14.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.39 |

 Matt nakonec stopy vzdal. Pokud mohl říct, něco přimělo Elenu úplně minout dům Dunstanových i stodolu a kulhat dál a dál, až se dostala do rozmačkaného a roztrhaného chumlu tenkých plazivých úponků. Ochable visely Mattovi z dlaně a až zneklidňujícím způsobem mu připomínaly pocit šátrajících tykadel brouků kolem krku.

A od toho místa dál už nebylo jediné známky lidského pohybu. Jako kdyby přiletělo UFO a odneslo Elenu paprskem.
Podnikal výpady do různých stran, až se mu chumáč úponků ztratil a on ve Starém lese zabloudil. Kdyby chtěl, mohl si představovat všechny možné zvuky všude okolo. Kdyby chtěl, mohl si představovat, že světlo baterky už není tak jasné jako předtím, že dostává chorobně nažloutlý odstín...
Celou tu dobu, kdy hledal Elenu, se choval co nejtišeji. Uvědomoval si, že se možná snaží vplížit do míst, která si to nepřejí. Ale teď se v něm začal sbírat výkřik a jeho schopnost odolávat se každou vteřinou zmenšovala.
Když se výkřik konečně vydral ven, překvapil ho stejně jako snad možné posluchače.
"Eleeeeeeeeeeeeenooooooooooooo!"
Matta úplně odmala učili večer před spaním říkat modlitbičku. Nevěděl o církvi o moc víc, ale uvnitř byl upřímně přesvědčený, že existuje Někdo nebo Něco, co se o lidi stará. Že všechno, co je na světě, nějakým způsobem dává smysl a že všechno má svůj důvod.
Tahle jeho víra byla v uplynulém roce těžce zkoušena.
Ale Elenin návrat z mrtvých zaplašil jeho pochybnosti. Zdálo se, že dokazuje všechno, v co si vždycky přál věřit.
Ty bys ji přece nevrátil jenom na pár dnů, aby sis ji pak znovu vzal? přemítal a to přemítání bylo spíš jakýmsi druhem modlitby. To bys neudělal - že ne?
Protože pomyšlení na svět bez Eleny, bez její jiskry, její silné vůle, jejího nadšení vrhat se do bláznivých dobrodružství - a zase se z nich dostávat a to ještě bláznivějším způsobem - to by byla příliš velká ztráta. Svět by bez ní najednou chmurně šedivé tóny. Žádná divoká červená ani záblesky papouškové zelené, blankytná modř, narcisově žlutá nebo rtuťově stříbrná - a ani žádná zlatá. Žádné záblesky zlatavé barvy v nekonečné modři očí jako lapis lazuli.
"Eleeeeenooooooo! Sakra, odpověz mi! Tady je Matt, Eleno
Eleeeee..."
Náhle přestal volat a zaposlouchal se. Na okamžik mu poskočilo srdce a celé tělo se napjalo. Nakonec dokázal rozeznat jednotlivá slova.
"Eleeeeeenooooooooooooo? Maaaaaaaaatteeeeee? Kde jste?"
"Bonnie? Bonnie! Já jsem tady!" otočil světlo baterky přímo vzhůru a pomalu jím kroužil. "Vidíte mě?"
"Vidíš nás?"
Matt se pomalu otáčel. A - ano - támhle je světlo baterky, dvě,tři!
Srdce mu poskočilo radostí, když uviděl tři světla. "Jdu přímo k vám," zavolal a hned změnil slova v čin. Schovávání bylo stejně už zbytečné. Vrážel do kmenů a vyškubával úponky, které se snažily chytit za kotníky, ale celou dobu volal: "Zůstaňte, kde jste! Jdu k vám!"
A pak už ta světla byla přímo před ním, oslepovala ho a Bonnie se nějak octla v jeho náručí a plakala.

To alespoň propůjčilo celé situaci zdání normálnosti. Bonnie mu plakala na hrudi a on se díval po Meredith, která se na něj nervózně usmívala a na... paní Flowersovou? No opravdu to byla ona, měla na hlavě ten hrozný zahradnický klobouk s umělými kytkami a na sobě asi tak sedm nebo osm vlněných svetrů.

"Paní Flowersová?" vydechl, když jeho pusa konečně dohnala mozek. "Ale - kde je Elena?"
Všichni najednou ztuhli, jakoby se těšili na dobré zprávy, ale dočkali se zklamání.
"My jsme ji neviděli," řekla Meredith tiše. "Ty jsi přece byl s ní."
"Já jsem s ní byl, to jo. Ale pak přišel Damon. Ublížil jí. Meredith." Matt cítil, jak se kolem něj sevřely Bonniiny paže. "Nechal ji zmítat na zemi v křečích. Myslím, že se ji chystá zabít. A - mě taky zranil. Myslím, že jsem omdlel. Když jsem se probral, byla pryč."
"On ji odvezl?"vyptávala se Bonnie divoce.
"Jo... ale nerozumím tomu, co se stalo potom."
Bolestně jim pověděl, jak Elena zřejmě vyskočila z auta a jak její stopy pak nikam nevedly.
Bonnie se v jeho náručí zachvěla.
"A pak se staly další divné věci," pokračoval Matt.
Pomalu a s četnými přestávkami se snažil co nejlépe vysvětlit, jak je to s Kristin a její podobností s Tami.
"To je... prostě divné," přemýšlela Bonnie. "Myslela jsem, že znám odpověď, ale pokud Kristin nebyla v kontaktu s žádnou z těch dalších dívek..."
"Asi jsi myslela na Salemské čarodějnice, drahoušku," ozvala se paní Flowersová. Matt si stále nemohl zvyknout, že paní Flowersová s nimi mluví. Pokračovala: "Ale vy ve skutečnosti nevíte, s kým se viděl Jim, když už jsme u toho. Děti mají v téhle době celkem dost svobody a on může být - jak se tomu říká? - přenašečem."
"Kromě toho, i kdyby to byla nějaká posedlost, může to být úplně jiný druh posedlosti," řekla Meredith. "Kristin žije ve Starém lese. A Starý les je plný těch brouků, těch malachů. Kdoví, třeba se to stalo, když jednoduše vyšla před práh? Kdoví, co tam na ni čekalo?"
Teď se Bonnie v Mattově náručí opravdu třásla. Zhasli všechny baterky kromě jedné, aby šetřili energií, ale to jen přispívalo ke strašidelnému pocitu z okolí.
"Ale co telepatie?" řekl Matt paní Flowersové. "Chci říct, nevěřím ani na chvíli, že na ty dívky ze Salemu zaútočily skutečné čarodějnice. Myslím, že to byly dívky, které podléhaly masové hysterii, když byly pohromadě a něco se prostě vymklo z ruky. Ale jak Kristin věděla, že mi má říkat...stejně jako Tamra?"
"Možná přemýšlíme úplně špatně," ozvala se Bonnie odkudsi z Mattovi košile. "Možná, že to vůbec není jako v Daleko, kde se ta - ta hysterie šířila horizontálně, jestli chápete, co tím myslím. Možná je tady někdo nad nimi, kdo to šíří kamkoliv se mu zamane."
Nastalo krátké ticho a pak paní Flowersová zamumlala: "Ústy dětí a kojeňátek..."
"Chcete říct, že si myslíte, že má pravdu? Ale kdo je potom ten šéf nahoře? Kdo to všechno dělá?"dožadovala se Meredith odpovědi. "Nemůže to být Damon, protože Damon dvakrát zachránil Bonnii - a jednou mě." Než kdokoliv stihl posbírat slova, aby se na to zeptal, pokračovala dál. "Elena si byla dost jistá, že Damona něco posedlo. Tak kdo jiný to může být?"
"Někdo, s kým jsme se ještě nesetkali," mrmlala Bonnie zlověstně. "Někdo, kdo se nám nebude líbit."
S perfektním načasováním se za nimi ozvalo prasknutí větvičky. Všichni se otočili jako na povel.
"Co bych opravdu chtěl," řekl Damon Eleně, "je, aby ses zahřála. A to znamená buďto ti uvařit něco horkého, aby ses zahřála zevnitř, nebo tě uložit do vany, aby ses zahřála zvenčí. A s ohledem na to, co se stalo minule..."
"Já... mám dojem, že nedokážu nic sníst..."
"No tak, je to americká tradice. Jablečná polévka nebo maminčin domácí kuřecí koláč?"
Navzdory situaci se uchichtla a pak ho opravila: "Ale ne, přece jablečný koláč a maminčina domácí kuřecí polévka. Ale pro začátek to nebylo špatné."
"No a? Slibuju, že nepomíchám jablka s kuřetem."
"Mohla bych snad zkusit trochu polívky," odpověděla Elena pomalu. "A Damone, mám hroznou žízeň na obyčejnou vodu, přineseš mi ji, prosím?"
"Já vím, ale když budeš moc pít, budeš mít bolesti. Udělám ti polívku."
"Bývá v malých plechovkách s červeným přebalem. Stačí jenom odrolovat víčko..." Elena se zarazila, když se Damon obrátil ke dveřím.
Damon poznal, že Elena má vážné pochybnosti o celé akci, ale také věděl, že když jí přinese něco alespoň trochu pitelného, tak to vypije. Žízeň s váma tohle udělá.
On sám je živoucím příkladem.
Když procházel dveřmi, ozval se najednou příšerný hluk, jako když klapou veliké kuchyňské nůžky. Podle zvuku mu skoro ucvakly... pozadí.
"Damone!" Slabý hlas volal slabě přes dveře. "Damone, jsi v pořádku? Damone! Odpověz mi!"
Místo toho se otočil, prohlédl si dveře, které vypadaly úplně normálně, a otevřel je. Kdyby ho někdo pozoroval, asi by se divil, protože vložil klíč do odemčených dveří, řekl "Elenin pokoj" a pak odemkl a otevřel dveře.
Když se dostal dovnitř, rozběhl se.
Elena ležela bezmocně ve změti dek a prostěradel na podlaze. Pokoušela se vstát, ale tvář měla bílou bolestí.
"Co tě shodilo z postele?" vyptával se. Šiniči umře pomalu, rozhodl se.
"Nic. Slyšela jsem ten strašný zvuk, když se dveře zavíraly. Pokoušela jsem se k tobě dostat, ale..."
Damon na ni zůstal zírat. "Pokoušela jsem se k tobě dostat, ale..." Tohle zlomené, zraněné a vyčerpané stvoření se pokoušelo zachránit jeho? Tak, až spadlo z postele?
"Promiň," řekla se slzami v očích. "Nemůžu si pořád zvyknout na gravitaci, Zranil ses?"
"Ne tolik, jako ty," odpověděl a úmyslně mluvil nezúčastněně a odvracel pohled. "Udělal jsem jednu pitomost, odešel jsem z pokoje a dům... mi to připomněl."
"O čem to mluvíš?" vyptávala se nešťastná Elena, zahalená jen v prostěradlech.
"O tomhle klíči," zvedl ho Damon tak, aby ho viděla. Byl zlatý a dal se nosit jako prsten, ale dvě vyklápěcí křídla z něj dělala krásně tvarovaný klíč.
"A co je s ním v nepořádku?"
"Způsob, jakým jsem ho použil. Tenhle klíč má v sobě moc kitsune, odemkne cokoliv a přenese tě kamkoliv, ale funguje jedině tak, že ho vložíš do zámku, řekneš, kam chceš jít a pak otočíš klíčem. A já tohle zapomněl udělat, když jsem odcházel z tvého pokoje."
Elena vypadala zmateně. "Ale co když nemáš ke klíči dírku? Většina dveří v pokojích nemá klíčové dírky."
"Tenhle klíč pasuje ke každým dveřím. Dalo by se říct, že si sám udělá klíčovou dírku. Je to poklad kitsune - a já jsem ho vytřásl ze Šiničiho, když jsem se tak vztekal, že jsi zraněná. Ale bude ho chtít brzo zpátky." Damonův pohled zpřísněl a pak se zlehka usmál. "Zajímalo by mě, který z nás nakonec skončí jako jeho vlastník.Všiml jsem si dalšího klíče v kuchyni - asi náhradní."
"Damone, tohle všechno povídání o kouzelných klíčích je zajímavé, ale kdybys mě prosím nechal vstát z podlahy..."
Okamžitě se zatvářil zkroušeně a zeptal se, jestli chce do postele nebo kam.
"Zkusím koupel," odpověděla Elena tiše. Rozepnula si džíny a pokoušela se z nich vyvléct.
"Počkej chvilku! Mohla bys omdlít a utopit se. Lehni si a já ti slibuju, že se postarám, aby ses mohla očistit, pokud se pokusíš něco sníst." Měl k domu svoje výhrady.
"Teď se vysvlíkni na postel a zakryj se prostěradlem. Umím hříšně dobře masírovat," dodal a odvrátil se.
"Podívej, nemusíš se odvracet. Zakrývání těla je něco, čemu jsem přestala rozumět od doby, co... co jsem se vrátila,"řekla Elena. "Tabu slušnosti. Nechápu, proč by se kdokoliv měl stydět za svoje tělo." (Teď už mluvila poněkud ztlumeným hlasem). "Chci říct, že každý, kdo říká, že nás stvořil Bůh, taky připouští, že jsme byli bez šatů a to i po Adamovi a Evě. Pokud je to tak strašně důležité, tak proč nás nestvořil rovnou s plínkami?"
"Ano, to, co říkáš, mi připomíná, co jsem jednou řekl francouzské královně matce," odpověděl Damon a odhodlaně upíral zrak na prasklinu v dřevěném obložení. "Řekl jsem jí, že pokud je Bůh zároveň všemocný a vševědoucí, pak určitě zná předem náš osud a přesto spravedlivě stvořil stejně hříšně nahé jako nespravedlivé?"
"A co ti na to řekla?"
"Ani slovo. Ale smála se a třikrát mi poklepala na hřbet ruky vějířem, což, jak mi později řekli, byla pozvánka na dostaveníčko. Bohužel jsem měl jiné závazky. Jsi už na posteli?"
"Jo a pod prostěradlem," odpověděla Elena unaveně.
"Jestliže to byla královna matka, předpokládám, žes tomu byl rád," dodala napůl omámeným hlasem. "Nejsou matky vždycky staré?"
"Ne. Anna Rakouská, královna Francie, si uchovala svoji výjimečnou krásu až do konce. Byla to jediná rusovláska, která..."
Damon se zarazil a zoufale hledal slova, když se podíval na postel. Elena udělala co říkal. Jenom si neuvědomila, jak moc se bude podobat Afroditě vystupující z mořských pěn. Zčeřená bělost prostěradla přecházela do teplejší mléčné bílé barvy její pleti. Potřebovala umýt, samozřejmě, ale už jenom vědomí, že pod tou tenounkou látkou je skvostně nahá, stačilo, aby ztratil dech.
Srolovala svoje oblečení do jedné velké koule a hodila ho do nejvzdálenějšího kouta pokoje. Nedivil se jí.
Raději nepřemýšlel a neváhal. Jednoduše vztáhl ruce a nabídl: "Kuřecí vývar s tymiánem a citronem, horký, v keramické misce - a pak olej z květů švestky, velmi prohřátý ve flakonu."
Jakmile bylo jídlo náležitě zkonzumováno a Elena zase ležela na zádech, začal jí jemně masírovat olejem. Švestkové květy jsou výborné pro začátek masáže, znecitliví kůži a smysly proti bolesti a tvoří základ pro další, exotičtější oleje, které pro ni plánoval později.
Svým způsobem to bylo mnohem lepší, než ji ponořit do vany nebo jacuzzi. Věděl, kde má zranění; pro každé z nich mohl zahřát oleje na správnou teplotu. A namísto nepříliš mobilní trysky v jacuzzi chrlící vodu přímo na modřinu se mohl vyhnout příliš citlivým místům - tedy citlivým na bolest.
Začal u jejích vlasů s velmi lehounkou vrstvou oleje, který usnadnil rozčesávání i těch nejhorších chumlů. Vlasy po olejové kúře zářily v kontrastu s její pokožkou jako živé zlato - jako med na smetaně. Pak se začal věnovat svalům ve tváři: jemné tahy palci po čele, aby se svaly uvolnily a povolily a s nimi i Elena. Pomalé krouživé pohyby po spáncích, jen lehounkým tlakem. Viděl jemné modré žilky, které tudy vedou a uvědomoval si, že pevnější tlak by ji přivedl do spánku.
Pak pokračoval horní částí paží, dlaněmi. Uvolňoval ji kousek po kousku prastarými technikami a správnými starobylými esencemi, které k nim patří, dokud se necítila jako hebounký jemný chumáček pod prostěradlem: hlaďounká, jemná a poddajná. Na okamžik blýskl svým žhavým úsměvem, když jemně natahoval palec, až křupl - pak se ten úsměv změnil v ironický. Teď by od ní mohl mít, cokoliv by se mu zachtělo. Ano, v téhle náladě by mu neodmítla nic. Ale nepočítal s tím, co to zatracené prostěradlo udělá s ním. Každý ví, že kousínek zahalení, bez ohledu na to, jak prostého vždycky přitahuje pozornost k oblastem, které jsou tabu způsobem, jakým to syrová nahota nedokáže. A masírování Elenina těla centimetr po centimetru ho jen koncentrovalo na to, co leželo pod látkou.
Po nějaké chvíli řekla Elena ospale: "Neřekneš mi konec toho příběhu? O Anně Rakouské, která byla jedinou rusovláskou, která..."
"...která, ehm, zůstala přírodní rusovláskou až do konce života," zamumlal Damon. "Ano. Říkalo se, že jejím milencem byl kardinál Richelieu."
"Není to ten zlý kardinál ze Tří mušketýrů?"
"Ano, ale pravděpodobně nebyl tak zlý, jak ho tam zpodobnili a rozhodně to byl schopný politik. A, jak někteří říkají, skutečný otec Ludvíka... a teď se otoč."
"To je podivné jméno pro krále."
"Hmm?"
"Ludvík Teďseotoč,"doplnila Elena, pak se otočila a blýskla saténovým stehnem, zatímco se Damon snažil dívat na vybavení pokoje.
"To záleží na tradicích pojmenovávání v rodné zemi dotyčného," snažil se Damon držet tématu. Jediné, co dokázal vidět, byl onen záblesk stehna.
"Coooo?"
"Cože?"
"Ptala jsem se tě..."
"Je ti teplo? Tak hotovo," řekl raději Damon a nerozumně popleskal nejvyšší pahorek pod prostěradlem.
"Hej!" Elena se napřímila a Damon - postavený před celé to růžové tělo, hebké a naparfémované, se svaly jako ocel pod hedvábnou pletí - kvapně prchl.
Po vhodné přestávce se vrátil s uklidňující nabídkou další polévky. Elena, už důstojně pod prostěradlem, které si upravila jako tógu, souhlasila. Dokonce se ani nepokusila ho plácnout přes zadek, když k ní stál zády.
"Co je vlastně tohle za místo?" divila se místo toho. "To nemůže být u Dunstanových - je to stará rodina se starým domem. Bývali to farmáři."
"Hm, říkejme tomu prostě moje malé útočiště v lesích."
"Chm," odvětila Elena. "Však jsem věděla, že nespíš na stromech."
Damon zjistil, že se snaží nesmát. Vlastně nikdy nebyl s Elenou jinak než v situaci života nebo smrti. Kdyby teď řekl, že se zamiloval do jejího ducha a mysli - teď, poté, co jí masíroval nahé tělo pod prostěradlem... ne, nikdo by mu neuvěřil.
"Cítíš se líp?" zeptal se.
"Teploučká jako jablečno-kuřecí vývar."
"Tohle jen tak nezapomeneš co?"
Donutil ji zůstat v posteli, zatímco si představoval noční košile, župany a šaty - a také pantofle - všech tvarů a velikostí a přitom vstoupil do pokoje, kde předtím byla koupelna. S potěšením našel vybavenou šatnu se vším, co člověk kdy vymyslel jako noční úbor. Od hedvábných negližé až po staromódní noční košile se spacími čepičkami. Damon se odsud vynořil s plnou náručí a dal Eleně vybrat.
Vybrala si noční košili s vysokým límečkem, vyrobenou z poctivé látky. Damon zjistil, že hladí nádhernou nebesky modrou košilku lemovanou něčím, co vypadalo jako pravá benátská krajka.
"To není můj styl," řekla Elena rychle a zastrčila ji pod ostatní oděvy.
Ne tvůj styl pro mě, pomyslel si Damon pobaveně. A jsi chytrá, malá potvůrka. Nechceš mě svádět k něčemu, čeho bys mohla zítra litovat.
"Tak jo - takže si můžeš dopřát pořádný tvrdý spánek..." Odmlčel se, protože na něj najednou hleděla se zoufalým, zděšeným a překvapeným výrazem.
"Matt! Damone, hledali jsme Matta! Právě jsem si vzpomněla. Hledali jsme ho a já... dál nevím. Zranila jsem se. Pamatuju si pád a pak jsem byla tady."
Protože jsem tě sem přenesl, pomyslel si Damon. Protože tento dům je jen myšlenkou v Šiničiho hlavě. Protože jediné trvalé věci uvnitř něj jsme my dva.
Damon se zhluboka nadechl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře