Něco strhlo Elenu ze stromu. Zaskučela na protest, ale dopadla na nohy jako kočka. O vteřinu později spadla na kolena a odřela si je. Rychle se otočila, připravena zahnutými prsty zaútočit na toho, kdo to udělal. Damon jí však srazil ruku.

 Elena s Damonem čekali v temné komoře. Stefan vnímal jejich přítomnost v malé předsíňce, když otevřel dveře do fotokomory a zavedl Matta dovnitř.

 Stefanův hlas se chvěl tichou zuřivostí. "Tak přesně tohle jsi chtěl, že, Damone? A teď se ti to podařilo. Musel jsi z ní udělat to, co jsme my, co jsi ty. Nestačilo ji jen zabít."

 Elena vyšla na mýtinu.

 Před velmi dávnou dobou, v temných uličkách Florencie, když byl Stefan vyhladovělý, vyděšený a vyčerpaný, učinil přísahu. Vlastně několik přísah - o užívání Sil, které v sobě cítil, o tom, jak bude zacházet se slabými, chybujícími, ale lidskými stvořeními kolem.

 Eleno, chováš se nezdvořile!" Teta Judith se málokdy rozzlobila, ale právě teď k tomu došlo. "Na takovéhle chování jsi už moc velká."

 Když Bonnie čekala před vysokým viktoriánským domem, třásla se zimou. Vzduch byl toho rána mrazivý, a ačkoli už bylo skoro osm hodin, slunce ještě doopravdy nevyšlo. Obloha vypadala jako polštář hustě nacpaný šedými a bílými mraky, které vytvářely zlověstné příšeří.

 Elena se zavrtěla a otevřela ztěžklá víčka. Podél závěsů pronikalo světlo. Bylo jí zatěžko se pohnout, a tak prostě jen ležela na posteli a pokoušela se sestavit zlomky událostí minulé noci. Damon. Damon sem přišel a vyhrožoval, že napadne Margaret. A tak se mu Elena vzdala. Zvítězil. Ale proč to neukončil? Elena zdvihla malátnou ruku a dotkla se ze strany krku - již věděla, co najde. Ano, byly tam - dvě malé ranky, které byly citlivé na dotek. Přesto je stále naživu. Zastavil se krůček před splněním svého slibu. Proč? Její vzpomínky na uplynulé hodiny byly rozmazané a zmatené. Vybavovala si jen střípky. Damonovy oči, které na ni shlížejí a vyplňují celý její svět. Ostrá bolest na hrdle. A později Damon rozepínající košili a jeho krev, valící se mu z malé ranky na krku. Takže ji přinutil napít se jeho krve. Pokud je přinutit to správné slovo. Nevzpomíná si, že by kladla nebo pociťovala jakýkoli odpor. V onu chvíli to chtěla. Ale nebyla mrtvá, ani vážně oslabená. Neudělal z ní upíra. A tomu nedokázala porozumět. Nemá žádnou morálku ani svědomí, připomínala si. Takže ho určitě nezastavilo slitování. Pravděpodobně chce jen dohrát hru do konce, chce, aby trpěla ještě víc, než ji zabije. Nebo možná chce, aby byla jako Vickie, jednou nohou ve světě stínů a druhou ještě tady. Pomalu zešílet. Jedna věc je jistá: nenechá se ukolébat představou, že to byla z jeho strany vlídnost. Damon není schopen vlídnosti nebo starosti o někoho jiného než o sebe. Odhodila přikrývky a vstala. Slyšela tetu Judith, jak chodí po chodbě. Bylo pondělní ráno a musí se vypravit do školy. středa 27. listopadu Milý deníčku, nemá smysl předstírat, že nejsem vyděšená - jsem, a hodně. Zítra je Díkůvzdání a Den zakladatelů je jen o dva dny později. A já jsem ještě stále nevymyslela, jak zastavit Caroline a Tylera. Nevím, co mám dělat. Pokud od Caroline nezískám svůj deník zpět, bude z něj číst přede všemi. Bude to ideální příležitost; Caroline je jednou ze tří maturantek, které během závěrečného ceremoniálu mají číst poezii. Byla vybrána školní radou, jejímž členem je Tylerův otec, jak je známo. Zajímalo by mě, co si pomyslí, až to celé skončí? Ale jaký je v tom vůbec rozdíl? Pokud nevymyslím nějaký plán, tak až to skončí, bude mi už všechno jedno. A Stefan bude pryč, vyhnán z města dobrými občany Fell's Church. Nebo mrtvý, jestli se mu nepodaří získat zpět alespoň částečně své Síly. A pokud zemře, zemřu také. Tak je to prosté. Což znamená, že musím najít způsob, jak se zmocnit deníku. Prostě musím. Ale nedokážu to. Já vím, čekáš, až to řeknu. Existuje jeden způsob, jak deníček získat - Damonův způsob. Jediné, co musím udělat, je souhlasit s jeho cenou. Ale nerozumíš, jak moc mě to děsí. Nejen proto, že mě děsí Damon, ale protože se bojím, co by se stalo, kdybychom byli opět spolu. Bojím se, co se stane se mnou... a se mnou a Stefanem. Nemůžu o tom dál mluvit. Je to příliš bolestné. Cítím se tak zmatená, ztracená a osamělá. Nemám nikoho, s kým bych si o tom mohla promluvit. Nikdo by tomu nerozuměl. Co jen budu dělat? čtvrtek 28. listopadu, 22:30 Milý deníčku, dnes se jeví všechno jasnější, možná proto, že jsem dospěla k rozhodnutí. Je to rozhodnutí, které mě děsí, ale je lepší, než jediná další alternativa, kterou dokážu vymyslet. Řeknu všechno Stefanovi. Je to to jediné, co teď můžu udělat. Den zakladatelů je už v sobotu a já jsem nedokázala vymyslet žádný vlastní plán. Ale Stefan to možná dokáže, když si uvědomí, jak je situace zoufalá. Zítra strávím den u něj v penzionu a až tam přijdu, všechno mu povím - měla jsem to udělat už dávno. Všechno, i to o Damonovi. Nevím, co na to řekne. Stále se mi vybavuje, jakou měl tvář v mých snech. Jak se na mě díval, s takovou hořkostí a zlobou. Vůbec to nevypadalo, že mě miluje. Pokud se na mě takhle podívá zítra... Bože, já se tak bojím. Svírá se mi žaludek. Večeře ke dni Díkůvzdání jsem se sotva dotkla - a nedokážu vydržet v klidu. Cítím se, jako bych se měla rozpadnout na tisíc kousků. Jít spát? Chacha. Bože, kéž to Stefan pochopí. Prosím, ať mi odpustí. Nejzvláštnější je, že se kvůli němu chci stát lepším člověkem. Chci být hodna jeho lásky. Stefan má své představy o cti, o tom, co je správné a co špatné. A teď, až zjistí, že jsem mu lhala, co si jen o mě pomyslí? Bude mi věřit, že jsem se ho jen pokoušela chránit? Bude mi ještě někdy věřit? Zítra se to dozvím. Ach bože, tolik si přeju, aby to už bylo za mnou. Nevím, jak se zítřka dožiju. Elena vyklouzla z domu, aniž řekla tetě Judith, kam jde. Byla už unavená ze lží, ale nechtěla čelit rozruchu, který by nevyhnutelně nastal, kdyby řekla, že jde ke Stefanovi. Od té doby, co byl u nich na večeři Damon, o něm teta Judith stále mluvila a trousila jemné i méně jemné narážky v každém rozhovoru. A s Robertem to bylo skoro stejně hrozné. Elena občas měla pocit, že snad tetu Judith navádí on. Unaveně stiskla zvonek penzionu. Kde vůbec je paní Flowersová poslední dobou? Když se dveře otevřely, stál za nimi Stefan. Byl oblečený na ven a měl vyhrnutý límec u bundy. "Myslel jsem, že bychom se mohli projít," řekl. "Ne." Elena byla strohá. Nedokázala se na něj pořádně usmát, a tak se přestala snažit. Řekla: "Pojďme dovnitř, Stefane, ano? Je tu něco, o čem si musíme promluvit." Okamžik na ni překvapeně hleděl. Něco se jí muselo zračit ve tváři, protože jeho obličej pomalu ztuhnul a potemněl. Zhluboka se nadechl a přikývnul. Bez jediného dalšího slova se otočil a vedl ji k sobě do pokoje. Truhly, prádelníky a knihovny byly samozřejmě již dávno na svém místě. Ale Elena měla pocit, jako by si toho poprvé skutečně všimla až dnes. Z nějakého důvodu pomyslela na onu první noc, kdy tu byla, když ji Stefan zachránil před Tylerovým nechutným objímáním. Očima přejela předměty na nočním stolku: zlaté floriny z patnáctého století, slonovinou vykládaná dýka, malá kovová truhlička s víkem. Tenkrát se ji pokusila otevřít a on víko přirazil. Obrátila se. Stefan stál u okna a za ním se rýsovala šedivá a pochmurná podzimní obloha. Každý den v tomto týdnu bylo chladno a mlhavo a dnešek nebyl výjimkou. Stefanův výraz odrážel počasí venku. "Takže," vyzval ji tiše, "o čem si musíme promluvit?" Nastal poslední okamžik, kdy si to ještě mohla rozmyslet, a pak se Elena odhodlala. Natáhla ruku ke kovové truhličce a otevřela ji. Uvnitř se matně leskl proužek broskvového hedvábí. Její stuha do vlasů. Připomněla jí léto, letní dny, které se jí nyní zdály neuvěřitelně vzdálené. Zvedla ji a ukázala Stefanovi. "O tomhle," řekla. Vykročil k ní, a když se dotknul truhličky, vypadal zmateně a překvapeně. "O tomhle?" "Ano. Protože já jsem věděla, že tam je, Stefane. Našla jsem ji už dávno, jednou, když jsi odešel na pár minut z pokoje. Nechápu, proč jsem potřebovala vědět, co je uvnitř, ale nemohla jsem si pomoct. Tak jsem tu stuhu našla. A pak..." Zarazila se, aby se vnitřně obrnila. "A pak jsem o tom napsala do svého deníčku." Stefan vypadal stále zmateněji, jako by čekal úplně něco jiného. Elena namáhavě hledala vhodná slova. "Napsala jsem tam o tom, protože jsem si myslela, že to dokazuje, že ti na mně celou tu dobu záleželo, žes ji proto sebral a schoval si ji. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohl být důkaz něčeho jiného." Pak se jí náhle slova začala sama překotně řinout z úst. Vyprávěla mu, jak vzala deníček k Bonnie domů a jak byl ukraden. Řekla mu, jak začala dostávat vzkazy a jak si uvědomila, že je posílá Caroline. Pak se odvrátila, pohrávala si s hedvábnou stužkou stále dokola v prstech a řekla mu i o Carolinině a Tylerově plánu. Nakonec ji skoro zradil hlas. "Jsem od té doby hrozně vyděšená," zašeptala a stále upírala oči na stužku. "Vyděšená, že se na mě budeš zlobit. Vyděšená z toho, co by mohli udělat. Prostě vyděšená. Zkoušela jsem ten deník dostat zpátky, Stefane. Dokonce jsem šla ke Caroline domů. Ale má ho někde dobře schovaný. A tak jsem pořád přemýšlela a přemýšlela, ale nedokážu vymyslet žádný způsob, jak jim zabránit, aby to přečetli nahlas." Konečně se na něj podívala. "Je mi to hrozně líto." "To by taky mělo být!" řekl a překvapila ji rozhodnost v jeho hlase. Cítila, jak jí mizí krev z tváří. Ale Stefan pokračoval: "Mělo by ti být líto, žes přede mnou něco takového tajila, když jsem ti mohl pomoct. Eleno, proč jsi mi to prostě neřekla!" "Protože je to všechno moje vina. A měla jsem sen..." Pokoušela se mu popsat, jak v těch snech vypadal, všechnu tu hořkost a obvinění, které mu četla z očí. "Myslela jsem, že umřu, jestli se na mě doopravdy takhle podíváš," dokončila ztrápeně. Ale Stefanův výraz, když se na ni teď díval, vyjadřoval jen kombinaci úlevy a údivu. "Tak o tohle šlo," řekl takřka šeptem. "Tak tohle tě celou tu dobu trápilo." Elena otevřela ústa, ale on pokračoval: "Věděl jsem, že něco není v pořádku, věděl jsem, že přede mnou něco tajíš. Ale myslel jsem..." Zavrtěl hlavou a na rtech se mu objevil pokřivený úsměv. "To už je teď jedno. Nechtěl jsem narušovat tvoje soukromí. Nechtěl jsem se ani ptát. A ty sis celou tu dobu dělala starosti s tím, jak mě ochránit." Eleně vyschlo v ústech. Je toho víc, pomyslela si, ale nedokázala to říct, ne ve chvíli, kdy se na ni Stefan takhle díval, když mu celý obličej zářil láskou. "Když jsi dneska řekla, že si musíme promluvit, myslel jsem, že jsi na mě změnila názor," řekl prostě a bez sebelítosti. "A neměl bych ti to za zlé. Ale místo toho..." Znovu zavrtěl hlavou. "Eleno," zašeptal a vzal ji do náručí. Cítila se tam tak dobře, připadalo jí to správné, takhle to má být. Ani si neuvědomovala, jak špatné to mezi nimi bylo až doteď, kdy všechno špatné zmizelo. Takhle si to pamatovala, tohle cítila onu první úžasnou noc, když ji Stefan držel v náručí. Všechna ta láska a něha a jak kolem nich mizí okolní svět. Je doma, sem patří. Sem bude patřit vždy. Vše ostatní bylo zapomenuto. Stejně jako na počátku měla Elena pocit, že skoro dokáže číst Stefanovy myšlenky. Byli propojeni, byli součástí jeden druhého. Jejich srdce tloukla ve stejném rytmu. Jen jediná věc chybí, aby to bylo dokonalé. Elena to věděla - zvrátila hlavu vzad a stáhla si límeček z krku. Tentokrát Stefan neprotestoval, ani se jí nebránil. Místo odmítnutí vyzařoval hluboké přijetí - a hlubokou potřebu. Pocity lásky, potěšení a ocenění ji přemohly a s neuvěřitelnou radostí si uvědomila, že to jsou jeho pocity. Na okamžik se vnímala jeho očima a cítila, jak moc mu na ní záleží. Mohlo to být až děsivé, pokud by nechovala stejně hluboké city k němu. Když jí zuby pronikly hrdlem, necítila žádnou bolest. A ani ji nenapadlo, že mu bez přemýšlení nabídla nepoznamenanou stranu krku - přestože ranky, které způsobil Damon, se už zahojily. Tiskla se k němu, když se pokoušel zvednout hlavu. Ale byl neodbytný a tak mu to nakonec dovolila. Stále ji držel v objetí, přitom se natáhl ke stolku pro slonovinou vykládanou dýku a jedním prudkým pohybem nechal téci vlastní krev. Když Eleně zeslábla kolena, usadil ji na postel. A pak se prostě drželi v objetí a nevnímali čas ani okolí. Elena měla pocit, že na celém světě je jen ona a Stefan. "Miluji tě," řekl něžně. Elena zpočátku v blaženém uvolnění ta slova pouze přijala. Teprve pak si s pocitem vřelosti uvědomila, co vlastně řekl. Miluje ji. Věděla to celou tu dobu, ale nikdy předtím jí to neřekl. "Já miluji tebe, Stefane," odpověděla mu šeptem. Překvapilo ji, když se zavrtěl a lehce odtáhl, dokud si neuvědomila, co dělá. Sáhl pod svetr a vytáhl řetízek, který nosil na krku od chvíle, kdy ho poznala. Na řetízku byl umně propracovaný zlatý prsten s lapisem lazuli. Katherinin prsten. Elena přihlížela, jak si řetízek sundal, rozepnul ho a sundal jemný zlatý kroužek. "Když Katherine zemřela," řekl, "myslel jsem si, že už nikdy nebudu milovat nikoho jiného. I když jsem věděl, že by si to přála, byl jsem si jistý, že se to nikdy nestane. Ale mýlil jsem se." Na okamžik zaváhal a pak pokračoval. "Nechal jsem si ten prsten, protože ten mi ji připomínal. Mohl jsem si ji tak lépe uchovat v srdci. Ale teď bych si přál, aby se stal symbolem něčeho jiného." Opět se zarazil, skoro jako by se bál setkat se s jejím pohledem. "Vzhledem k tomu, jaká je situace, nemám právo se na to ptát. Ale Eleno...," několik dalších minut zápasil o slova a pak to vzdal, jen se němě setkal s jejím pohledem. Ani Elena nedokázala promluvit. Nedokázala ani dýchat. Ale Stefan si špatně vyložil její mlčení. Naděje v jeho očích odumřela a odvrátil se. "Máš pravdu," řekl. "Je to nemožné. Je tu příliš mnoho obtíží... kvůli mně... kvůli tomu, co jsem. Nikdo jako ty by neměl být svázán s někým jako já. Nikdy jsem o tom neměl začínat..." "Stefane!" zarazila ho Elena. "Stefane, jestli budeš chvíli zticha..." "... takže prostě zapomeň, že jsem něco říkal..." "Stefane!" vpadla mu znova do řeči. "Stefane, podívej se na mě." Pomalu poslechl a obrátil se zpět. Pohlédl jí do očí a hořké sebeodsuzování se rozplynulo a zmizelo mu z tváře - nahradil je výraz, který ji znovu připravil o dech. Pak pomalu uchopil ruku, kterou mu podávala. Oba se společně dívali, jak jí navléká prsten. Padnul jí, jako by byl pro ni vyroben. Zlato se třpytivě lesklo a lapis zářil hlubokou živou modří jako průzračné jezero obklopené čerstvě napadaným sněhem. "Budeme to muset chvilku držet v tajnosti," řekla a slyšela, jak se jí třese hlas. "Tetu Judith by trefil šlak, kdyby se dozvěděla, že jsem se zasnoubila ještě před maturitou. Ale příští léto mi bude osmnáct a pak nám už nemůže bránit." "Eleno, jsi si opravdu jistá, že to tak chceš? Život se mnou nebude snadný. Vždycky budu jiný než ty, bez ohledu na to, jak moc se budu snažit. Kdybys kdykoli chtěla změnit své rozhodnutí..." "Dokud mě budeš milovat, nikdy svoje rozhodnutí nezměním." Vzal ji opět do náručí. Zaplavila ji vlna míru a spokojenosti. Ale jeden strach stále hlodal na okraji jejího vědomí. "Stefane, ale s tím zítřkem - pokud Caroline a Tyler opravdu uskuteční svůj plán, bude už jedno, jestli změním nebo nezměním názor." "Pak se prostě musíme postarat o to, aby ho uskutečnit nemohli. Když mi Bonnie a Meredith pomůžou, myslím, že dokážu vymyslet způsob, jak deník z Caroline dostat. Ale i kdybych to nedokázal, nehodlám utéct. Neopustím tě, Eleno; zůstanu a budu bojovat." "Ale oni ti ublíží. Stefane, to bych neunesla." "A já neunesu, že bych tě měl opustit. Tím je to dáno. Nech mě, abych se o to postaral, já už něco vymyslím. A jestli ne... tak ať se stane cokoli, zůstanu s tebou. Zůstaneme spolu." "Zůstaneme spolu," zopakovala Elena a položila mu hlavu na rameno, šťastná, že může na okamžik přestat přemýšlet a jenom prostě být. pátek 29. listopadu Milý deníčku, je pozdě, ale nedokážu usnout. Zdá se, že nepotřebuji tolik spánku jako dřív. Takže zítra nastane den D. Dneska večer jsme si o všem promluvili s Meredith a s Bonnie. Stefan má naprosto jednoduchý plán. Věc se má tak - ať už Caroline schovala deník kamkoli, musí ho zítra přinést s sebou, aby si ho mohla vzít na slavnost. Ale čtení je až posledním bodem programu a ona musí být v průvodu a všude první. A během té doby musí deník někde uložit. Takže pokud ji budeme pozorovat od chvíle, kdy odejde z domu, až do okamžiku, kdy vystoupí na pódium, určitě si všimneme, kde ho schovává. A protože ani neví, že ji podezříváme, nebude si dávat pozor. A pak se ho zmocníme. Důvodem, proč ten plán musí fungovat, je, že každý účinkující musí být oblečený v dobových šatech. Paní Grimesbyová, naše knihovnice, nám před průvodem pomůže s oblékáním šatů z devatenáctého století - takže nebudeme moct mít na sobě ani nést nic, co není součástí kostýmu. Žádné kabelky, žádné batůžky. Žádné deníky! Caroline ho bude muset odložit. Rozdělili jsme si hlídky, kdo ji kdy bude pozorovat. Bonnie bude čekat před jejím domem a podívá se, co s sebou ponese, až bude odcházet z domu. Já ji budu pozorovat, až se bude oblékat u paní Grimesbyové doma. A pak, během akce, se Stefan a Meredith vloupají k paní Grimesbyové - nebo do Forbesovic auta, pokud ho nechá tam - a splní svoji část úkolu. Nevidím nic, co by mohlo selhat. A nedokážu ani vypovědět, o kolik líp se cítím. Je skvělé, že jsem o tom dokázala Stefanovi říct. Naučila jsem se lekci o důvěře, už před ním nikdy nebudu nic tajit. Zítra si vezmu svůj prsten. Pokud se mě na něj paní Grimesbyová zeptá, řeknu jí, že je ještě starší, než z devatenáctého století, že je z renesanční Itálie. Už se těším, jak se zatváří, až to uslyší. Měla bych se teď raději pokusit usnout. Doufám, že nebudu mít sny.

 Když se Elena natáhla pro plechovku na polici v obchodě, uslyšela za sebou hlas.

 "Mé jméno je Salvatore - jako spasitel a zachránce," řekl. V temnotě se krátce zablýskly bílé zuby.