvrtě hrnku. Pak usne a probudí se jako nová."
Šťouchl loktem Damona do žeber: "Nebo jí můžeš dopřát jenom pár doušků - uzdravit ji jenom zpola a pak jí dát najevo, že je jen ve tvé moci, jestli jí dáš víc... podle toho, jak bude spolupracovat..."
Damon neodpověděl a odvrátil se. Jestli se na něj budu muset podívat, pomyslel si, tak ho zabiju. Ale můžu ho ještě potřebovat.
"A pokud chceš hojení doopravdy urychlit, přidej trochu své krve. Některým lidem se to takhle líbí," dodal Šiniči a jeho hlas se znovu rozechvěl vzrušením. "Můžeš se dívat, kolik bolesti lidská bytost snese, víš a pak, když umírají, jim dát trochu čaje s krví a začít znovu... Pokud si tě pamatují od minule - což se často nestává - obvykle dokážou snést ještě víc bolesti, jenom aby s tebou mohli bojovat..." zachechtal se a Damon měl najednou pocit, že není úplně duševně v pořádku.
Ale když se pak náhle otočil k Šiničimu, musel se násilím vnitřně uklidnit. Z Šiničiho se stal plápolající a zářící obrys sebe sama a z toho obrysu vystřelovaly plamenné jazyky jako erupce ze Slunce. Damon byl téměř oslepený a věděl, že to byl Šiničiho úmysl. Svíral stříbrnou konvici, jako by na tom závisela jeho vlastní příčetnost.
A možná ano. Má v mysli prázdné místo, kdy vůbec neví, co se dělo... a pak najednou vzpomínky, jak se snažil najít Elenu... nebo Šiničiho. Protože Elena mu najednou zmizela a to mohlo být jedině vinou lišáka.
"Máš tady normální koupelnu?" zeptal se Damon Šiničiho.
"Je tady cokoli si usmyslíš; jenom se musíš rozhodnout, co chceš, dřív, než otevřeš dveře a odemkneš je tímhle klíčem. A teď..."
Šiniči se protáhl, zlaté oči napůl zavřené. Malátně si projel rukou lesklou černou srst lemovanou plamínky. "Teď si půjdu zdřímnout támhle pod keř."
"Copak to je to jediné, co dokážeš dělat?" Damon se ani nesnažil skrýt sarkasmus ve svém hlase.
"A bavit se s Misao. A bojovat. A účastnit se turnajů. Ty sou - no, budeš muset někdy přijet a podívat se sám."
"Nemám zájem někam jezdit." Damon raději ani nechtěl vědět, co Šiniči a jeho sestra považují za zábavu.
Šiniči se natáhl a sundal malý kotlík vroucí vody z ohně. Nalil vařící vodu na hromádku stromové kůry, listů a jakési další drtě v otlučeném kovovém hrnku.
"Co kdyby sis šel najít nějaký keř hned teď?" zeptal se Damon - a ve skutečnosti to nebyla otázka. Měl lišáka, který už beztak posloužil svému účelu, naprosto plné zuby a bylo mu úplně ukradené, jaké zlovolnosti by mohl Šiniči napáchat jiným lidem. Jediné, co chtěl, bylo zůstat sám - s Elenou.
"Nezapomeň; musí to vypít všechno, pokud chceš, aby byla v pořádku. Bez toho bude mimo jakoukoliv možnost záchrany." Šiniči přelil tmavozelený čaj přes jemné sítko. "Radši to zkus, než se probere."
"Můžeš už odsud prostě vypadnout?"
Když Šiniči prošel puklinou mezi rozměry a přitom pečlivě dbal, aby se dostal do reálného světa a ne do nějaké jiné koule, strašně zuřil. Měl sto chutí se vrátit a ztřískat Damona, až skoro vypustí duši. Nebo aktivovat malachy v něm a přimět ho... no, ne úplně, zabít sladkou Elenu. Ona byla kvítek, jehož nektar ještě neokusil, takže nijak nespěchal dostat ji metr pod zem.
Ale co se týče zbytku jeho myšlenky... ano, rozhodl se. Teď už věděl, co udělá. Bude jednoduše kouzelné sledovat smíření Damona a Eleny a pak, dneska v noci během oslav Moonspireu, přivede zpět netvora. Mohl nechat Damona v přesvědčení, že jsou "spojenci" a pak, uprostřed jejich malého flámu, pustí posedlého Damona ze řetězu. A ukáže všem, že měl nade vším kontrolu po celou dobu.
Potrestá Elenu takovým způsobem, o kterém by se jí ani nesnilo, zemře v nádherné agonii...Damonovou rukou. Šiničiho chvosty se při té myšlence extaticky zachvěly. Ale prozatím je nechme, ať se spolu smějí a žertují. Pomsta s časem zraje a Damona je skutečně obtížné ovládat, když se vzteká.
Tohle přiznání bolelo, stejně jako jeho chvost - ten opravdový uprostřed - bolel kvůli Damonově hanebné krutosti ke zvířatům. Když se Damon rozohnil, ovládat ho vyžadovalo každou unci Šiničiho vůle a soustředění.
Ale o Moonspireu bude Damon klidný a spokojený.
Bude spokojený sám se sebou, protože s Elenou bezpochyby vymyslí nějaký absurdní plán, jak Šiničiho zastavit.
A pak začne pravá zábava.
Z Eleny bude nádherná otrokyně, dokud mi vydrží.
Když kitsune zmizel, Damon se začal chovat přirozeněji. Pevně svíral Eleninu mysl a chopil se hrnku. Zkusil si té směsi cucnout sám, než ji nabídne Eleně a zjistil, že to chutná o něco méně odporně, než páchne. Ovšem Elena skutečně neměla na výběr, nedokázala sama o své vůli udělat vůbec nic a tak v ní kousek po kousku tekutina mizela.
A pak ještě trochu jeho krve. Elena byla stále v bezvědomí a nemohla protestovat. Damon neklidně přecházel po místnosti. Vybavovala se mu jakýsi vzpomínka, tak nezřetelná, že byla spíš jako sen. Viděl v ní Elenu, jak se vrhá ven z ferrari a v rychlosti asi sto kilometrů v hodině, aby unikla - čemu?
Jemu?
Proč?
To není zrovna dobrý začátek.
Jenže to je všechno, co si dokáže vybavit! Zatraceně! Cokoli se dělo bezprostředně před tím, bylo zahaleno naprostou temnotou. Ublížil snad Stefanovi? Ne, Stefan odešel. Byl to ten druhý chlapec s ní, Mutt. Co se to sakra stalo?
Ďas aby to spral! Musí zjistit, co se přihodilo, aby to všechno mohl vysvětlit Eleně, až se probudí. Přál si, aby mu věřila, aby k němu měla důvěru. Nechtěl Elenu jen k uhašení žízně na jednu noc. Chtěl, aby si ho vybrala. Přál si, aby konečně pochopila, o kolik lépe se hodí k němu než k jeho nedomrlému, změkčilému bratrovi.
Jeho princezna temnoty. To je postavení, které má zastávat, které se pro ni hodí. A on bude její král, choť, cokoliv bude chtít. Až si tohle vyjasní, pochopí, že na tom nezáleží. Že nezáleží na ničem jiném než na tom být spolu.
Hleděl na její tělo schoulené pod dekou střízlivě... vlastně provinile. Dio mio - co kdyby ji nenašel?Nedokázal vytěsnit z mysli představu, jak klopýtá lesem v tomhle stavu... a pak leží bez dechu...líbá jeho ruku...
Damon se posadil a stiskl si špičku nosu. Proč byla s ním ve ferrari? Byla naštvaná - ne, ne naštvaná. Lepší výraz je rozzuřená a také vyděšená... z něho. To si teď dokázal vybavit jasně, tu chvíli, kdy se vrhla z rychle jedoucího vozu, ale nepamatoval si vůbec nic předtím.
Přichází snad o rozum?
Co jí kdo udělal? Ne... Damon odvrátil mysl od nabízející se otázky a přiměl se položit si tu správnou otázku. Co jí udělal on? V Eleniných očích, modrých se zlatavými skvrnkami, jako lapis lazuli, se dalo snadno číst i bez telepatie. Co jí to... on... udělal, že ji to natolik vyděsilo, aby se vrhla z vozu řítícího se plnou rychlostí, jen aby mu unikla?
Vysmíval se tomu světlovlasému klukovi. Mutt... gnat... tak nějak. Oni tři byli pohromadě a on s Elenou... sakra! Od toho okamžiku až do procitnutí za volantem ferrari bylo všechno jen zrnění a šeď. Pamatoval si, jak zachránil Bonnii v Carolinině domě; pamatoval si, že se opozdil na schůzku ve 4:44 se Stefanem; ale potom se vzpomínky začaly tříštit. Šiniči, maledicalo!
Ten lišák! Ten o tom ví určitě mnohem víc, než Damonovi řekl!
Vždycky jsem... byl silnější... než moji nepřátelé, pomyslel si. Vždycky jsem... si udržel...kontrolu.
Uslyšel slabý zvuk a mžikem byl u Eleny. Modré oči měla zavřené, ale řasy se jí chvěly. Budí se snad?
Shrnul jí deku k ramenům. Šiniči měl pravdu. Měla na sobě hodně zaschlé krve, ale přesto cítil, že její krevní tok se již normalizuje. Ale něco je tu pořád špatně... ne, tomu nevěří.
Damon se sotva udržel, aby nevykřikl vzteky. Ten zatracenej lišák ji nechal tak, s vykloubeným ramenem.
Dneska se opravdu nic nedaří.
A co teď? Zavolat Šiničiho?
Nikdy. Měl pocit, že se dneska večer na lišáka nedokáže znovu podívat, aniž by dostal chuť ho zavraždit. Bude jí muset napravit rameno sám. Většinou jsou k tomu zapotřebí dva lidé, ale co se dá dělat.
Stále držel Eleninu mysl v mentálním sevření a postaral se, aby se nemohla probudit. Uchopil ji za paži a zahájil bolestivý proces natažení pažní kosti ještě dál, až nakonec uvolnil tlak a uslyšel sladké cvak, jak kloub vklouzl zpátky do jamky. Pak ji pustil. Eleně se komíhala hlava ze strany na stranu, rty měla okoralé. Nalil ještě trochu Šiničiho zázračného léčivého čaje do otlučeného hrnku, pak ji něžně zvedl hlavu a podal jí nápoj k ústům.
Dopřál pak její mysli více svobody a uviděl, jak nadzdvihla pravou ruku a pak ji zase spustila.
Povzdychl si a naklonil jí hlavu tak, aby jí mohl pomalinku lít čaj z konvice přímo do úst. Poslušně polykala. Připomínalo mu to, jak pomáhal Bonnii... ale Bonnie nebyla takhle strašně zraněná. Damon věděl, že Elenu nemůže jejím přátelům vrátit v tomhle stavu; košilku a džíny má rozedrané a všude po těle zaschlou krev.
Možná by s tím dokázal něco udělat. Přešel ke druhým dveřím, které vedly z místnosti, a pomyslel si: koupelna, moderní koupelna. Pak odemkl a otevřel dveře. Bylo to přesně, jak si představoval: starobylé bílé hygienické místo s velikou hromadou ručníků připravených pro hosty na okraji vany.
Damon pustil horkou vodu na jednu žínku. Teď už věděl, že nemůže Elenu jen tak svléknout a položit do horké vody. Bylo to přesně to,co potřebovala, ale kdyby na to někdy někdo přišel, její přátelé by mu vyrvali zaživa srdce z těla a narazili ho na kůl. Nemusel o tom ani přemýšlet, prostě si tím byl jistý.
Vrátil se zpátky k Eleně a začal jí něžně stírat zaschlou krev z ramene. Zamumlala, zavrtěla hlavou, ale on pokračoval, dokud rameno nezačalo pod rozedranou látkou vypadat normálně.
Pak si vzal další žínku a začal pracovat na jejím kotníku. Ten byl stále oteklý - v nejbližší době rozhodně už nebude nikam utíkat. Její holenní kost však mezitím správně srostla dohromady. Byl to další doklad toho, že Šiniči a Ši - ne - Ši nemají nouzi o peníze, jinak by tenhle čaj prostě uvedli na trh a vydělali jmění.
"My se na věci díváme... jinak," vysvětlil mu během předchozích rozhovorů Šiniči a upřeně ho sledoval svýma podivně zlatavýma očima. "Peníze pro nás moc neznamenají. A co nás zajímá?Smrtelná agonie starého ničemy, který se bojí, že přijde do pekla. Dívat se, jak se potí a snaží se vzpomenout na události, které mu už dávno vymizely z paměti. První slza, kterou dítě prolije v pocitu osamělosti. Pocity nevěrné ženy, kterou její manžel přistihne s milencem. První... řekněme polibek a noc plná objevů mladé panny. Bratr, který je ochotný zemřít pro svého bratra. Takové věci nás zajímají."
A spousta dalších věcí, o kterých se ve slušné společnosti nemluví, pomyslel si Damon. Hodně z nich souvisí s bolestí. Jsou to emocionální pijavice, sají pocity smrtelníků, aby vyplnily prázdnotu svých vlastních duší.
Znovu cítil, jak se mu dělá zle, když se pokusil představit si - spočítat - jakou bolestí musela Elena projít, když vyskočila z jeho auta. Musela čekat bolestivou smrt - ale přesto to bylo lepší, než zůstat s ním.
Tentokrát, než vešel do druhých dveří, si pomyslel: kuchyň, moderní, se spoustou balíčků ledu v mrazáku.
A nebyl zklamaný. Našel kuchyni, jakou by si domů pořídil chlap - s chromovanými moderními přístroji a černobílými dlaždičkami, v mrazáku šest balíčků ledu.
Odnesl tři zpátky k Eleně. Jeden jí položil na rameno, jeden na loket a jeden na kotník. Pak ještě zašel do nablýskané kuchyně pro sklenici ledově chladné vody
Únava. Zoufalá únava.
Elena měla pocit, jako by celé její tělo bylo z olova.
Každá končetina... každá myšlenka... pokrytá olovem.
Určitě tu bylo něco, co měla udělat - nebo nedělat - právě teď. Ale nedokázala si tu myšlenku vybavit. Byla příliš těžká. Všechno bylo příliš těžké. Nedokázala ani otevřít oči.
Škrabavý zvuk. Někdo je tu blízko, na vrzavé židli. Pak se jejích rtů dotkla ledová tekutina, jenom pár kapek, ale pobídlo ji to, aby se snažila uchopit sklenici sama a pít. Ááách, lahodná chladná voda. Chutnala lépe než cokoliv, co kdy předtím pila. Rameno ji příšerně bolelo, ale chtěla pít a pít - to za tu bolest stálo. Ne! Kdosi jí sklenici odtáhl ode rtů. Chabě se snažila ji zadržet, ale vykroutila se z jejího sevření. Pak se pokusila dotknout ramene, ale ty něžné, neviditelné ruce jí to nedovolily - ne dřív, než měla ruce omyté teplou žínkou.Pak ty ruce kolem ní umístily balíčky ledu a zabalily ji do deky jako mumii. Chlad oslabil akutní bolest... ale byla tu ještě jiná bolest, hluboko uvnitř...
Bylo to příliš složité téma na přemýšlení. Když ty ruce zase sundaly led - teď už se třásla zimou - upadla opět do spánku.
Damon ošetřoval Elenu a dřímal, ošetřoval a dřímal, ošetřoval a dřímal. V dokonale zařízené koupelně našel želvinový kartáč a hřeben. Vypadaly použitelně a jednou věcí si byl jistý - Eleniny vlasy nikdy nevypadaly takhle, ať už za života nebo po životě. Pokusil se jí jemně projet kartáčem vlasy a zjistil, že uzlíky bude mnohem obtížnější rozplést, než si myslel. Když zabral kartáčem silněji, Elena se pohnula a zamumlala ve spánku.
A tak to bylo nakonec česání, které jí probudilo. Elena, aniž otevřela oči, natáhla ruku a vzala si kartáč. Pak, když se zasekl o velký chumel, se zamračila, vzala druhou rukou menší pramen a pokusila se jím procpat kartáč. Damon soucitně mlaskl. Během několika století své existence také míval dlouhé vlasy - když to jinak nešlo - a jeho vlasy byly stejně přirozeně jemné jako Eleniny, takže si ještě pamatoval ten frustrující pocit, když vyškubáváte vlasy i s kořínky. Už se jí chystal kartáč zase vzít, když najednou otevřela oči.
"Co...?" řekla a zamrkala.
Damon znervózněl a připravil se ji poslat do mentálního zatmění, pokud to bude nutné. Ale ani se nepokusila ho praštit kartáčem.
"Co se... stalo?" Elenin pocit byl zřejmý: nelíbilo se jí to. Neměla radost z dalšího probuzení a velmi nejasné představy o tom, co se dělo, když byla mimo.
Zatímco Damon, připravený na útok či útěk, pozoroval její tvář, pomalu si začínala dávat dohromady, co se jí přihodilo.
"Damone?" upřela na něj lapisový pohled přikazující odhalit vše. Říkal: léčíš mě, mučíš mě, nebo jsi jen zaujatý dívák, který si vychutnává cizí bolest a přitom popíjí sklenku koňaku?
"Oni používají koňak k vaření, princezno. Popíjejí armagnac. A myslím, že... ne, ani jedno," odpověděl Damon. A pokazil celý efekt, když spěšně dodal: "To není hrozba. Přísahám ti, že mě Stefan ustanovil tvým ochráncem."
Technicky to byla pravda, když uvážíme fakta: Stefan na něj řval: "Měl by ses radši postarat, aby se něco nestalo Eleně, ty licoměrný bastardek, nebo si najdu cestu zpátky a vyrvu ti..." Zbytek zanikl ve zvucích boje, ale Damon naprosto pochopil jádro sdělení. A teď začal brát své pověření vážně.
"Nic dalšího už ti neublíží, pokud mi dovolíš, abych na tebe dával pozor," dodal, čímž už se dostával do oblasti smyšlenek, protože ať už ji vyděsil nebo vytáhl z auta jakkoliv, určitě byl ve voze spolu s ním. Ale v budoucnu už se k ní nikdo nedostane, přísahal si. I když tentokrát to totálně zpackal, odteď už nebudou žádné útoky na Elenu Gilbertovou - nebo někdo zemře.
Nepokoušel se špehovat její myšlenky, ale jak se díval do jejích očí, vysílaly naprosto jasně - a naprosto záhadně - jedinou myšlenku: Teď vím, že jsem měla pravdu. Celou tu dobu to byl někdo jiný. A poznal, že navzdory bolesti Elena pociťuje hluboký pocit uspokojení.
"Poranila jsem si rameno." Natáhla pravou ruku, aby se za něj chytila, ale Damon ji zarazil.
"Vymkla sis ho," vysvětlil. "Bude to nějakou chvíli bolet."
"A můj kotník... ale někdo... pamatuju se, jak jsem byla v lesích a podívala se nahoru a byls tam ty. Nemohla jsem dýchat a tys ze mě strhal ty úponky a zvednul mě v náručí..." Pohlédla na Damona zmateně. "To tys mě zachránil?
Znělo to jako otázka, ale nebyla. Divila se tomu, jako by to považovala za nemožné. Potom se rozplakala.
První slza, kterou dítě prolije v pocitu osamělosti. Pocity nevěrné ženy, kterou manžel přistihne s milencem...
A možná pláč mladé dívky, která věří, že její nepřítel ji zachránil před smrtí.
Damon zoufale stiskl zuby. Pomyšlení, že se Šiniči na tohle možná dívá, cítí Eleniny emoce a pochutnává si na nich... bylo nesnesitelné. Šiniči by Eleně paměť dokázal vrátit, tím si byl jistý. Ale na takovém místě a v takové době, která mu bude připadat nejzábavnější.
"Byla to moje práce," řekl koženě. "Přísahal jsem."
"Děkuju," vydechla Elena mezi vzlyky. "Ne, prosím - neodvracej se, já to myslím vážně. Áách, je tu někde krabice s kapesníky? Nebo cokoliv suchého?" Tělo se jí opět rozechvívalo vzlyky.
V dokonalé koupelně byla i krabice s kapesníky a Damon ji odnesl Eleně.
Díval se stranou, zatímco ona stále dál plakala a smrkala. V téhle chvíli tu nebylo žádné okouzlení, žádný zkušený zasmušilý bojovník zla ani žádná nebezpečná koketka. Jenom dívka zlomená bolesti, vzlykající jako raněná laň, jako dítě.
Jeho bratr by určitě věděl, co má říkat. Ale on, Damon, neměl nejmenší představu, co si počít - kromě toho, že si byl naprosto jistý, že za tohle někoho zabije. Šiniči pozná, co to znamená plést se do cesty Damonovi, když jde o Elenu.
"Jak se cítíš?" zeptal se příkře. Nikdo mu nebude vyčítat, že zneužil situace - nikdo nesmí říct, že jí ublížil jen proto, aby ji mohl... zneužít.
"Tys mi dal krev," podivila se Elena a když střelil pohledem po svém vyhrnutém rukávu,dodala: "Ne - ale je to pocit, který znám. Když jsem se poprvé... objevila zpátky na Zemi, po duchovním životě, Stefan mi dal svoji krev a potom jsem se cítila... takhle. Rozehřátě. A trochu nepohodlně."
Otočil se a pohlédl na ni. "Nepohodlně?"
"Taková plnost - tady." Dotkla se hrdla. "Myslíme si, že to nějak souvisí se symbiózou... když spolu upíři a lidé žijí pohromadě."
"Když upír mění člověka taky v upíra, chceš říct,"odsekl ostře.
"Až na to, že jsem se neproměnila, když jsem ještě byla napůl duchovní bytost. Ale pak - jsem se stala zase člověkem." Škytla, vyzkoušela smutný úsměv a znovu se chopila kartáče. "Chtěla bych tě požádat, aby ses na mě podíval, jestli jsem se neproměnila, ale..." udělala malý bezmocný pohyb.
Damon seděl a představoval si, jaké to asi bylo, ošetřovat duchovní dítě Elenu. Byla to mučivě sladká představa.
Odpověděl otupěle: "Když jsi říkala, že se cítíš nepohodlně, chtělas říct, že bych si měl vzít trochu tvojí krve?"
Pohlédla stranou a pak zpátky na něj. "Řekla jsem, že jsem ti vděčná. Řekla jsem, že se cítím...příliš plná. Nevím jak jinak ti mám poděkovat."
Damon měl za sebou staletí cviku v sebeovládání, jinak by mrskl něčím přes pokoj. Byla to situace, kdy by se nejradši rozesmál... nebo plakal. Nabízela se mu jako dík za záchranu od utrpení, před kterým ji měl uchránit, ale selhal.
Ale on není žádný hrdina. Není jako svatý Stefan, aby odmítl tuhle nejvyšší cenu, navzdory jejímu stavu.
Chce ji.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře