17.kapitola

10. prosinec 2011 | 01.42 |

 Damon tam prostě seděl. Pak si olízl ret a nic neříkal, nic nedělal.

"Ty sketo!"
"Ano."
"Chceš říct, že Stefan ode mě ve skutečnosti vůbec neodešel?"
"Ano. Chci říct - je to tak."
"Kdo tedy napsal ten vzkaz v mém deníku?"
Damon neříkal nic, jenom odvrátil pohled.
"Ach, Damone!" Nevěděla, jestli jím má zatřást nebo mu dát pusu. Promluvila zdušeným výhružným hlasem: "Jak jsi mohl - uvědomuješ si, čím jsem si prošla od té doby, kdy zmizel? Každou bdělou vteřinu jsem myslela na to, že se prostě najednou sebral a opustil mě. I kdyby měl v úmyslu se vrátit..."
"Já..."
"Nepokoušej se mi říct, že je ti to líto! Nepokoušej se mi říct, že víš, jaké to je, se takhle cítit, protože to není pravda. Jak bys mohl? Ty takové city vůbec neznáš!"
"Myslím - že mám podobnou zkušenost. Ale nechystal jsem se obhajovat. Jenom připomenout, že máme omezený čas, ve kterém můžu Šiničimu zabránit ,,aby nás viděl."
Elena měla pocit, že se jí srdce rozpadlo na tisíc kousků a každý z nich ji zraňoval. Všechno už jí bylo jedno. "Tys mi lhal, porušil jsi slib, že už nikdy jeden druhému neublížíte..."
"Já vím - a mělo to být nemožné. Ale začalo to tu noc,kdy se stromy zavřely nad Bonnií, Meredith a... Markem..."
"Mattem!"
"Tu noc, kdy mě Stefan zmlátil a ukázal mi svoji opravdovou Sílu - bylo to kvůli tobě. Udělal to, abych se od tebe držel dál. Předtím jenom doufal, že tě dokáže schovat. A tu noc jsem měl pocit...jakési zrady. Neptej se mě, jaký to dává smysl, když celé dlouhé roky předtím jsem mlátil já jeho a nutil ho žrát prach, kdykoliv se mi zachtělo."
Elena se ve svém otřeseném stavu pokoušela najít nějaký smysl v tom, co říkal. Nedokázala to. Ale nedokázala ani ignorovat pocit, který se jí náhle zmocnil jako ruce anděla.
Pokus se vidět svýma druhýma očima. Hledej odpověď uvnitř, ne venku. Znáš Damona. Už jsi viděla, co v něm přebývá. Jak dlouho to tam asi je?
"Ach, Damone, moc se ti omlouvám! Já znám odpověď! Damone... Damone... Ach, bože! Já vidím, co je s tebou v nepořádku. Ty jsi víc posedlý, než kterákoliv z těch dívek."
"Já - já mám jednu z těch věcí v sobě?"
Elena pevně zavřela oči a přikývla. Po tvářích jí stékaly slzy a cítila se hrozně, když se přiměla to udělat - sebrat dost lidských sil, aby dokázala vidět jinýma očima, vidět nitro druhého člověka.
Malach, kterého předtím viděla v Damonovi i ten, kterého popisoval Matt, byli příliš velcí na obyčejný hmyz - dlouzí jako celá paže. Ale teď v Damonovi vycítila cosi...obrovského. Nestvůrného. Cosi, co ho naprosto ochromovalo, průhlednou hmyzí hlavu mezi Damonovými krásnými rysi, chininové hmyzí tělo dlouhé jako Damonův trup; dozadu zkroucené hmyzí nohy uvnitř Damonových nohou.

Na okamžik měla dojem, že snad omdlí. Zírala na ten příšerný obraz a přemýšlela.

Co by udělala Meredith?
Meredith by zachovala klid. Nelhala by, ale našla by nějaký způsob jak pomoct.
"Damone, je to zlé. Ale musí existovat nějaký způsob, jak to z tebe dostat - a brzy. A já ten způsob najdu. Protože dokud to v sobě máš, Šiniči tě může přinutit udělat cokoliv."
"Poslechneš si, proč myslím, že je to tak velké? Tu noc, kdy mě Stefan vyhodil z pokoje, všichni šli domů jako hodní kluci a holky, ale ty a Stefan jste si vyšli na procházku. Na výlet - doslova. Vyletěli jste si."
Dlouho jí to nic neříkalo, přestože to bylo naposled, co viděla Stefana. Ve skutečnosti to bylo to jediné, co jí zajímalo: bylo to naposled, kdy ona a Stefan...
Srdce jí sevřela ledová ruka.
"Šli jste do Starého lesa. Tys byla pořád ještě jako malé duchovní dítě, které neví, co je správné a co je špatné. Ale Stefan měl mít rozum, než dělat tohle - a na mém vlastním území. Upíři své teritorium berou velmi vážně. A ještě k tomu na mém odpočinkovém místě - přímo před mýma očima."
"Ach, Damone! To ne!"
"Ach, Damone, to ano! Vznášeli jste se tam, sdíleli svojí krev tak zaměstnaní sami sebou, že byste si mě nevšimli ani kdybych vyskočil z křoví a pokoušel se vás odrhnout. Mělas na sobě bílou noční košili s vysokým límečkem a vypadala jako anděl. Měl jsem sto chutí Stefana zabít hned na místě."
"Damone..."
"A přesně v tu chvíli se objevil Šiniči. Nikdo mu nemusel říkat, jak se cítím. A měl pro mě návrh."
Elena znovu zavřela oči a zavrtěla hlavou. "Připravil si tě předem. Už jsi byl posedlý a připravený nechat se otrávit vztekem."
"Nechápu proč," pokračoval Damon, jako by ji neslyšel, "ale ani jsem moc neuvažoval, co to bude znamenat pro Bonnii a Meredith a zbytek města. Dokázal jsem myslet jedině na sebe. Všechno co jsem chtěl, jsi byla ty - a pomsta Stefanovi."
"Damone, budeš mě konečně poslouchat? V té době, jsi už byl úmyslně posedlý. Viděla jsem v tobě malacha. Připouštíš," - slyšela, jak hlasitě polkl - "že tě něco ovlivňovalo už předtím a donutilo tě to dívat se, jak Bonnie a ostatní umírají přímo před tvýma očima, tenkrát v noci. Damone, bojím se, že těchhle věcí se dá zbavit mnohem hůř, než si dovedeme vůbec představit. Za prvé, ty bys normálně nezůstal a nedíval se, když jiní lidé dělají - soukromé věci, že? Copak už jenom to, žes to udělal, samo o sobě nedokazuje, že něco nebylo v pořádku?"
"Teoreticky..." uznal Damon a neznělo to vůbec šťastně.
"Copak to nevidíš? Malach tě taky přiměl říct Stefanovi, žes Bonnii zachránil jenom z rozmaru. A způsobil žes ostatním neřekl, že malachové tě přiměli sledovat útok stromů, že tě zhypnotizovali. On a tvoje pitomá, tvrdohlavá pýcha."
"Nepřeháněj to s těma komplimentama. Mohl bych uschnout a odletět ve větru."
"Nemám starost," řekla Elena stroze. "Ať už se s námi všemi stane cokoliv, mám takový dojem, že tvoje ego přežije. Co se dělo dál?"
"Uzavřel jsem dohodu s Šiničim. Vyláká Stefana někam mimo, kde se s ním budu moct vidět o samotě a pak ho propašuje někam pryč tak, aby tě nemohl najít..."
V Eleně se cosi rozjásalo - spadl jí ze srdce obrovský kámen. "Takže ne, aby ho zabil?" podařilo se jí vydechnout
"Cože?"
"Stefan žije? On je naživu? Je... on opravdu žije?"
"Klid," odpověděl Damon chladně. "Uklidni se Eleno. Nemůžeme si dovolit, abys teď omdlela." Uchopil jí za ramena. "Ty sis myslela, že jsem ho chtěl zabít?"
Elena se tak třásla, že skoro nedokázala odpovědět. "Proč si mi to neřekl dřív?"
"Omlouvám se za to opomenutí."
"On žije - víš to jistě, Damone? Jsi si absolutně jistý?"
"Naprosto."
Bez rozmýšlení Elena udělala to, co uměla nejlépe - podlehla své impulsivnosti. Vrhla se Damonovi kolem krku a dala mu pusu.
Damon na okamžik ztuhl v šoku. Domlouval se s vrahy, aby unesli jejího milého a zničili město. Ale Elena to tak nechápe.
"Kdyby byl mrtvý..." zarazil se a pak to zkusil znova. "Celá smlouva se Šiničim je založená na tom, že ho udrží naživu - naživu a pryč od tebe. Nemůžu riskovat, že by ses zabila nebo mě začala doopravdy nenávidět..." (zase ten chladný tón) "Kdyby byl Stefan mrtvý, jakou páku bych na tebe mohl ještě mít, princezno?"
Elena tohle všechno ignorovala. "Jestli je naživu, dokážu ho najít."
"Jestli si tě bude pamatovat. Ale co když byla každá vzpomínka, kterou na tebe měl, vymazána?"
"Cože?" Elena měla sto chutí vybuchnout. "I kdyby byla každá moje vzpomínka na Stefana vymazána," odpověděla ledově, "stejně bych se do něj zamilovala v té chvíli, kdy bych ho uviděla. A kdyby každá vzpomínka, kterou na mě Stefan měl, zmizela, bloudil by po celém světě a hledal cosi, aniž by přitom věděl, co vlastně hledá."
"Velmi poetické."
"Ale, hm, Damone chci ti poděkovat, žes nedovolil Šiničimu, aby ho zabil!"
Jen zavrtěl hlavou a vypadal zmateně. "Já jsem... nemohl... nemohl jsem to udělat. Asi že jsem ti dal slovo. Domníval jsem se, že kdyby byl na svobodě a šťastný a jenom si nic nepamatoval, postačilo by to..."
"Jako splnění slibu, které jsi mi dal? To ses domníval špatně. Ale na tom teď nezáleží."
"Záleží na tom. Trápila ses kvůli tomu."
"Ne, Damone. Všechno, na čem skutečně záleží je, že není mrtví - a že mě neopustil. Je tu pořád naděje."
"Ale Eleno," Damon měl teď živější hlas; byl vzrušený a neoblomný: "Copak to nechápeš? Když ponecháme stranou minulé události, musíš připustit, že my dva patříme k sobě. Ty a já se prostě svojí přirozeností k sobě líp hodíme. Jsme na stejné intelektuální úrovni..."
"To Stefan taky!"
"No v tom případě jediné, co k tomu můžu říct je, že to neuvěřitelně dobře skrývá. Copak ty to necítíš? Copak necítíš," jeho sevření už jí začínalo být nepříjemné, "že bys mola být mojí princeznou temnoty - že něco hluboko uvnitř tebe to chce? Já to vidím, pokud ty ne."
"Já pro tebe nemůžu být ničím, Damone. Kromě spořádané švagrové."
Zavrtěl hlavou a drsně se zasmál. "Ne, ty jsi stvořená jenom pro hlavní role. No, jediné, co můžu říct, je, že pokud přežijeme souboj s dvojčatama, sama pochopíš věci, které jsi předtím nechápala. A budeš vědět, že se k sobě hodíme mnohem líp."
"A všechno, co já můžu říct je, že jestli ten boj přežijeme, budeme zřejmě potřebovat všechny duchovní síly, které dokážeme dát dohromady. A to znamená dostat Stefana zpátky."
"Možná nebudeme schopní ho dostat zpátky. Ale jo, souhlasím - i kdybychom vyhnali Šiničiho a Misao z Fell's Church, pravděpodobnost, že budeme schopni se s nima vypořádat totálně, se blíží k nule. Ty nejsi žádný bojovník. Pravděpodobně je ani nedokážeme pořádně zranit. Ale já přesně nevím, kde je Stefan."
"Pak jsou dvojčata jediní tvorové, kteří nám můžou pomoct."
"Pokud ještě budou schopní nám pomoct - ale dobře, připouštím. V Ši-ne-Ši jsou pravděpodobně naprostí podvodníci. Jenom si vezmou pár vzpomínek od upírských hňupů - vzpomínkami se totiž v říši na Druhé Straně platí - a pak je pošlou pryč, dokud pokladna stále ještě cinká. Jsou to podvodníci. Celé to místo je jeden obrovský slum a přehlídka cvoků - něco jako zchátralé Vegas."
"Copak oni se nebojí, že upíři, které podvedli, budu usilovat o pomstu?"
Damon se zasmál, tentokrát zvukomalebně. "Upír, který nechce být upírem, je tam na Druhé Straně téměř na nejnižší příčce. Samozřejmě s výjimkou lidí. Spolu s milenci, kteří se společně zabili, děcky, která skáčou ze střech, protože si myslí, že čepice s obrázkem Supermana jim umožní lítat..."
Elena se od něj pokusila odtáhnout, pokárat ho, ale byl překvapivě silný. "Nezní to jako moc hezké místo."
"Taky že není."
"A tam je teď Stefan?"
"Pokud máme štěstí."
"Takže v zásadě," shrnula jako vždy do plánů A, B, C a D, "za prvé, nejdřív musíme od těch dvojčat vyzvědět, kde Stefan je. Za druhé, musíme přinutit dvojčata, aby uzdravila ty holčičky, které posedla. Za třetí, musíme je donutit, aby sama odešla z Fell's Church - a nadobro. Ale než se do toho pustíme, musíme najít Stefana. Určitě nám dokáže pomoct; jsem si jistá,že to dokáže. A pak budeme jenom doufat, že jsme dost silní na to, co bude následovat."
"Můžeme využít Stefanovu pomoc, dobře. Ale nevšimla sis, jedné zásadní věci - zatím musíme dokázat jedinou věc a to zabránit těm dvěma, aby nás zabili."
"Oni si pořád ještě myslí, že jsi jejich kamarád, žejo?" Eleně myslí táhly nejrůznější možnosti. "Ujisti je o tom. Počkej, než přijde strategický okamžik a pak využij příležitosti. Máme proti nim nějakou zbraň?"
"Železo .Špatně snášejí železo - jsou to démoni. A milý Šiniči je posedlý tebou, ačkoliv bych nemohl říct, že s tím jeho sestra bude souhlasit, až na to přijde."
"Posedlý?"
"Jasně. Tebou a anglickýma lidovýma písničkami. I když nechápu proč. Teda co se týče těch písniček."
"No, nevím, jak bychom toho mohli využít."
"Ale vsadil bych se, že ta posedlost tebou Misao pěkně naštve. Je to jenom tušení, ale měla ho sama pro sebe celá tisíciletí."
"Takže bychom je mohli poštvat jednoho proti druhému a předstírat, že mě může dostat. Damone - co je?" vyhrkla Elena znepokojeně, když zesílil sevření znepokojením.
"On tě nedostane," odpověděl Damon.
"Já vím."
"Moc se mi nelíbí ta představa, že by tě měl někdo dostat. Osud říká, že máš být moje, však víš."
"Damone, prosím, přece víš, co jsem ti říkala..."
"Chceš říct , prosím nenuť mě ti ublížit'. Pravda je, že mi nemůžeš ublížit. Můžeš jenom ublížit o mě."
Elena konečně dokázala alespoň odtáhnout horní část těla dál od něho. "Damone, právě jsme uzavřeli dohodu, vymysleli plány. A co se děje teď, copak to všechno zahodíme?"
"Ne, ale napadl mě ještě jiný způsob, jak ti sehnat prvotřídního hrdinu, zrovna teď. Už dlouho říkáš, že bych si mohl vzít víc tvojí krve."
"Ale... no ano." To byla pravda, i když to bylo předtím, než se jí přiznal k těm příšerným věcem, které udělal. A...
"Damone, co se stalo s Mattem na té mýtině? Hledali jsme ho všude možně, ale nenašli jsme ho. A tys byl rád."
Nepokoušel se to popřít. "Ve skutečném světě jsem měl na něj vztek, Eleno. Zdálo se mi, že to je prostě další sok. Jedním z důvodů, proč jsme tady je, abych si dokázal přesně vzpomenout, co se vlastně stalo."
"Ublížils Mattovi, Damone? Protože teď ubližuješ mně."
"Ano." Damon najednou hovořil zlehka a nezúčastněně, jako by to považoval za zábavné. "Předpokládám, že jsem mu ublížil. Použil jsem proti němu psychickou bolest, která už dokázala zastavit nejedno srdce. Ale ten tvůj Mutt je tvrdej. Líbí se mi. Nechával jsem ho trpět víc a víc a on pořád žil, protože se tě tu bál nechat samotnou."
"Damolne!" Elena ucukla zpátky, jako by ji uštknul, ale zjistila, že jí to není nic platné. Byl mnohem silnější než ona. "Jak jsi mu to mohl udělat?"
"Říkal jsem ti to - byl to sok." Damon se náhle zasmál. "Ty si to opravdu nepamatuješ, že? Donutil jsem ho, aby se kvůli tobě ponížil. Kvůli tobě jsem ho doslova donutil žrát prach."
"Damane - copak ses zbláznil?"
"Ne, zrovna zas nacházím svojí příčetnost. Nemusím tě přesvědčovat, že ke mně patříš. Můžu si tě vzít."
"Ne, Damone. Já nebudu tvoje princezna temnoty ani nic jiného, aniž by ses mě ptal. Maximálně ti zbude na hraní mé mrtvé tělo."
"Možná by se mi to líbilo. Ale ty zapomínáš na jedenu věc: můžu ti vstupovat do tvojí mysli. A pořád ještě máš přátele - doma se chystají k večeři nebo k spánku, jak doufáš. Že ano? Přátelé se všemi údy na místě; kteří nikdy nepoznali opravdovou bolest."
Eleně trvalo dlouho, než zase promluvila. Pak řekla tiše: "Beru zpátky každou hezkou věc, kterou jsem o tobě kdy řekla. Jsi zrůda, slyšíš? Jsi ohav..." Její hlas zvolna utichal. "Oni tě k tomu nutí, že ano?" řekla nakonec stroze. "Šiniči a Misao. Krásná malá šou pro jejich oči. Stejně jako tě předtím přinutili ubližovat Mattovi a mně."
"Ne, já dělám jenom to,co sám chci." Opravdu Elena zahlédla v jeho očích rudý záblesk? Jako vyšlehnutí plamene...
"Víš, jak jsi krásná, když pláčeš? Jsi krásnější než kdy dřív. Pak jako by zlato v tvých očích stoupalo k hladině a rozlévalo se v diamantových slzách. Chtěl bych tě mít u sochaře, aby mi vytesal sochu zpodobňující tebe, jak pláčeš."
"Damone, já vím, že ty to ve skutečnosti neříkáš. Vím, že to mluví ta věc, kterou do tebe dali."
"Eleno, ujišťuju tě, že to jsem já a jenom já. Celkem jsem si to užíval, když jsem ho nutil, aby ti ubližoval. Líbilo se mi, jak jsi křičela. Přinutil jsem ho strhat ti oblečení - musel jsem mu hodně ubližovat, aby to udělal. Copak sis nevšimla, jak jsi měla potrhanou košilku a žes byla bosá?To všechno udělal Mutt."
Elena se přinutila znovu myslet na chvíli, kdy vyskočila z ferrari. Ano, v té chvíli i potom dál byla bosá, měla nahé paže a na sobě jenom košilku. Celkem velký kus džín zůstal na silnici a na okolní vegetaci. Ale ani ji nenapadlo přemýšlet, co se stalo s jejími botami a ponožkami nebo jak si potrhala košilku. Byla prostě tak vděčná za pomoc... tomu, kdo jí tak ublížil.
Ach, to ale Damonovi muselo připadat jako ironie. Najednou si uvědomila, že ona sama uvažuje o Damonovi a ne o malachovi. Ne o Šiničim a Misao. Ale to není to samé, řekla si. Musím si to pamatovat!
"Ano, užíval jsem si, když jsem ho nutil, aby ti ubližoval a užíval jsem si, když jsem ti ubližoval sám. Přinutil jsem ho, aby mi přinesl vrbový prut přesně o správné tloušťce a pak tě s ním šlehal. A ty sis to taky užívala, to ti přísahám. Ani se neobtěžuj hledat stopy, protože už jsou všechny pryč, stejně jako ostatní. Ale všichni tři jsme si užívali tvoje výkřiky. Ty... a já... i Matt. Ve skutečnosti si to z nás tří užíval asi nejvíc."
"Damone, sklapni! Nebudu poslouchat, jak mluvíš takhle o Mattovi!"
"Ale nenechal bych ho, aby tě viděl bez šatů," svěřil se jí Damon, jako kdyby neslyšel ani slovo. "A tak jsem ho... propustil. Zavedl do jiného minisvěta. Chtěl jsem tě honit, když ses mi pokoušela utéct v prázdném světě, ze kterého ses nikdy nemohla dostat. Chtžěl jsem vidět ten výraz ve tvých očích, když bojuješ ze všech sil - a chtěl jsem tě vidět poraženou. Ty nejsi žádný bojovník, Eleno." Damon se náhle rozesmál velmi ošklivým smíchem a k Elenině zděšení udeřil pěstí do dřevěného obložení ochozu, až ho porazil.
"Damone..." teď už vzlykala.
"A pak jsem chtěl udělat tohle." Bez sebemenšího varování jí Damon násilím zvedl bradu a zvrátil hlavu. Druhou rukou si ji přidržel za vlasy, takže její hrdlo bylo přesně v té správné poloze. A pak Elena ucítila, jak udeřil, bleskově jako kobra. Cítila dvě tržné ranky ze strany na krku a jak se z nich řine její vlastní krev.
O celé věky později se Elena pomalu probrala. Damon se stále ještě bavil, zjevně zatracený v emocích vyvolaných tím, že měl Elenu Gilbertovou. A nebyl čas vypracovat jiné plány.
Její tělo jednoduše začalo jednat samo od sebe a překvapilo ji samotnou stejně jako Damona. Než zvedl hlavu, stáhla mu z prstu kouzelný klíč od domu. Sevřela ho, otočila se, zvedla kolena, jak nejvíc dokázala a prudce vykopla, až Damon proletěl otřepaným a prohnilým dřevem, které tvořilo zábradlí ochozu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře