Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
15.kapitola

15.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.40 |

 Dopřej nám alespoň tu důstojnost vyjít z tvojí pasti po vlastních nohou - nebo bych měl říct s použitím tvého vlastního klíče? vyslal Damon myšlenku k Šiničimu. Eleně řekl: "Ano, hledali jsme toho, jak - se - jmenuje. Ale měla jsi ošklivý pád. Přál bych si - chci se tě zeptat - jestli bys zůstala tady a zotavovala se, zatímco já se po něm podívám."

"Myslíš, že bys věděl, kde Matta hledat?" To bylo to jediné, co ji z celé věty zajímalo, jediné,co slyšela.
"Ano."
"Můžeme hned vyrazit?"
"Nenecháš mě jít samotného?"
"Ne," odpověděla Elena jednoduše. "Musím ho najít. Vůbec bych nedokázala usnout, kdybys šel ven sám. Prosím, můžeme už jít?"
Damon si povzdechl: "Tak dobře, v té šatně byly - (nebo spíš teď už jsou) - šaty, které ti padnou. Džíny a tak. Dojdu pro ně," dodal. "Pokud tě opravdu a skutečně nedokážu přesvědčit, aby sis lehla a odpočívala, než se po něm podívám."
"Já to zvládnu," slibovala Elena. "A jestli odejdeš beze mě, prostě vyskočím z okna a půjdu za tebou."
Myslela to vážně. Sebral se, zašel pro slibované oblečení a pak se otočil zády, zatímco Elena si oblékala identickou verzi džínů a košile, které měla na sobě předtím, nepotrhané a bez krvavých skvrn. Když odcházeli z domu, Elena si zuřivě rozčesávala vlasy. Každých pár kroků se ohlížela.
"Co to děláš?" zeptal se Damon a rozhodl se, že ji raději ponese.
"Čekám, kdy ten dům zmizí." A když na ni upřel svůj nejdokonalejší pohled říkající o čem to mluvíš? dodala; "Džíny od Armaniho? A přesně moje velikost? Košilka LaPerla, taky ta samá? A košile o dvě čísla větší, přesně jako ta, kterou jsem měla na sobě. Ten barák je buďto oděvní sklad, nebo je kouzelný. Vsadila bych na kouzla."
Damon ji zvedl a považoval to zároveň za způsob, jak ji umlčet. Odnesl ji na místo spolujezdce do ferrari. Samotnéoho ho zajímalo, jestli už jsou teď ve skutečném světě nebo v jiném ze Šiničiho světů.
"Už zmizel?" zeptal se
"Jo."
To je škoda, pomyslel si. Byl by si ho rád ponechal.
Mohl by se pokusit znovu vyjednávat se Šiničim, ale teď jsou tady jiné, mnohem důležitější věci k zamyšlení. Lehce Elenu stiskl a pomyslel si - jiné, mnohem, mnohem důležitější věci.
V autě se přesvědčil o třech drobnostech. Za prvé, že cvaknutí ze sedadla skutečně znamená, že Elena má řádně zapnutý pás. Za druhé, že dveře jsou zamknuté - od řidiče. A za třetí, že pojede na své poměry celkem pomalu. Sice si myslel, že nikdo v Elenině stavu by se v dohledné době nevrhal z rozjetých aut, ale nehodlal ani v nejmenším riskovat.
Neměl ponětí, jak dlouho bude tahle kouzelná chvíle trvat. Elena se určitě nakonec ze své amnézie vzpamatuje. Bylo to jen logické, protože i jemu se pomalu vracejí některé obrazy, jelikož je vzhůru mnohem déle než ona. Hodně brzo si vzpomene... na co? Že ji odvezl ve ferrari proti její vůli (špatné, ale odpustitelné - přece nemohl vědět, že vyskočí?).
Že škádlil ji a Mikea nebo Mitche nebo jak na mýtině? O tom zatím ani on sám nemá vůbec jasnou představu - nebo to byl možná jenom sen.
Kéž by věděl, jaká je vlastně pravda. Kdy si na všechno vzpomene? Jakmile se to stane, bude mít mnohem silnější vyjednávací pozici.
A bylo jen stěží možné, že Mac utrpí podchlazení ve sněhové vánici, když je teď prostředek léta, i kdyby byl pořád ještě na mýtině. Byla chladná noc, ale to nejhorší, co se mu může stát, je vrzání revmatických kloubů, až mu bude kolem osmdesáti.
Podstatné však teď bylo, aby ho nenašli. Mohl by ze sebe vysypat některé nepříjemné pravdy. Damon si všiml, že Elena opakuje čas od času jedno gesto. Dotkla se hrdla, grimasa, hluboký nádech.
"Je ti špatně z jízdy?"
"Ne, já..." V měsíčním svitu zahlédl, jak se začervenala; svými tepločivnými smysli cítil, jak sálá. Hluboce se červenala: "Vysvětlovala jsem ti, že mám takový ten pocit... plnosti. To mě trápí."
Co může upír dělat?
Říct: Promiň - kvůli Moonspireu se postím?
Říct: Promiň - zítra ráno mě budeš nenávidět?
Říct: Čert vzal zítřejší ráno; tohle sedadlo se dá sklopit?
Ale co když přijedou na mýtinu a zjistí, že se tomu Muttovi - Gnatovi - tomu klukovi doopravdy něco stalo? Damon toho bude litovat celých dvacet vteřin, které mu pak asi zbývaly ze života. Elena by na jeho hlavu svolala celé bataliony nebeských duchů. I když nikdo jiný teď v její schopnosti nevěřil, Damon ano.
Zjistil, že jí odpovídá - stejně uhlazeně, jako kterékoliv Page nebo Damaris: "Věříš mi?"
"Cože?"
"Věříš mi a počkáš dalších patnáct nebo dvacet minut, než se dostaneme na jedno místo, kde by ten jaksejmenuje mohl být?" Pokud tam bude, tak se vsadím, že si na všechno vzpomeneš a už nikdy v životě mě nebudeš chtít vidět - a ušetříš si dlouhé hledání. Pokud tam nebude on ani jeho auto, mám svůj šťastný den a Mutt taky - a pak budeme pokračovat v hledání.
Elena ho upřeně sledovala. "Damone, ty víš,kde Matt je?"
"Ne." No, je to celkem pravda. Ale ona je bystrá malá mrška a hezká k tomu - a víc než to,chytrá jak Liška... Damon raději zanechal svých rytmických úvah na téma Eleniny inteligence. Proč najednou začíná přemýšlet ve verších? Copak se doopravdy zbláznil? Už nad tím uvažoval předtím - nebo ne? Neříká se, že pokud přemýšlíte, jestli jste se nezbláznili, je to důkaz, že jste duševně v pořádku? Ti, kdo jsou skutečně cvoci o svojí příčetnosti nikdy nepochybují, je to tak? Je. Nebo není? Takové povídání sám se sebou určitě nesvědčí vůbec nikomu.
Merde.
"Tak dobře, věřím ti."
Damon si oddechl a zamířil vozem k mýtině.
Byla to jedna z nejvíc vzrušujících hazardních her jeho života. Na jedné straně vah jeho život (byl si jistý, že jestli zabil Matta, Elena by si už našla nějaký způsob jak připravit o život jeho). A na druhé straně chuť ráje. Souhlasící Elena, dychtivá Elena, otevřená Elena... ztěžka polkl. Zjistil, že v duchu říká cosi zdaleka nejpodobnějšího modlitbě, co za posledního půl tisíciletí vyslovil. Když zahnuli na malou cestu k mýtině, zjistil, že se nachází ve stavu trvalé hypersenzitivy... tiché předení motoru, noční vzduch přinášející jeho upířím smyslům všechny možné informace... Byl si naprosto vědom, že tam na něj může být připravená léčka. Ale cesta byla opuštěná. A když prudce sešlápl plyn a vjel na mýtinu, nalezl ji požehnaně, pustě a naprosto prázdnou. Žádná auta a žádní vysokoškoláci, jejichž jméno začíná na M.
Uvolnil své napjaté tělo.
Elena ho pozorovala.
"Ty sis myslel, že by mohl být tady."
"Ano."A teď přišel čas na tu nejdůležitější otázku. Pokud by se jí nezeptal, byla by celá věc jenom podvod a klam. "A ty si tohle místo pamatuješ?"
Rozhlédla se kolem. "Ne. Měla bych?"
Damon se usmál.
Ale raději popojel ještě o dalších tři sta metrů na jinou mýtinu, kdyby náhodou její paměť naskočila.
"Na tamté mýtině byly malachové," vysvětloval hladce. "Tahle je zaručeně prostá stvůr."Ach jo, jaký já jsem ale lhář, jsem výborný lhář, radoval se.
Od té doby, co se Elena vrátila z Druhé strany, byl... rozčilený. Ale jestliže ho ta první noc vyvedla z konceptu natolik, že jí doslova dal vlastní košili - pak naprosto nemá slova, kterými by popsal, jak se cítil, když před ním stála v okamžiku návratu ze života po životě. Pleť jí zářila na tmavé mýtině a byla celá nahá bez studu, bez jakékoliv představy o studu. A teď, když jí masíroval, jí žíly kreslily modré kometky na mléčné obloze pleti. Damon cítil cosi, co nepocítil už pět stovek let.
Cítil touhu. Lidskou touhu. To upíři běžně necítí. Všechno se soustředí na potřebu krve, vždycky je to o krvi...
Ale cítil to.
A taky věděl proč. To Elenina aura. Elenina krev. Přinesla si s sebou zpátky na Zem něco důležitějšího než křídla. A zatímco křídla vybledla, tato nová schopnost se zdála trvalá.
Uvědomil si, že už je to velice dlouho,co něco takového cítil, a tak se může v povaze toho citu úplně mýlit. Ale nemyslel si to. Měl dojem, že Elenina aura by i ty nejzkamenělejší upíry přiměla povstat a rozkvést opět v mladé muže plné sil.
Odtáhl se od Eleny, jak nejvíc to omezený prostor vozu dovolil: "Eleno, je tu něco, co bych ti měl říct."
"O Mattovi?" Upírala na něj přímý, inteligentní pohled.
"Mattovi? Ne, ne. O tobě. Vím, žes byla překvapená, že tě Stefan opustil a zanechal v péči někoho, jako jsem já."
Ve ferrari nebyl žádný prostor pro soukromí... vnímal její tělesné teplo...
"Ano, to jsem byla," souhlasila prostě.
"No, víš, mohlo to mít něco společného s..."
"Mohlo to mít něco společného s tím, že moje aura by rozrajcovala i hodně staré upíry. Stefan říkal, že budu potřebovat silnou ochranu."
Damon nevěděl, co to znamená ,rozrajcovat', ale byl tomu slovu vděčný, že umožňuje v rozhovoru s dámou vysvětlit, co má na mysli. "Myslím," začal opatrně, "že nejvíc ze všeho by si Stefan přál, abys byla chráněna před zlými tvory, kteří jsou sem přitahovány z celého světa a především, abys nebyla nucená - ehm, rajcovat - pokud si to nebudeš přát."
"A tak mě opustil - jako sobecký, pitomý, idealistický idiot, když uvážíme, kolik lidí na světě si zrovna tohle přeje."
"Souhlasím," přitakal Damon a pečlivě se snažil udržet svoji lež o Stefanově dobrovolném odchodu nedotčenou. "Už jsem ti slíbil, že ti poskytnu veškerou ochranu, které jsem schopen. Opravdu ze sebe vydám to nejlepší, Eleno, aby se k tobě nikdo nedostal."
"Ano," souhlasila Elena, "ale pak něco jako tohle," naznačila gestem okolí, pravděpodobně na mysli Šiničiho a všechny problémy související s jeho příchodem - "přijde a někdo neví, jak si s tím poradit."
"To je pravda," souhlasil Damon. Musel si neustále připomínat, jaký je jeho skutečný cíl. Je tu aby... no, prostě není na straně svého Stefana. A věc se má tak, že je celkem snadné...
Ona je tu, odhrnuje si vlasy... krásná světlovlasá dívka si tu hraje s vlasy... ani slunce na obloze nemá tak krásně zlatavou barvu... Damon sebou trhl. Od kdy se dal na takové poetické nesmysly jako ze starých balad? Co to s ním jenom je?
Aby něco řekl, zeptal se: "Jak se cítíš?" Zdálo se, že přesně ve chvíli, kdy zase zvedla ruku k hrdlu.
Zašklebila se: "Není to tak zlé."
Pak se zadívali jeden na druhého. Elena se usmála a on jí také odpověděl úsměvem, nejdřív to bylo jen zachvění rtů, které přerostlo v opravdový úsměv.
Ona je... zatraceně, ona je všecko. Vtipná, okouzlující, statečná, chytrá... a krásná. A uvědomoval si, že jeho oči to vše říkají... a ona se neodvrací.
"Mohli bychom - se trochu projít," navrhl a v duchu slyšel zvonit zvony, trumpety vyhrávaly fanfáry a pršely konfety, holubice prudce vzlétly k nebesům...
Jinými slovy mu řekla: "Tak dobře."
Vybrali si stezičku vedoucí z mýtiny, která Damonovým upířím očím přivyklým tmě připadala nebezpečná.´
Damon nechtěl, aby se moc unavovala chůzi. Věděl, že má stálé bolesti a že si nepřeje, aby o tom věděl a aby ji litoval. Cosi uvnitř mu říkalo: "Hmmm, tak počkej, až řekne, že je unavená a pak jí pomož posadit."
A cosi dalšího, mimo jeho kontrolu, nadskočilo při prvním zaváhání v jejím kroku. Zvedl ji, omlouval se v tuctu různých jazyků a vůbec se choval jako blázen, dokud ji neusadil na vhodně se objevivší tvarovanou lavičku s opěradlem a nepoložil jí přes kolena lehkou cestovní deku. Pořád opakoval: "Ale řekneš mi, kdybys něco - cokoliv - dalšího potřebovala?" Bezděčně k ní vyslal útržek svých myšlenek, ve kterých se objevovaly věci jako sklenice vody, on vedle ní, nebo malé slůně, které předtím viděl v její mysli a které se jí hrozně líbilo.
"Moc mě to mrzí, ale myslím, že to slůně asi nezvládnu," řekl, zatímco se vkleče snažil podložit jí nohy, aby se jí sedělo pohodlněji. Vtom zachytil její náhodnou myšlenku - že se neliší od Stefana tolik, jak by se zdálo.
Žádné jiné jméno by ho nepřimělo udělat to, co udělal potom. Žádné jiné slovo ani myšlenka na něj nemohly mít takový vliv. V mžiku zmizela deka i opěrka pod nohy a on držel Elenu zakloněnou, až něžná křivka jejího hrdla vystupovala.
"Ten rozdíl," řekl jí, "mezi mnou a mým bratrem je, že on stále ještě doufá, že se mu nějak podaří se nějakýma bočníma dveřmi protáhnout do nebe. Já kolem svého osudu tak pitomě nekňučím. Vím, kam se dostanu. Věnoval jí úsměv s plně zvednutými špičáky. A je mi to úplně ukradený."
Oči měla doširoka rozevřené - zaskočil ji. A zaskočil ji tak, až mu bezděčně poskytla upřímnou odpověď. Její myšlenky se mu naprosto čitelně odhalily. "Já vím - já jsem taky taková. Co chci, to chci. Nejsem tak hluboce dobrá jako Stefan. A nevím..."
Fascinovalo ho to."Copak nevíš,miláčku?"
Jenom zavrtěla hlavou a zavřela oči.
Aby zbořil poslední hranice,zašeptal jí do ucha: "A co tedy takhle?
Řekni,že jsem smělý
A řekni,že jsem špatný
Řekni - ty ješito
Jsem ještě ješitnější
Ale vy, Erinye, bohyně kletby, vězte:
Líbal jsem Elenu."
Prudce otevřela oči: "Ach ne! Prosím, Damone." Šeptala: "Prosím! Prosím, teď ne!" Zoufale polkla. "A kromě toho ses mě ptal, jestli mám žízeň a teď najednou nápoj nikde. Nemám nic proti tomu sama být nápojem, pokud chceš, ale nejdřív... mám takovou žízeň... možná takovou jako ty?"
Znovu si zlehka poklepala na hrdlo.
Damon pomalu začínal ztrácet rozum.
Natáhl ruku a v ní se mu zhmotnila nožka nádherného křišťálového poháru. V něm zavířil proud tekutiny, on ochutnal buket - ach, dokonalý - a jemně doušek poválel na jazyku. Bylo to opravdové víno Black Magic z odrůdy hroznů Clarion Loess Black Magic. Bylo to jediné víno, které byla většina upírů ochotna pít - a existovaly i sporné příběhy o tom, jak je toto víno udrželo na nohou, když jejich pravá žízeň nemohla být uhašena.
Elena upíjela z poháru, modré oči doširoka rozevřené nad temným nachem vína a on jí vyprávěl o jeho historii. Rád se na ni díval takhle - když něco zkoumala se všemi smysly zostřenými na maximum. Zavřel oči a připomněl si některé vybrané okamžiky z minulosti. Pak je znovu otevřel a uviděl Elenu připomínající žíznivé dítě, jak dychtivě polyká...
"Ty už máš druhou sklenici?" Objevil první číši položenou u jejích nohou. "Eleno, kde jsi vzala druhou?"
"Udělala jsem to stejně jako ty. Prostě jsem natáhla ruku. Není to stejné jako likér, že? Chutná to jako hroznový džus a já jsem umírala žízní."
Copak je opravdu tak naivní? Je pravda, že víno Black Magic nemá tak výraznou vůni a chuť, jako většina ostatních alkoholických nápojů. Bylo jemné, připravené speciálně pro choulostivá patra upírů. Damon věděl, že hrozny se pěstují v půdě loess, kterou za sebou zanechávající ustupující ledovce. Samozřejmě, že celý postup mohli provádět pouze dlouhověcí upíři, protože trvalo celé věky, než získali dost loess. A když byla půda připravena, vypěstovali a zpracovali hrozny, od prvního roubování až po nohama ušlapávanou kaši v habrových kádích - a tak, aby nikdy nespatřily světlo slunce. Právě to jim dodávalo vybranou temnou chuť jako černý samet.
A teď...
Elena měla nad rtem knírek od "hroznového džusu". Damon si strašně přál ho slíbat.
"No, tak alespoň budeš jednou vyprávět, žes za minutu vypila dvě sklenice Black Magic a udělat dojem." odpověděl.
Ale ona už si zase poklepávala na hrdlo.
"Eleno, ty si přeješ zbavit se části svojí krve?"
"Ano!" Odpověděla zvonivě jásavým tónem člověka, kterému konečně položili tu správnou otázku.
Byla opilá.
Opřela se rukama dozadu o lavičku, která s každým jejím pohybem uzpůsobovala svůj tvar. Teď se proměnila v černou semišovou pohovku s vysokým opěradlem - a Elena si opřela svůj štíhlý krk o nejvyšší část toho opěradla, hrdlo vystavené nočnímu vzduchu. Damon se s tichým zasténáním odvrátil. Chtěl dostat Elenu někam do civilizace.
Dělal si starosti o její zdraví, trochu ho také zajímal osud... Mutta a teď najednou... mohl mít cokoliv chtěl. Ale sotva ji může sát krev, když je opilá.
Elena vydala jiný zvuk, což mělo být zřejmě jeho jméno: "D´m´n´?"zamumlala. Oči se jí naplnily slzami. Damon pro Elenu udělal téměř všechno, co dělají sestřičky pro své pacienty. Ale zdálo se, že se jí i tak nechce před ním zvrátit dvě sklenice Black Magic.
"...mi zle," dostala ze sebe Elena a korunovala to nebezpečným škytnutím. Chytila se Damona okolo pasu.
"Jasně, tohle není víno, které by se dalo chlastat ve velkém. Počkej, posaď se a já zkusím..." A možná proto, že promluvil bez přemýšlení, bez úmyslu být sprostý, bez pomyšlení na to ji nějak manipulovat, to bylo v pohodě. Elena ho poslechla a on jí položil dva prsty ze stran na každý spánek a zlehka přitlačil. Na zlomek sekundy to vypadalo na katastrofu, ale pak Elena začala dýchat pomalu a klidně. Stále ještě byla ovíněná, ale už nebyla opilá.
Teď byl ten správný čas. Musí jí konečně říct pravdu.
Ale nejdřív se musí probrat.
"Trojité espresso, prosím," řekl a natáhl ruku. Okamžitě se objevilo, aromatické a černé jako duše. "Šiniči říká, že jen samotné espresso stačí na ospravedlnění existence lidské rasy."
"Ať už je ten Šiniči kdo chce, souhlasím s ním - nebo s ní. Trojité espresso prosím," oslovila Elena také kouzelnou moc, která přebývala v tomto lese, v tomto minisvětě, v tomto vesmíru. Nic se nestalo.
"Možná je to momentálně naladěné na můj hlas," řekl Damon, věnoval jí uklidňující úsměv a pak přivolal její espresso mávnutím ruky.
K jeho překvapení se Elena zamračila.
"Říkal jsi, Šiniči'. Kdo je to?"
Damon si nic nepřál méně, než aby se Elena nějak zapletla s kitsune, ale pokud se jí opravdu chystá říct všechno, nutně se to stane. "On je kitsune, liščí duch," vysvětloval. "A ta osoba, která mi dala tu webovou adresu, která přiměla Stefana odejít."
Elenin výraz strnul.
"Ve skutečnosti," pokračoval Damon, "mám dojem, že bych tě raději nejdřív dopravil domů, než budeme pokračovat."
Elena zvedla podrážděně oči k obloze, ale dovolila mu, aby ji zdvihl a odnesl zpátky do auta.
Právě v té chvíli si uvědomil, kde bude to nejlepší místo, aby jí všechno řekl.
A také, že se nijak naléhavě nepotřebují ihned dostat ze Starého lesa. Nenašli žádnou cestu, která by nekončila slepě, na mýtinkách nebo v porostu stromů. Elenu vůbec nepřekvapilo, když nalezli úzkou cestu vedoucí k jejich malému, ale dokonale vybavenému domu, takže ani nic nevysvětloval, prostě vešli dovnitř a on šel zkontrolovat, co vlastně mají.
Měli jednu ložnici s jednou velikou luxusní postelí.
Měli kuchyni. Měli obývák. Ale každý z těchto pokojů se mohl proměnit v jakýkoliv jiný, stačilo si to prostě pomyslet a pak otevřít dveře.A kromě toho tu byly ty klíče - zanechané značně otřeseným Šiničim - které dveřím dovolovaly ještě víc. Vložte klíč do dveří a řekněte, kde chcete být - a jste tam, i kdyby to zdánlivě bylo mimo Šiničiho oblast časoprostoru. Jinými slovy, zdánlivě vedli do vnějšího skutečného světa, ale Damon si tím nebyl tak úplně jistý. Byl to opravdu skutečný svět, nebo jen nějaká další z Šiničiho pastí na hraní?
Právě teď stoupali po dlouhém točitém schodišti na otevřenou vyhlídku s ochozem stejným, jako měl penzion. Byl tam dokonce i pokoj podobný Stefanovu, všiml si Damon, když vynášel Elenu po schodech.
"Půjdeme až tam daleko nahoru?"zeptala se Elena ohromeně.
"Až tam."
"A co tam budeme dělat?" zeptala se Elena, když ji usadil v židli s podnožkou a lehkou dekou přímo na střeše.
Damon si k ní sedl do houpajícího křesla, mírně se pohupoval a paže si položil na jedno koleno. Pak zvedl tvář k obloze.
Ještě jednou se zhoupl. Pak se zastavil a obrátil se k ní. "Předpokládám, že jsme tady," řekl lehce ironickým tónem, který znamenal, že mluví velmi vážně, "abych ti mohl říct pravdu, celou pravdu a nic než pravdu."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře