"Mé jméno je Salvatore - jako spasitel a zachránce," řekl. V temnotě se krátce zablýskly bílé zuby.

 Vím, že budu litovat, že jsem se na to zeptal," začal Matt a obrátil pohled od silnice 1-95 ke Stefanovi na sedadle vedle něj. "Ale můžeš mi prozradit, proč vlastně potřebujeme pro Elenu tenhle extra speciál nedostupný polotropický plevel?" Stefan pohlédl na zadní sedadlo na výsledky jejich pátrání v živých plotech a vysoké trávě. Rostliny s rozvětvenými zelenými stonky a malými zubatými lístky opravdu nejvíc připomínaly plevel. Suché zbytky květů na koncích výhonků byly skoro neviditelné a nikdo nemohl předstírat, že samotné šlahouny jsou snad dekorativní. "Co kdybych řekl, že je lze použít k výrobě přírodní lázně pro oči?" nabídl po chvilce přemýšlení. "Nebo k přípravě bylinného čaje?" "Proč? Copak jsi mi chtěl odpovědět něco takového?" "Vlastně ne." "To je dobře, protože jinak bych tebou asi praštil o zem." Aniž by Stefan na Matta pohlédl, usmál se. Pohnulo se v něm cosi nového, cosi, co necítil již skoro pět století, s výjimkou Eleny. Přijetí. Teplo a přátelství sdílené s jinou bytostí, která o něm neví pravdu, ale která mu navzdory tomu věří. Která je ochotná ho přijmout na základě důvěry. Nebyl si jistý, zda si to zaslouží, ale nedokázal popřít, jak moc to pro něj znamená. Cítil se opět... skoro jako člověk. Elena zírala na svůj odraz v zrcadle. To nebyl sen. Ne úplně. Ranky na jejím krku to dokazují. A teď, když je viděla, všimla si také pocitu otupělosti a závrati. Může si za to sama. Dala si tolik práce, aby varovala Bonnie a Meredith, aby nezvaly domů nikoho cizího. A po celou tu dobu zapomínala na to, že ona sama pozvala Damona do Bonniina domu. Udělala to tu noc, kdy připravila němou večeři u Bonnie v jídelně a volala do tmy ‚Vejdi'. A to pozvání platí navždy. Může se vrátit, kdy se mu zachce, dokonce i teď. Zvlášť teď, dokud je slabá a lze ji snadno hypnotizovat, aby zase otevřela okno. Elena vyklopýtala z koupelny kolem Bonnie a zpět do hostinského pokoje. Popadla svůj batůžek a začala do něj cpát věci. "Eleno, teď nemůžeš jít domů!" "Nemůžu tu zůstat," odpověděla Elena. Rozhlížela se kolem po botách, zahlédla je pod postelí a sáhla po nich. Pak se s vyjeknutím zarazila. Na posteli leželo jediné černé pero. Bylo veliké, nestvůrně veliké a velmi skutečné, s tlustým, voskově vypadajícím brkem. Vypadalo až oplzle, jak tam leželo na bílém, hustě tkaném prostěradle. Elena pocítila nával nevolnosti a odvrátila se. Nemohla dýchat. "No dobře, dobře," uklidňovala ji Bonnie. "Jestli se cítíš tak hrozně, řeknu tátovi, aby tě odvezl domů." "Ty musíš jet taky." Eleně právě došlo, že Bonnie v tomto domě není o nic bezpečnější, než ona sama. Tobě i těm, které miluješ, vzpomněla si a popadla Bonnie za paži. "Bonnie, ty musíš. Potřebuju tě." Nakonec si prosadila svou. McCulloughovi si mysleli, že je hysterická a reaguje přehnaně, možná i že se nervově zhroutila. Ale nakonec to vzdali. Pan McCullough odvezl ji i Bonnie ke Gilbertům, kde si jako lupiči tiše odemkli dveře a vplížili se dovnitř, aniž někoho vzbudili. Ale ani tady Elena nemohla spát. Ležela vedle tiše oddechující Bonnie, dívala se na okno ložnice a hlídala. Venku větve kdouloně skřípaly o sklo, ale nic jiného se nepohnulo až do úsvitu. Pak uslyšela auto. Hvízdavý zvuk Mattova motoru by poznala všude. Vyplašeně se po špičkách vyplížila k oknu a vyhlédla do časného rána dalšího šedivého dne. Pak si pospíšila dolů a otevřela vstupní dveře. "Stefane!" V životě nebyla tak šťastná, že někoho vidí, jako teď. Vrhla se mu do náručí pomalu dřív, než stihnul zavřít dveře od auta. Zapotácel se pod tím nárazem a vycítila jeho překvapení. Obvykle nebyla na veřejnosti tak otevřená. "No tak," řekl a něžně jí vrátil objetí. "Já tě taky rád vidím, ale nerozmačkej ty květiny." "Květiny?" Odtáhla se, aby se podívala, co to nese. Pak mu pohlédla do tváře. A potom na Matta, který se vynořil z druhé strany auta. Stefan měl bledou a vyčerpanou tvář a Matt byl únavou oteklý a měl krví podlité oči. "Radši byste měli jít dovnitř," prohlásila nakonec zmateně. "Oba vypadáte hrozně." "Je to sporýš," vysvětlil Stefan o něco později. Seděli s Elenou u kuchyňského stolu. Otevřenými dveřmi bylo vidět Matta, jak se rozvaluje na pohovce v obýváku a jemně chrupe. Usnul tam poté, co spořádal tři misky cereálií. Teta Judith, Bonnie a Margaret stále ještě spaly nahoře, a tak Stefan mluvil potichu. "Pamatuješ, co jsem ti o něm vyprávěl?" zeptal se. "Říkal jsi, že pomáhá udržet čistou mysl i když někdo používá Síly, aby ji ovlivnil." Elena byla pyšná na to, jak vyrovnaným hlasem mluví. "Správně. A to je jedna z věcí, které by Damon mohl zkusit. Může použít sílu své mysli dokonce i na dálku a může to udělat, když jsi vzhůru i když spíš." Eleně se vedraly do očí slzy. Sklopila zrak, aby je skryla a dívala se na dlouhé něžné stonky s uschlými zbytky květů, které připomínaly drobné kvítky lilku. "Když spím?" zeptala se a měla strach, že tentokrát už nemá tak klidný hlas. "Ano, může ti našeptat, abys vyšla z domu, nebo abys ho pustila dovnitř. Ale sporýš by tomu měl zabránit." Stefan mluvil unaveně, ale bylo znát, že je se sebou spokojený. Ach Stefane, kdybys jen věděl, pomyslela si Elena. Ten dárek přišel o jednu noc později. Navzdory veškerému jejímu úsilí jí skanula jedna slza a spadla na dlouhé zelené listy. "Eleno!" zvolal překvapeně Stefan. "Co se děje? Řekni mi to." Pokoušel se jí pohlédnout do tváře, ale ona sklonila hlavu a zabořila mu ji do ramene. Objal ji a už ji nenutil vzhlédnout. "Řekni mi to," zopakoval něžně. Teď je ta chvíle. Pokud se to má někdy dozvědět, musí mu to říct teď. Měla pocit, jako by měla hrdlo oteklé a pálivé, a přála si, aby mohla všechna ta slova nahromaděná uvnitř pustit ven. Ale to nemůže. Ať se stane cokoli, nedovolím jim, aby o mě bojovali, pomyslela si. "Já jen... měla jsem o tebe strach," vydechla nakonec. "Nevěděla jsem, kam jsi jel ani kdy se vrátíš." "Měl jsem ti to říct. Ale je to všechno? Netrápí tě ještě něco?" "Je to všechno." Teď bude muset zavázat Bonnie přísahou, aby o havranovi pomlčela. Proč jedna lež vždycky vede k druhé? "Co se má dělat s tím sporýšem?" zeptala se a opět se opřela na židli. "Dneska večer ti to ukážu. Jakmile vylisujeme ze semen olej, můžeš si ho vtírat do pokožky nebo přidávat do koupele. A suché listy můžeš nosit s sebou v sáčku nebo si je dávat v noci pod polštář." "Radši se rozdělím i s Bonnie a s Meredith. Potřebují taky ochranu." Přikývnul. "Prozatím," odlomil jednu snítku a vložil jí ji do ruky, "s sebou všude nos tohle. Vrátím se do penzionu a vylisuju olej." Okamžik zaváhal a pak řekl: "Eleno..." "Ano?" "Kdybych měl pocit, že ti tím pomůžu, tak odjedu, nechci tě vystavovat takovému nebezpečí, jakým je Damon. Ale myslím, že kdybych odjel, tak by mě nenásledoval, teď už ne. Jsem přesvědčený, že by tu zůstal - kvůli tobě." "Na odjezd nesmíš ani pomyslet," vzplanula Elena "Stefane, to je jediná věc, kterou bych neunesla. Slib, že neodjedeš; slib mi to." "Nenechám tě proti němu stát samotnou," řekl Stefan, což nebylo úplně totéž. Ale nemělo smysl na něj dál tlačit. Místo toho mu pomohla probudit Matta a oba je vyprovodila. Potom, stále ještě se suchou snítkou sporýše v dlani, vyšla nahoru, aby se vypravila do školy. Bonnie se prozívala snídaní a doopravdy se neprobudila, dokud nebyly venku z domu, na cestě do školy, a čerstvý větřík jim neovíval tváře. Bude chladný den. "Minulou noc jsem měla hrozně divný sen," řekla Bonnie. Eleně poskočilo srdce leknutím. Už zastrčila snítku sporýše do Boniina batůžku, až úplně na dno, kde si ho nevšimne. Ale jestli se Damon k Bonnie dostal minulou noc... "A o čem se ti zdálo?" zeptala se s obavami. "O tobě. Viděla jsem tě, jak stojíš pod stromem, a fouká vítr. Z nějakého důvodu jsem se tě bála a nechtěla jsem přijít blíž. Vypadalas... nějak jinak. Bylas hrozně bledá, ale přitom jsi skoro zářila. A pak z toho stromu slétnul havran a ty ses natáhla a chytila ho v letu. Dokázalas to neuvěřitelnou rychlostí. A pak ses na mě podívala s tím hrozným výrazem - usmívala ses, ale já jsem měla sto chutí utéct. A pak jsi tomu havranovi zakroutila krkem a bylo po něm." Elena naslouchala jejímu vyprávění s rostoucí hrůzou, pak řekla: "To byl ale nechutný sen." "To byl, že jo?" souhlasila Bonnie klidně. "Zajímalo by mě, co znamená. Havrani značí podle legend zlé znamení. Mohou být předzvěstí smrti." "Pravděpodobně to znamená, že sis i ve snu uvědomovala, jak jsem byla rozrušená, když jsem toho havrana našla v pokoji." "To by odpovídalo," souhlasila Bonnie, "až na to, že se mi to zdálo předtím, než jsi nás všechny vzbudila křikem." Ten den se v době oběda objevil na nástěnce ve škole další kus fialového papíru. Na tomhle ale jednoduše stálo: PODÍVEJ SE DO OSOBNÍCH VZKAZŮ. "Kam do osobních vzkazů?" divila se Bonnie. Meredith, která v té chvíli zrovna přikráčela s novým vydáním školních novin Wildcat Weekly, jim to vysvětlila. "Už jste to viděly?" ptala se. Bylo to v sekci osobních vzkazů naprosto anonymně, bez jakéhokoli oslovení nebo podpisu. Nedokážu unést pomyšlení na to, že bych ho ztratila. Ale on je z něčeho tak hrozně nešťastný. A pokud mi nechce říct, o co jde, pokud mi nevěří natolik, aby mi to řekl, nevidím pro nás žádnou naději. Když si to Elena přečetla, pocítila navzdory své únavě nový příval energie. Bože jak nenávidí toho, kdo tohle dělá. Představovala si, jak ho zastřelí nebo probodne a pak se bude dívat, jak padá k zemi. A pak si živě představila ještě další scénu - jak mu za vlasy prudce škubne hlavou dozadu a zanoří zuby do nechráněného hrdla. Byla to podivná, znepokojivá představa, ale na okamžik jí skoro připadala reálná. Uvědomila si, že na ni Bonnie i Meredith hledí. "Co?" zeptala se, mírně nesvá. "Ty nás vůbec neposloucháš," postěžovala si Bonnie s povzdechem. "Říkala jsem, že mi to pořád nepřipadá na Da-, na toho zabijáka. Nezdá se mi, že by zrovna vrah byl tak malicherný." "I když nerada, musím s ní souhlasit," přidala se Meredith. "Za tímhle cítím někoho záludného. Někdo, kdo má proti tobě osobní zášť a kdo si přeje, abys skutečně trpěla." Elena polkla. "A taky někdo, kdo se dobře vyzná ve škole. Musel vyplnit formulář na osobní vzkazy v některé z hodin žurnalistiky," dodala. "A taky to musí být někdo, kdo ví, že si vedeš deníček - pokud tedy předpokládáme, že ho sebral úmyslně. Možná s tebou měl některou hodinu ten den, cos ho vzala do školy. Pamatuješ? Když tě pan Tanner málem přistihnul," doplnila ještě Bonnie. "Ale chytila mě paní Halpernová; dokonce kousek přečetla, nějaký kousek o Stefanovi. To bylo těsně potom, co jsme spolu se Stefanem začali chodit. Počkej chvilku, Bonnie. Tu noc u tebe, kdy deníček zmizel - jak dlouho jste byly vy dvě pryč z obýváku?" "Jenom pár minut. Jang-ce přestal štěkat a já jsem šla ke dveřím, abych ho pustila dovnitř a..." Bonnie stiskla rty a pokrčila rameny. "Takže ten zloděj se musel vyznat u vás doma," dodala briskně Meredith. "Jinak by se on nebo ona nedokázal dostat dovnitř, popadnout deníček a zase zmizet, aniž bychom si toho všimly. Takže hledáme někoho záludného a krutého, kdo s tebou pravděpodobně chodí na některé hodiny, Eleno, a nejspíš to zná u Bonnie doma. Navíc v sobě živí osobní zášť a snížil by se k čemukoli, jen aby tě dostal... panebože." Všechny tři na sebe zůstaly zírat. "To musí být ona," zašeptala Bonnie. "Prostě musí." "Jsme nemožně hloupé; mělo nás to napadnout rovnou," přidala se Meredith. Elena si náhle uvědomila, že veškerý vztek, který cítila předtím, nebyl ničím ve srovnání s hněvem, který pocítila nyní. Jako plamínek svíčky ve srovnání se žárem slunce. "Caroline," prohlásila a zatnula zuby tak silně, až ji zabolela čelist. Caroline. Elena měla pocit, že tu zelenoočku zabije na místě. A možná by na ni vyrazila, kdyby ji Bonnie a Meredith nezastavily. "Až po škole," rozhodla Meredith stroze. "Až si ji budeme moct podat někde v soukromí. Jenom vydrž dnešní vyučování, Eleno." Ale když zamířily k jídelně, Elena si všimla kaštanové hlavy, která zmizela v chodbě vedoucí k učebnám hudební a výtvarné výchovy. A vzpomněla si na něco, co Stefan řekl před nějakým časem - totiž, že Caroline ho brávala na polední pauzu do fotokomory. Prý kvůli soukromí. "Běžte beze mě, něco jsem si zapomněla," řekla, jakmile si všechny nabraly v jídelně jídlo na tácy. A pak předstírala, že neslyší jejich protesty, a vyběhla ven, zpátky do hudebního křídla. Ve všech třídách bylo zhasnuto. Dveře fotokomory nebyly zamčené. Cosi Elenu přimělo opatrně stisknout kliku a pak se vevnitř pohybovat potichu, místo aby vrazila dovnitř a konfrontovala Caroline přímo, jak měla původně v úmyslu. Je tu vůbec Caroline? A pokud ano, co tu dělá sama potmě? Nejdřív to vypadalo, že je místnost prázdná. Pak Elena zaslechla mumlání hlasů z malého výklenku vzadu a dveře temné komory byly dokořán. Kradmo se připlížila až před ty dveře, až dokázala v tichém mumlání rozeznat slova. "Ale jak si můžeme být jistí, že vyberou zrovna ji?" říkala právě Caroline. "Můj táta je ve školní radě. Ručím ti za to, že ji vyberou." A mluvila s Tylerem. Jeho táta byl právník a člen snad každé rady, která v městečku existovala. "A kromě toho, kdo jiný by to mohl být?" pokračoval. "Duch Fell's Church má být nejen hezký, ale i chytrý." "Takže jestli to správně chápu, já v hlavě nic nemám." "Nic takového jsem přece neřekl. Podívej, pokud se chceš ty producírovat na Den zakladatelů v bílých šatech, proč ne. Ale pokud chceš, aby Stefan Salvatore utekl z města na základě důkazů z deníčku jeho vlastní přítelkyně..." "Ale proč bychom měli čekat tak dlouho?" V Tylerově hlase bylo slyšet netrpělivost. "Protože to úplně zničí i celou oslavu. Oslavu Fellova rodu. Proč by se jenom jim měly připisovat zásluhy za založení našeho města? Smallwoodové tu byli první." "Proboha, komu záleží na tom, kdo založil město? Jediné, co chci, je ponížit Elenu před celou školou." "A Salvatora." Z hlasu mu čišela tak čirá nenávist a zloba, až Eleně přejel mráz po zádech. "Jestli ho nepověsí na nejbližším stromě, bude moct mluvit o štěstí. Jseš si jistá, že tam jsou opravdové důkazy?" "Kolikrát ti to budu muset ještě opakovat? Nejdřív tam píše, že ztratila druhého září na hřbitově stuhu do vlasů. A pak, že ji Stefan ten den sebral a schoval si ji Wickery Bridge je hned vedle hřbitova. A to znamená, že Stefan byl poblíž mostu druhého září, tedy toho dne, kdy byl napaden ten stařík. A všichni už vědí, že byl i u toho, když byli napadeni Vickie a Tanner. Co víc bys ještě chtěl?" "U soudu by tohle nikdy nemohlo obstát. Možná bych měl najít nějaké podpůrné důkazy. Třeba se zeptat staré paní Flowersové, v kolik tu noc přišel domů." "Ale koho to zajímá? Většina lidí je už stejně přesvědčená, že je vinen. V deníku se píše o nějakém velkém tajemství, které přede všemi skrývá. Lidem to dojde." "Máš ho na nějakém bezpečném místě?" "Ne, Tylere, nechávám si ho na nočním stolku. Copak si myslíš, že jsem úplně blbá?" "Jsi dost blbá na to, abys Eleně posílala vzkazy, které ji můžou přivést na stopu." Ozvalo se šustění, znělo to jako novinový papír. "Jen se na to podívej, to je neuvěřitelné. Tohle musí přestat, a to hned. Co když si domyslí, kdo za tím stojí?" "A co s tím asi tak může dělat? Zavolat policajty?" "Stejně chci, abys toho nechala. Prostě počkej do Dne zakladatelů a pak se můžeš dívat, jak se Ledová princezna rozpouští." "A dává Stefanovi sbohem. Tylere... doopravdy mu nikdo neublíží, viď?" "Komu na tom záleží?" parodoval Tyler její předchozí poznámky. "To nechej na mě a na mých kamarádech, Caroline. Prostě jen splníš svoji část, ano?" Carolinin hlas se ztišil do hrdelního šepotu. "Přesvědč mě." Po chvilce se Tyler dušeně zasmál. Ozývaly se pohyby, šustění a povzdechy. Elena se otočila a vyklouzla stejně tiše, jako vešla. Zahnula do vedlejší chodby, kde se opřela o skříňky a snažila se přemýšlet. Bylo toho skoro víc, než dokázala najednou vstřebat. Caroline, která kdysi bývala její nejlepší kamarádkou, ji zradila a chce ji vidět poníženou před celou školou. Tyler, který jí vždycky připadal spíš jako otravný pitomec, než skutečná hrozba, plánuje Stefana vyhnat z města... nebo snad i zabít. A nejhorší je, že k tomu chtějí použít Elenin vlastní deník. Teď už rozuměla začátku svého včerejšího snu. A podobný sen měla i ten den, než zjistila, že se Stefan pohřešuje. V obou snech na ni Stefan hleděl rozzlobenýma obviňujícíma očima a pak jí hodil knížku k nohám a odešel. Ale nebyla to knížka, byl to její deník. A ten obsahuje informace, které mohou být pro Stefana osudné. Třikrát byl napaden někdo z Fell's Church a třikrát u toho byl i Stefan. Jak to asi bude lidem připadat, nebo i policii? A neexistuje možnost jim říct pravdu. Pokud by řekla něco jako: "Stefan není vinen. Je to jeho bratr Damon, který ho nenávidí a je si vědom, nakolik se Stefanovi protiví představa násilí a zabíjení. Sledoval Stefana a napadal lidi, aby si Stefan myslel, že to možná spáchal sám a zešílel z toho. A teď je někde tady ve městě - hledejte ho na hřbitově nebo v lesích. A mimochodem, nehledejte jenom hezkého kluka, taky se někdy mění v havrana. Vlastně je to upír." Nedokázala tomu věřit ani sama. Znělo to absurdně. Bodavá bolest po straně krku jí však připomínala, jak vážná tahle absurdní historka ve skutečnosti je. Cítila se dneska nějak divně, skoro jako kdyby byla nemocná. Bylo v tom víc, než jen napětí a nedostatek spánku. Trochu se jí točila hlava a chvílemi jí připadalo, jako by se jí podlaha vlnila pod nohama jako houba - zhoupla se pod jejím krokem dolů a pak vypružila zpět. Přesně příznaky chřipky - až na to, že si byla naprosto jistá tím, že je nepůsobí žádný virus v krevním řečišti. Je to Damonova vina. Zase. Za všechny trable může Damon, s výjimkou ukradení deníčku. Z toho nemůže vinit nikoho, kromě sebe. Kéž by nepsala nic o Stefanovi, kéž by bývala nebrala deník do školy. Kéž by ho nenechala u Bonnie v obýváku. Kéž by, kéž by. Právě teď ale záleželo nejvíc na tom, aby ho dostala zpátky.

 "Víte, co je nejdivnější na Vickiině chování v jídelně? Teda kromě těch zřejmých věcí?" zeptala se Bonnie a olizovala si z prstů čokoládovou polevu. "Co?" zeptala se Elena sklesle. "No to, jak skončila - v košilce. Vypadala přesně tak, jak jsme ji našli tenkrát na té silnici, jenomže tenkrát byla ještě k tomu poškrábaná." "Mysleli jsme si, že to jsou kočičí škrábance," řekla Meredith a slupla poslední sousto čokoládového dortu. Zdálo se, že má zase jednu ze svých tichých přemýšlivých nálad; právě si bedlivě prohlížela Elenu. "Ale to se mi nezdá moc pravděpodobné." Elena jí pohled vrátila. "Možná spadla do nějakého roští," řekla. "A teď, pokud jste dojedly, chcete vidět ten první vzkaz z deníčku?" Daly talíře do dřezu a vyšly po schodech do Elenina pokoje. Když si dívky četly vzkaz, Elena se začervenala. Bonnie a Meredith jsou její nejlepší kamarádky, teď možná už její jediné kamarádky. Už dřív jim četla úryvky z deníčku. Ale tohle bylo něco jiného. V životě se necítila tak ponížená. "No?" tázavě se obrátila na Meredith. "Osoba, která tohle psala, má metr osmdesát, lehce kulhá a nosí falešný knír," odrecitovala Meredith. "Promiň," dodala, když viděla, jak se Elena tváří. "To nebylo vtipné. Ale vlastně nemáme moc z čeho vycházet, že? Písmo vypadá jako klučicí, ale papír napovídá spíš dívku." "A vůbec je celá ta věc taková holčičí," ozvala se Bonnie. "No určitě - citovat ti kousky tvých deníkových zápisků je něco, co by vymyslela ženská. Muži se o deníčky nezajímají," dodala. "Ty prostě nechceš, aby to byl Damon," prohlásila Meredith. "Člověk by si myslel, že ti bude dělat větší starosti, že je to šílený zabiják, než zloděj deníků." "Já nevím; zabijáci jsou takoví romantičtí. Představ si jaké to je, umírat s jeho rukama kolem hrdla. Škrtí tě, život z tebe uniká a poslední věc, kterou uvidíš, bude jeho obličej." Bonnie si sama přiložila ruce k hrdlu, tragicky vydechla a zhroutila se na postel. "Může si mě vzít kdykoli," prohlásila stále ještě se zavřenýma očima. Eleně se na rty drala slova: "Nechápeš, jak je to vážné?" Ale místo toho jen vzdechla: "Panebože," a popošla k oknu. Venku bylo vlhko a dusno, a tak bylo okno otevřené. Na větvích kdouloně seděl havran. Elena přibouchla okno tak silně, až sklo zacinkalo. Havran na ni zíral skrze chvějící se okenní tabulky obsidiánovýma očima. Na elegantním černém peří se mu chvěla duha. "Proč jsi něco takového říkala?" obrátila se k Bonnie. "Hej, nikdo venku není," uklidňovala ji Meredith. "Pokud nepočítáš ptáky." Elena se od nich odvrátila. Strom byl už prázdný. "Promiň," kníkla Bonnie po chvíli. "Já jen, že se to občas zdá tak neskutečné, dokonce i smrt pana Tannera mi někdy připadá neskutečná. A Damon byl... no, vzrušující. Ale nebezpečný. Dokážu věřit, že je nebezpečný." "A navíc by ti nestisknul hrdlo; prořízl by ti ho," dodala Meredith. "Nebo to tak alespoň udělal panu Tannerovi. Ale ten stařík pod mostem měl hrdlo rozervané, jako by ho napadlo nějaké zvíře." Meredith pohlédla tázavě na Elenu: "Damon nemá žádné zvíře, že?" "Ne. Já nevím." Elena se najednou cítila hrozně unavená. Dělala si starosti o Bonnie, o to, jaké následky mohou mít její pošetilá slova. ‚Můžu ti udělat cokoli, tobě i těm, které miluješ,' vzpomněla si. Co může Damon udělat teď? Nerozuměla mu. Pokaždé, když se setkali, byl jiný. V tělocvičně ji zesměšňoval, vysmíval se jí. Ale při dalším setkání by přísahala, že myslel vážně každé slovo, když jí citoval poezii a zval ji, ať s ním odejde. Minulý týden na mrazivém hřbitově kolem něj svištěl vítr a působil hrozivě, krutě. A pod jeho posměšnými slovy včera večer cítila stejnou hrozbu. Nedokázala odhadnout, co příště udělá. Ale ať se stane cokoli, musí před ním ochránit Bonnie a Meredith. Zvlášť když je nemůže náležitě varovat. A co vlastně dělá Stefan? Právě teď ho potřebuje víc než kdy jindy. Kde jenom je? Začalo to toho rána. "Tak si to vyjasněme," řekl Matt, který se opíral o svůj zjizvený Ford, když za ním před vyučováním přišel Stefan. "Chceš si půjčit moje auto." "Ano," potvrdil Stefan. "A chceš si ho půjčit kvůli kytkám. Chceš sehnat nějaké kytky pro Elenu." "Ano." "A ty určité kytky, které prostě musíš mít, tady kolem nikde nerostou." "Mohly by. Ale takhle daleko na severu už nebudou v květu. A ten mráz by je stejně spálil." "Takže ty chceš jet na jih - jak daleko na jih to přesně nevíš - abys našel tyhle kytky, které Eleně prostě musíš dát." "Nebo alespoň tu rostlinu, ale byl bych radši, kdyby byla v květu." "A protože policie má pořád tvoje auto, chceš si půjčit moje, na tak dlouhou dobu, jak dlouho bude trvat zajet na jih a najít ty kytky, které chceš Eleně dát." "Předpokládám, že jet autem je ten nejmíň podezřelý způsob, jak odjet z města," vysvětloval Stefan. "Nechci, aby mě sledovali policajti." "Aha. A proto si chceš půjčit moje auto." "Ano. Půjčíš mi ho?" "Jestli půjčím auto klukovi, co mi přebral holku a teď si chce udělat vyjížďku kamsi na jih, aby jí přivezl nějaké zvláštní kytky, které prostě musí mít? Zbláznil ses?" Matt, který celou dobu upíral pohled kamsi nahoru na střechy domů přes ulici, se konečně otočil a pohlédl na Stefana. Modré oči, které obvykle bývaly veselé a upřímné, byly nyní plné čiré neochoty uvěřit jeho slovům a korunované svraštěným obočím. Stefan pohlédl stranou. Mělo mu to být jasné. Po všem, co už pro něj Matt udělal, bylo směšné očekávat víc. Zvlášť teď, když sebou každý trhne při zvuku jeho kroků a uhýbá před ním pohledem. Očekávat, že Matt, který má ty nejlepší důvody ho nesnášet, mu prokáže takovou laskavost bez vysvětlení, na základě pouhé důvěry, to bylo opravdu bláznivé. "Ne, nezbláznil jsem se," řekl tiše a otočil se k odchodu. "Ani já ne," prohlásil Matt. "A to bych musel být velký blázen, abych ti půjčil svoje auto. V žádném případě. Jedu s tebou." Než se Stefan obrátil zpět, Matt už koukal na svoje auto, ne na něj, a dolní ret vystrkoval v opatrném výrazu. "Konec konců," řekl a otíral střechu hadříkem, "mohl bys odřít lak nebo tak něco." Elena zavěsila telefon zpět do vidlice. Někdo v penzionu byl, protože telefon bral, kdykoli zazvonil, ale pak se ozvalo jen ticho a cvaknutí při zavěšení. Měla podezření, že to je paní Flowersová, ale to jí nijak nepomohlo zjistit, kde je Stefan. Instinktivně ho chtěla jít hledat. Ale venku byla tma a Stefan ji výslovně varoval, aby nechodila ven potmě, zvlášť ne na hřbitov nebo do lesů. A penzion byl blízko obojího. "Žádná odpověď?" zeptala se Meredith, když se Elena vrátila a posadila se na postel. "Pořád mi někdo zavěšuje telefon," odpověděla Elena a zamumlala si něco pod vousy. "Tys říkala, že je čarodějnice?" "Ne, že je stará čarodějnice," odpověděla Elena. "Podívej," řekla Bonnie a posadila se. "Pokud bude chtít Stefan zavolat, zavolá ti sem. Není žádný důvod, abys trávila noc u mě." Ale ten důvod tu je, ačkoli ani Elena sama nevěděla přesně jaký. Vždyť Damon políbil Bonnie na Alarickově večírku. Je to v první řadě Elenina vina, že je Bonnie v nebezpečí. Měla neurčitý pocit, že když bude s ní, možná ji dokáže ochránit. "Mary i rodiče jsou doma," trvala Bonnie na svém. "A od té doby, co zabili pana Tannera, zamykáme okna i dveře a všecko. Tento víkend táta dokonce přimontoval zámky navíc. Nechápu, co bys ještě mohla udělat ty." Ani Elena nevěděla. Ale přesto půjde. Nechala u tety Stefanovi vzkaz, kde ji najde. Mezi ní a tetou stále ještě bylo napětí. A bude dál, dokud teta nezmění názor na Stefana, pomyslela si Elena. U Bonnie dostala pokoj jedné z jejích sester, která byla nyní na vysoké. Nejdřív ze všeho zkontrolovala všechna okna. Byla zavřená a zamčená a venku nebylo nic, po čem by někdo mohl vyšplhat, žádný okap ani strom. Co nejnenápadněji zkontrolovala i Bonniin pokoj a všechny ostatní, do kterých ji pustili. Bonnie měla pravdu, všechny byly bezpečně zajištěné zevnitř. Nic zvenku se dovnitř nedostane. Ležela na posteli dlouho do noci, zírala do stropu a nemohla spát. Vzpomínala, jak Vickie zasněně prováděla striptýz v jídelně. Co to s ní je? Musí se zeptat Stefana, až ho příště uvidí. Myšlenky na Stefana byly příjemné, navzdory všem těm hrozným věcem, které se nedávno odehrály. Elena se usmála do tmy a nechala mysl volně bloudit. Jednou všechno to pronásledování skončí a budou si se Stefanem moci plánovat společný život. Samozřejmě, že o tom zatím nic neřekla, ale byla si jistá. Vezme si buď Stefana, nebo nikoho. A Stefan si nevezme nikoho kromě ní... Přechod do spánku byl tak hladký a pozvolný, že ho takřka nepostřehla. Ale nějakým způsobem si uvědomovala, že sní. Bylo to, jako by kousek z ní stál stranou a sledoval ten sen jako divadelní hru. Seděla v dlouhé chodbě plné zrcadel na jedné straně a oken na druhé straně. Na něco čekala. Pak zahlédla náznak pohybu a všimla si, že za oknem stojí Stefan. Měl bledou tvář a v očích bolest a vztek. Přešla k oknu, ale přes sklo neslyšela, co říká. V jedné ruce držel knihu v modré sametové vazbě, stále na ni ukazoval a na něco se ptal. Pak knížku upustil a obrátil se k odchodu. "Stefane, neodcházej! Neopouštěj mě!" volala. Prsty pevně tiskla na sklo. Všimla si západky na jednom křídle okna, takže ho otevřela a volala za ním. Ale už zmizel a venku viděla jen kotouče bílé mlhy. Zdrceně se odvrátila od okna a vydala se chodbou. Její obraz se odrážel v jednom zrcadle za druhým, když kolem nich procházela. Pak ji na jednom odrazu něco zaujalo. Měl její oči, ale byl v nich nový výraz, záludný výraz šelmy. Vickiiny oči měly stejný výraz, když se svlékala. A v jejím úsměvu bylo něco znepokojivého a hladového. Jak tak nehybně stála a dívala se, začal se odraz najednou otáčet dokola jako při tanci. Elenu zalila hrůza. Rozeběhla se chodbou, ale nyní všechny její odrazy ožily vlastním životem, tančily, kývaly na ni a smály se jí. Právě ve chvíli, kdy si už myslela, že se jí srdce a plíce rozskočí děsem, doběhla na konec chodby a rozrazila dveře. Stála ve velikém nádherném pokoji. Majestátní strop byl složitě vyřezávaný a zdobený zlatem; zárubně dveří byly z bílého mramoru. Ve výklencích stěn stály antické sochy. Elena v životě neviděla tak nádherný pokoj, ale přesto věděla, kde je. V renesanční Itálii v době, kdy tu žil Stefan. Pohlédla na sebe a všimla si, že má na sobě podobné šaty, jaké si nechala ušít na Halloween, ledově modrou renesanční plesovou róbu. Ale tyhle měly temně červenou barvu a kolem pasu měla tenký řetízek posázený zářivými rudými kamínky. Stejné kamínky měla i ve vlasech. Když se pohnula, hedvábí se ve světle stovek pochodní třpytilo jako plameny. Na druhém konci pokoje se otevřely dvoukřídlé dveře. A mezi nimi se objevila postava. Kráčela k ní, viděla, že je to mladý muž oblečený do renesančního oděvu - kabátce, punčoch a kožešinou lemované kazajky. Stefan! Dychtivě se k němu vydala. Přitom cítila váhu šatů vlnících se jí od pasu dolů. Ale když došla blíž, zarazila se a zhluboka se nadechla. Byl to Damon. Blížil se k ní, sebevědomě a ležérně. Vyzývavě se usmíval. Když k ní došel, položil si jednu ruku na srdce a uklonil se. Pak k ní natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout. "Tancuješ ráda?" řekl. Ale jeho rty se nepohnuly. Hlas se ozýval jen v její hlavě. Její strach se rozplynul a ona se zasmála. Co to s ní jen bylo, že se ho dřív bála? Přece si velmi dobře rozumějí. Ale místo, aby uchopila jeho ruku, odvrátila se a hedvábí šatů se vlnilo za ní. Zlehka vykročila k jedné ze soch podél stěn a neohlížela se, jestli ji následuje. Věděla, že bude. Předstírala, že ji socha úplně uchvátila, a ustoupila přesně ve chvíli, kdy ji opět dohnal, přitom se kousala do rtu, aby se nerozesmála. Cítila se nyní báječně, tak živá, tak krásná. A nebezpečí? Samozřejmě, že tahle hra je nebezpečná. Ale ji nebezpečí vždycky přitahovalo. Když se k ní opět přiblížil, pohlédla na něj škádlivě a pak se zase odvrátila. Natáhl se po ní, ale zachytil jen řetízek z drahokamů, který měla kolem pasu. Rychle ho pustil, a když se ohlédla, viděla, že se říznul o hrot jednoho kamene. Kapička krve na jeho prstu měla přesně stejnou barvu jako její šaty. Úkosem na ni pohlédl a rty se mu pootevřely v posměšném úsměvu. Zvedl zraněný prst vzhůru. Neodvážíš se, říkaly jeho oči. Že ne? odpověděla mu Elena rovněž očima. Směle ho uchopila za ruku, okamžik ji podržela a škádlila ho tak. Pak si přitiskla prst ke rtům. Po chvíli ho pustila a vzhlédla k němu. "Ano, tancuji ráda," řekla a zjistila, že stejně jako on umí hovořit v mysli. Byl to fantastický pocit. Přešla do středu pokoje a čekala. Následoval ji, elegantní jako lovící šelma. Sevřel její dlaň teplými pevnými prsty. Ozvala se hudba, ale zaznívala z veliké dálky a občas utichala. Damon položil druhou ruku na její pas. Cítila teplo a tlak jeho dlaně. Nadzvedla sukni a začali tančit. Bylo to krásné, jako létání, a její tělo znalo každý pohyb. Tančili stále dokola kolem prázdného pokoje, v perfektním souladu. Smál se na ni a tmavé oči mu jiskřily potěšením. Cítila se tak nádherně: sebejistá, prozíravá a připravená na všechno. Nepamatovala si, kdy se naposledy takhle bavila. Avšak pozvolna úsměv vymizel a tanec se zpomalil. Nakonec stáli bez pohybu v objetí. Jeho tmavé oči už nebyly pobavené, ale divoké a žhavé. Vzhlížela k němu rozvážně a beze strachu. A pak měla poprvé pocit jako ve snu, cítila se lehce omámená a velice malátná a slabá. Pokoj kolem se rozmazal. Viděla jen jeho oči, které ji nutily být stále ospalejší. Dovolila, aby se jí víčka napůl zavřela a hlava jí poklesla. Vzdychla. A nyní už jeho pohled cítila. Na rtech, na hrdle. Usmála se pro sebe a zavřela oči úplně. Podpíral ji, aby nespadla. Cítila jeho rty na svém hrdle, pálily, jako v horečce. Pak ucítila bodnutí jako od dvou jehel. Ale bolest rychle pominula a ona se uvolnila a užívala si potěšení, zatímco jí z těla odcházela krev. Ten pocit si pamatovala - pocit, že se vznáší na posteli ve zlatém světle. Slastná malátnost jí pronikala všemi údy. Cítila se ospalá, jakýkoli pohyb byl příliš namáhavý. Stejně se pohnout nechtěla; cítila se příliš dobře. Prsty mu hladila vlasy a tiskla k sobě jeho hlavu. Lenivě prohrábla jemné tmavé prameny. Měl vlasy jako hedvábí, teplé a živoucí pod jejími prsty. Když pootevřela oči, všimla si, že ve světle svící odrážejí duhu. Červenou, modrou a fialovou přesně jako... jako peří... Pak se náhle sen roztříštil. Najednou cítila bolest na hrdle, jako by jí někdo rval duši. Odstrkovala Damona, drápala ho a pokoušela se ho zahnat. V uších jí zněly výkřiky. Damon s ní bojoval, ale nebyl to Damon, byl to havran. Tloukl ji mohutnými křídly, kterými máchal ve vzduchu. Už měla oči otevřené. Byla vzhůru a křičela. Taneční sál byl pryč, nacházela se v temné ložnici. Ale noční můra ji pronásledovala dál. I ve chvíli, kdy se natahovala po vypínači, se na ni znovu vrhnul, tloukl jí křídly do obličeje a sápal se po ní ostrým zobanem. Elena udeřila jeho směrem a druhou rukou si chránila obličej. Stále křičela. Nedokázala mu uniknout, ta hrozná křídla ji stále horečně tloukla. Znělo to, jako by někdo šustil tisícem balíčků karet najednou. Dveře se rozlétly a uslyšela výkřiky. Teplé těžké tělo havrana ji udeřilo, a tak začala křičet ještě hlasitěji. Pak ji někdo vytáhl z postele a najednou stála schovaná za Bonniiným tátou. Měl smeták a tloukl jím ptáka. Bonnie stála ve dveřích. Elena jí vběhla do náruče. Bonniin táta křičel a pak uslyšela bouchnutí okna. "Už je pryč," řekl pan McCullough a ztěžka dýchal. Mary a paní McCulloughová byly těsně za dveřmi na chodbě, jen v županech. "Jsi zraněná," řekla překvapeně paní McCulloughová Eleně. "Ten ohavný pták tě pokloval." "Jsem v pořádku," uklidnila ji Elena a otřela si skvrnku krve z tváře. Byla tak otřesená, že ji nohy sotva nesly. "Ale jak se dostal dovnitř?" vyptávala se Bonnie. Pan McCullough prohlížel okna. "Nemělas to okno nechávat otevřené," řekl. "A proč jsi proboha sundávala zámky?" "Nic takového jsem neudělala," vykřikla Elena. "Okno bylo odemčené a otevřené, když jsem tě zaslechl křičet a přiběhl sem," trval na svém Bonniin otec. "Nevím, kdo jiný by ho mohl otevřít, když ne ty." Elena spolkla svoje protesty. Váhavě a opatrně přešla k oknu. Měl pravdu, zámky byly odšroubované. A to se dalo udělat jenom zevnitř. "Možná jsi byla náměsíčná," domnívala se Bonnie a odvedla Elenu od okna, zatímco pan McCullough začal zámky dávat zpět. "Myslím, že tě půjdeme trochu umýt." Náměsíčná. Eleně se náhle plně vybavil její sen. Chodba plná zrcadel, taneční sál a Damon. Tanec s Damonem. Vytrhla se z Bonniina objetí. "Zvládnu to sama," prohlásila a slyšela ve vlastním hlase tóny počínající hysterie. "Ne, opravdu, chci to tak." Utekla do koupelny, opřela se zády o zamknuté dveře a pokoušela se chytit dech. Poslední věc, kterou teď chtěla, bylo podívat se do zrcadla. Ale nakonec pomalu přistoupila k zrcadlu nad umyvadlem a chvěla se, dokud neuviděla svůj obrys, jak se centimetr po centimetru přibližuje, až vyplnil celou stříbrnou plochu. Její odraz, bledý jako duch, jí opětoval pohled vyděšenýma očima. Pod nimi měla veliké černé kruhy a na tváři šmouhy od krve. Pomalu otočila hlavu mírně do strany a zvedla si vlasy. Málem vykřikla nahlas, když zahlédla, co je pod nimi. Dvě malé ranky, čerstvě otevřené na jejím krku

 "Příště už neodejdu," řekl Stefan tiše.

 Stefan seděl u Gilbertů v obývacím pokoji a vyjadřoval zdvořilý souhlas se vším, co teta Judith řekla. Teta byla nesvá z toho, že tam je - na to člověk ani nepotřeboval umět číst myšlenky, aby to poznal. Ale snažila se, a tak se Stefan snažil také. Chtěl, aby byla Elena šťastná.

 Milý deníčku, dneska ráno jsem se vybudila a cítila jsem se tak divně. Nevím, jak to mám popsat. Na jednu stranu jsem byla tak slabá, že když jsem se pokusila postavit, nohy mě neunesly. Ale na druhou stranu jsem se cítila... příjemně. Tak pohodlně a uvolněně, jako bych se vynášela na koberci jatého světla. Bylo by mi jedno, i kdybych se už nikdy nepohnula. Pak jsem si vzpomněla na Stefana a pokusila jsem se vstát, ale teta Judith mě přinutila zůstat ležet. Řekla, že Bonnie a Meredith odešly už před několika hodinami a že jsem spala tak tvrdě, že mě nedokázaly vybudit. Řekla, že potřebuju hodně odpočívat. Takže ležím. Teta Judith mi přinesla do pokoje televizi, ale já se nechci dívat. Radši ležím a píšu, nebo prostě jenom ležím. Čekám, že Stefan zavolá. Slíbil to. Nebo možná neslíbil. Nedokážu si vzpomenout. Až zavolá, musím neděle 3. listopadu, 22:30 Právě jsem si přečetla včerejší zápis a jsem v šoku. Co to se mnou jenom bylo? Přerušila jsem psaní v půlce věty a už ani nevím, co jsem to vlastně chtěla napsat. A ani jsem nevysvětlila, jak je to s mým novým deníčkem. Musela jsem být úplně mimo. Takže, tohle je opravdový začátek mého nového deníčku. Koupila jsem si tuhle knížečku v obchodě. Není tak pěkná, jako ta minulá, ale bude muset stačit. Už jsem se vzdala naděje, že svůj starý deníček ještě uvidím. Ať už ho vzal kdokoli, nehodlá ho vrátit. Ale když pomyslím, že ho někdo čte, všechny moje soukromé myšlenky na Stefana, mám chuť ho zabít. Ale přitom sama umírám hanbou. Nestydím se za to, co cítím ke Stefanovi. Ale je to soukromé. A jsou tam různé věci o tom, jak jsme se líbali a jak mě držel v objetí, které nechci, aby kdokoli četl. Samozřejmě tam není nic o jeho tajemství. To jsem ještě nic nevěděla. A dokud jsem to nezjistila, tak jsem mu nedokázala plně porozumět, teprve potom jsme se konečně dali opravdu dohromady. A teď jsme součástí jeden druhého. Mám pocit, jako bych právě na něj celý život čekala. Možná si myslíš, že jsem hrozná, když ho miluji, přestože je tím, čím je. Umí být agresivní a vím, že jsou některé věci v jeho minulosti, za které se stydí. Ale nikdy by nedokázal být agresivní vůči mně a minulost je pryč. Cítí takovou vinu a tolik uvnitř trpí. Chci ho uzdravit. Nevím, co se bude dít dál; jsem jen hrozně šťastná, že je v bezpečí. Dneska jsem zašla do pensionu a ujistila jsem, že tam byla včera policie. Stefan byl pořád slabý a nedokázal použít Síly, aby se jich zbavil, ale z ničeho ho neobvinili. Jen se vyptávali. Stefan říká, že se chovali přátelsky, ale mně to připadá podezřelé. Všechny ty otázky směřovaly k jedinému tématu: kde byl té noci, co někdo napadl staříka pod mostem, a v tu noc, kdy byla napadena Vickie Bennettová ve zřícenině kostela, a také tu noc, kdy byl pan Tanner zavražděn ve škole. Nemají proti němu žádné důkazy. Ke zločinům začalo docházet poté, co se objevil ve Fell's Church - a co má být? To nic nedokazuje. Pohádal se tu noc s panem Tannerem. Ale znovu - co má být? S panem Tannerem se hádal každý. Zmizel poté, co se našlo tělo pana Tannera. Ale nyní je zpátky a je naprosto jasné, že byl sám napaden stejnou osobou, která se oněch počinů dopustila. Mary policii řekla o tom, v jakém byl stavu. A pokud se zeptají nás, Matt, Bonnie i Meredith mohou dosvědčit, jak jsme ho našli. Nemají na něj vůbec nic. Povídali jsme si o tom se Stefanem, i o dalších věcech. Bylo to tak krásné s ním znovu být, i když vypadal unavený a slabý. Pořád si nepamatuje, jak skončil čtvrteční večer, ale většina se určitě odehrála podle mých předpokladů. Stefan se vydal hledat Damona poté, co mě ve čtvrtek večer odvedl domů. Pohádali se. Stefan skončil polomrtvý ve studni. Člověk nemusí být génius, aby si domyslel, co se dělo mezi tím. Pořád jsem se nepřiznala, že jsem v pátek ráno vyrazila hledat Damona na hřbitov. Raději to udělám až zítra. Vím, že ho to rozčílí, zvlášť až uslyší, co mi Damon řekl. No, to je asi všechno. Jsem unavená. A tenhle deníček si velmi dobře schovám... ze zřejmých důvodů. Elena dopsala a podívala se na poslední řádek. Pak doplnila: P.S. Zajímalo by mě, kdo bude náš nový učitel evropských dějin. Zastrčila deníček pod matraci a zhasla světlo. Elena prošla školní chodbou v podivném vakuu. Ve škole byla obvykle zavalená ze všech stran pozdravy: samé ‚čau, Eleno' a ‚ahoj, Eleno', kamkoli šla. Ale dnes před ní nenápadně uhýbali očima nebo byli najednou hrozně zaneprázdnění různými činnostmi, které nezbytně vyžadovaly, aby k ní byli otočeni zády. A tak to pokračovalo po celý den. Zastavila se ve dveřích třídy, kde měli mít evropské dějiny. Několik studentů tu již sedělo a u tabule stál cizí člověk. Sám vypadal skoro jako student. Měl poněkud přerostlé pískové vlasy a atletickou postavu. Přes celou tabuli napsal Alaric K. Saltzman. Když se otočil, Elena si všimla, že má i klukovský úsměv. Stále se usmíval, když si Elena sedla a další studenti proudili do třídy. Mezi nimi i Stefan. Setkal se s ní očima a sedl si vedle ní, ale nemluvili spolu. Nikdo nemluvil. Ve třídě bylo hrobové ticho. Bonnie si sedla k Eleně z druhé strany. Matt byl jen o několik lavic dál, ale hleděl přímo dopředu. Jako poslední vešli Caroline Forbesová a Tyler Smallwood. Přišli spolu. Eleně se vůbec nelíbil výraz na Carolinině tváři. Ten kočičí úsměv a zúžené zelené oči znala až příliš dobře. Tylerovy hezké, poněkud masité rysy zářily uspokojením. Barvy pod okem, které způsobila Stefanova pěst, již skoro zmizely. "Takže, co kdybychom na začátek uspořádali všechny lavice do kruhu?" Elena opět přenesla pozornost na cizince v čele třídy. Stále se usmíval. "No tak, pusťme se do toho. Tak si budeme navzájem vidět do tváře, až si budeme povídat," vyzval je. Studenti tiše poslechli. Nový učitel se neposadil za katedru pana Tannera; místo toho si přitáhl židli opěradlem napřed ke kroužku lavic a obkročmo se na ni usadil. "A teď," prohlásil, "je mi jasné, že na mě všichni musíte být zvědaví. Mé jméno máte na tabuli - jmenuji se Alaric K. Saltzman. Ale přeji si, abyste mě oslovovali křestním jménem. Řeknu vám o sobě víc později, ale nejprve bych vám chtěl dát také příležitost mluvit. Dnešek je pro většinu z vás pravděpodobně těžký den. Někdo, na kom vám záleželo, už tu není. A to musí bolet. Chci vám dát možnost se otevřít a podělit se o své pocity se mnou i s ostatními. Chci, abyste svou bolest dali najevo, pak můžeme začít budovat náš vztah na důvěře. Takže, kdo to zkusí první?" Všichni na něj zůstali zírat. Nikdo nehnul ani brvou. "No, tak co třeba ty?" Stále s úsměvem povzbudivě pokynul hezké světlovlasé dívce. "Řekni nám svoje jméno, a jaký máš pocit z toho, co se tu stalo." Dívka nervózně povstala. "Jmenuji se Sue Carsonová a... ehm..." Zhluboka se nadechla a houževnatě pokračovala. "A cítím se vyděšená. Protože ať už je ten maniak kdokoli, je stále na svobodě. A příště se to může stát mě." Posadila se. "Děkuji ti, Sue. Jsem si jistý, že mnoho tvých spolužáků tyto starosti sdílí. A teď, rozumím tomu dobře, že někteří z vás byli u toho, když k oné tragédii došlo?" Lavice skřípaly, jak se studenti začali nervózně vrtět. Ale Tyler Smallwood se postavil a ukázal své silné zuby v úsměvu. "Většina z nás tam byla," řekl a pohlédl na Stefana. Elena si všimla, že ostatní sledují směr jeho pohledu. "Já jsem se tam dostal hned potom, co Bonnie objevila tělo. A cítím starost o naše společenství. Po ulicích pobíhá nebezpečný zabiják a nikdo zatím neudělal nic, aby ho zastavil. A..." Zarazil se. Elena si nebyla jistá, jak to poznala, ale věděla, že to Caroline mu naznačila, aby přestal. Zatímco si Tyler opět sedal, Caroline pohodila zářivou kaštanovou hřívou a zkřížila své dlouhé nohy. "Aha. Děkuji vám. Takže většina z vás u toho byla. Tím je to dvojnásob těžké. Můžeme si to poslechnout od toho, kdo objevil tělo? Je tu Bonnie?" Rozhlédl se kolem. Bonnie pomalu zvedla ruku a postavila se. "Já myslím, že jsem objevila tělo," řekla. "Tedy, chci říct, že jsem byla první, kdo si uvědomil, že je skutečně mrtvý, že to jenom nehraje." Alaric Saltzman vypadal poněkud zaraženě. "Nehraje? On si často hrál na mrtvolu?" Ozvalo se hihňání a on opět vyloudil svůj klukovský úsměv. Elena se obrátila a pohlédla na Stefana, který se mračil. "Ne, ne," bránila se Bonnie. "Chápejte, on hrál oběť. Ve Strašidelném domě. Takže už byl pomazaný krví - teda, falešnou krví. A částečně to byla i moje vina, protože on ji na sobě nechtěl a já jsem mu řekla, že to musí. Měl představovat krvavou mrtvolu. Jenže on pořád říkal, že to je moc upatlané a dokud nepřišel Stefan a nepohádal se s ním...," zarazila se. "Chci říct, že jsme si s ním o tom promluvili, a on nakonec souhlasil, že to udělá, a pak začal program Strašidelného domu. A o chvíli později jsem si všimla, že se nezvedá a nestraší děti, jak to měl dělat, tak jsem k němu zašla a zeptala se ho, co se děje. A on neodpověděl. On jenom... on jenom zíral na strop. A pak jsem na něho sáhla a on... bylo to hrozné. Hlava mu tak jako žuchla." Bonniin hlas se zachvěl a umlkla. Ztěžka polkla. To už Elena vstávala a stejně tak Stefan a Matt a několik dalších lidí. Elena stiskla Bonniinu ruku. "Bonnie, to bude v pořádku. Bonnie, nebreč, bude to v pořádku." "A na ruce se mi dostala krev. Krev byla všude, tolik krve..." hystericky zavzlykala. "Dobře, dáme si pauzu," uklidňoval je Alaric Saltzman. "Omlouvám se; nechtěl jsem vás tak rozrušit. Jen si myslím, že tyto pocity budete potřebovat zpracovat a vyrovnat se s nimi. Je zřejmé, že to byla velice zničující zkušenost." Vstal, začal přecházet kolem středu kruhu a nervózně svíral ruce. "Přál bych si," řekl a klukovský úsměv se mu vrátil v plné síle, "aby navzdory této atmosféře náš vztah učitele a studentů začal dobře. Co kdybyste dnes večer přišli ke mně a popovídali bychom si neformálně? Prostě se jen začneme vzájemně poznávat, možná budeme i mluvit o tom, co se stalo. Můžete si i přivést přátele, pokud budete chtít. Co si o tom myslíte?" Následovalo dalších asi třicet sekund zírání. Pak se kdosi zeptal: "K vám domů?" "Ano... jo, zapomněl jsem. To je ode mě hloupé. Bydlím v Ramseyovic domě na Magnolia Avenue." Napsal adresu na tabuli. "Ramseyovi jsou moji přátelé a pronajali mi dům, zatímco budou na dovolené. Pocházím z Charlottesvillu a váš ředitel mi v pátek zavolal a zeptal se mě, jestli bych nemohl převzít vaši výuku. Takovou příležitost jsem uvítal, protože je to moje první práce jako učitele." "Aha, tím se to vysvětluje," zašeptala Elena. "Opravdu?" odpověděl Stefan otázkou. "Co si teda myslíte? Je to dobrý plán?" Alaric Saltzman na ně pohlédl. Nikdo neměl to srdce odmítnout. Ozývala se všelijaká ‚ano' a ‚jasně'. "Výborně, takže jsme domluvení. Postarám se o občerstvení a doufám, že se vzájemně lépe poznáme. A mimochodem..." Otevřel třídní knihu a chvíli ji studoval. "... v tomto předmětu bude aktivita z poloviny rozhodovat o konečné známce." Opět vzhlédl a usmál se. "Teď můžete jít." "Ten má teda nervy," zamrmlal někdo, když šla Elena ke dveřím. Bonnie šla hned za ní, ale Alaric Saltzman ji zavolal zpět. "Mohli by se prosím ti studenti, kteří mluvili před třídou, chvíli zdržet?" Stefan musel také odejít. "Měl bych radši dohlédnout na fotbalový trénink," řekl. "Asi ho zrušili, ale měl bych se přesvědčit." Elena byla znepokojená. "Jestli ho nezrušili, myslíš, že už se na to cítíš?" "Budu v pořádku," odpověděl vyhýbavě. Ale všimla si, že má stále vyčerpanou tvář a pohyboval se jako v bolestech. "Sejdeme se u skříněk," dodal. Přikývla. Když došla ke své skřínce, všimla si poblíž Caroline, jak si povídá se dvěma dalšími dívkami. Tři páry očí sledovaly každý Elenin pohyb, když odkládala učebnice, ale když vzhlédla, dva z nich se náhle odvrátily. Jen Caroline na ni zírala dál s hlavou mírně nakloněnou a něco šeptala druhým dívkám. Elena už toho měla dost. Přibouchla dvířka své skřínky a přešla přímo ke skupince. "Ahoj Becky, ahoj Sheilo," pozdravila. A pak, s důrazem na každém slově: "Čau Caroline." Becky a Sheila zamumlaly ‚ahoj' a dodaly něco o tom, že musejí jít. Elena se ani neohlédla, aby se podívala, jak mizí pryč. Vytrvale upírala pohled na Caroline. "Co se děje?" dožadovala se vysvětlení. "Děje?" Caroline si celou situaci zjevně užívala a pokoušela se ji protahovat co nejdéle. "Děje s kým?" "S tebou, Caroline. Se všema. Nepředstírej, že nemáš nic v plánu, protože já vím, že máš. Všichni se mi celý den vyhýbají, jako bych měla mor, a ty se tváříš, jako bys vyhrála v loterii. Co jsi udělala?" Caroline shodila masku nevinné zvědavosti a vyloudila opět svůj kočičí úsměv. "Když začala škola, tak jsem ti přece říkala, že letos bude všechno jinak, Eleno," odpověděla. "Varovala jsem tě, že tvůj čas na trůně se chýlí ke konci. Ale to není moje práce. To, co se tu děje, je prostě přirozený výběr. Zákon džungle." "A co přesně se tedy děje?" "No, řekněme, že chodit s vrahem může mít negativní vliv na společenský život." Eleně se sevřel hrudník, jako by ji Caroline uhodila. Na okamžik bylo pokušení ránu vrátit skoro neodolatelné. Cítila, jak jí krev buší ve spáncích, a pak prohlásila skrze stisknuté zuby. "To není pravda. Stefan nic neudělal. Policie ho vyslechla a byl očištěn." Caroline pokrčila rameny a blahosklonně se usmála. "Eleno, znám tě už od školky," řekla, "takže ti kvůli starým časům dám jednu dobrou radu: vykašli se na Stefana. Pokud to uděláš hned teď, možná se dokážeš ještě vyhnout tomu, aby se z tebe stala společensky totálně vyřízená osoba. Jinak si rovnou můžeš jít koupit zvoneček, abys měla čím vyzvánět po ulicích." Elena jen soptila vzteky, zatímco se Caroline otočila a kráčela pryč. Kaštanové vlasy se jí pod světly vlnily jako tekutý kov. Pak se Eleně konečně vrátila řeč: "Caroline!" Dívka se otočila. "Přijdeš na ten večírek u Ramseyů dneska večer?" "Předpokládám, že ano. Proč?" "Protože já tam budu. Se Stefanem. Nashledanou v džungli." Tentokrát to byla Elena, kdo se obrátil k odchodu. Důstojnost jejího odchodu poněkud utrpěla, když zahlédla štíhlou postavu ve stínu na konci chodby. Její krok na okamžik znejistěl, ale když došla blíž, poznala, že je to Stefan. Věděla, že úsměv, který mu věnovala, působí nuceně, a když spolu odcházeli ze školy, Stefan se ohlédl ke skřínkám. "Takže fotbalový trénink zrušili?" zeptala se. Přikývnul. "Co se tam stalo?" otázal se tiše. "Nic, ptala jsem se Caroline, jestli přijde večer na tu párty." Elena zvedla hlavu a pohlédla na šedivou a ponurou oblohu. "A o tomhle jste celou tu dobu mluvily?" Vzpomněla si na to, co jí řekl u sebe v pokoji. Dokáže vidět a také slyšet lépe než obyčejní lidé. Stačí to, aby vyslechl slova pronesená dvanáct metrů od něj? "Ano," řekla vzdorovitě a stále si prohlížela mraky. "A kvůli tomu jsi tak navztekaná?" "Ano," řekla znovu stejným tónem. Cítila na sobě jeho pohled. "Eleno, to není pravda." "No, pokud dovedeš číst moje myšlenky, nepotřebuješ se na nic ptát, ne?" Nyní se dívali jeden na druhého. Stefan byl napjatý a ústa měl sevřená do přísné linky. "Víš, že bych to neudělal. Ale měl jsem pocit, že ty jsi ta, které tolik záleží na upřímnosti ve vztazích." "Dobře. Caroline se chovala svým obvyklým způsobem - jako mrcha. Pouštěla si hubu na špacír o té vraždě. No a co? Proč by ses o to staral?" "Protože," odpověděl Stefan prostě a krutě, "může mít pravdu. Ne o té vraždě, ale o tobě. O tobě a o mě. Měl jsem si uvědomit, že k tomuhle dojde. A není to jenom ona, že? Celý den cítím všude nepřátelství a strach, ale byl jsem příliš unavený, než abych se to pokoušel analyzovat. Oni si myslí, že já jsem vrah, a mají ti za zlé, že za mnou stojíš." "Nezáleží na tom, co si myslí! Mýlí se a nakonec si to uvědomí. A pak bude všechno jako dřív." Stefanovi se na rtech objevil mírný melancholický úsměv. "Ty tomu opravdu věříš?" Pohlédl stranou a obličej mu ztvrdnul. "A co když si to neuvědomí? Co když to bude jen čím dál horší?" "Co to říkáš?" "Možná by bylo lepší..." Stefan se zhluboka nadechnul a opatrně pokračoval: "Možná by bylo lepší, kdybychom se chvíli nevídali. Když si budou myslet, že spolu nechodíme, nechají tě být." Zůstala na něj zírat. "A ty myslíš, že bys to dokázal? Nevidět se se mnou a nemluvit se mnou bůhvíjak dlouho?" "Pokud to bude nezbytné - ano. Mohli bychom předstírat, že jsme se rozešli," řekl se zaťatou čelistí. Elena ještě chvíli zírala. Pak se k němu naklonila tak, až se skoro dotýkali. Musel na ni pohlédnout, oči měl jen pár centimetrů od jejích. "Existuje jenom jediný způsob," odpověděla, "jak celé škole oznámit, že jsme se rozešli. A to je, když mi řekneš, že už mě nemiluješ a že mě už nechceš vidět. Řekni mi to, Stefane, hned teď. Řekni mi, že už se mnou nechceš být." Přestal dýchat. Jen na ni hleděl těma svýma zelenýma očima se stopami smaragdových a malachitových odstínů zelené jako u kočky. "Řekni to," vybízela ho. "Řekni mi, jak to beze mě zvládneš, Stefane. Řekni mi..." Větu už nedokončila. Umlčely ji jeho rty, které překryty její.

 A le on musí k doktorovi. Vždyť vypadá na umření!" přela se Bonnie. "To nejde. Teď ti to nemůžu vysvětlovat. Prostě ho odvezeme domů, dobře? Je promočený a mrzne tu. Pak si o tom můžeme promluvit." Dostat Stefana přes les dalo dost práce, aby na chvíli nepřemýšleli vůbec o ničem jiném. Zůstával v bezvědomí, a když ho konečně položili na zadní sedadlo Mattova auta, byli všichni vyčerpaní a potlučení a taky mokří od jeho promočených šatů. Elena si položila jeho hlavu na klín a zamířili k penzionu. Meredith a Bonnie jely za nimi. "Je tam rozsvíceno," upozornil Matt, když zaparkovali před velkou rezavou budovou. "Paní Flowersová je asi vzhůru, ale dveře budou zřejmě zamčené." Elena jemně položila Stefanovu hlavu a vyklouzla z auta. V jednom z oken problesklo světlo, jak něčí ruka odsunula závěs. Pak zahlédla siluetu hlavy a ramenou, jak se kdosi díval dolů. "Paní Flowersová!" zavolala a mávala. "To jsem já, Elena Gilbertová. Našli jsme Stefana a potřebujeme otevřít!" Postava u okna se nepohnula ani nezareagovala na její slova. Přesto se z jejího postoje dalo usoudit, že stále hledí na ně dolů. "Paní Flowersová, máme Stefana," zavolala znovu a posunky ukazovala na osvětlený interiér auta. "Prosím!" "Eleno! Už je odemčeno!" ozval se Bonniin hlásek z terasy a Elena se odpoutala od postavy v okně. Když pak opět vzhlédla, viděla už jen, jak závěs padá zpět na své místo, a pak světlo v patře zhaslo. Bylo to divné, ale neměla čas nad tím dumat. Pomohla s Meredith Mattovi zvednout Stefana a vynést ho po schodech ke vchodu. Dům byl uvnitř tmavý a tichý. Elena vedla ostatní po schodech proti dveřím a pak do druhého patra. Pak vešli do pokoje a Elena požádala Bonnie, aby otevřela dvířka na neosvětlené úzké schodiště. "Kdo by po tom všem... co se nedávno stalo... nechával vchodové dveře otevřené?" hekal Matt, jak vlekli své bezvládné břemeno. "Musí bejt cvok." "Ona je cvok," poznamenala Bonnie shora a otevřela dveře na vrcholu schodiště. "Když jsme tu byly posledně, mluvila o nejpodivnějších..." zalapala po dechu úlekem. "Co se stalo?" zeptala se Elena. Ale když přišli nahoru, uviděla to sama. Zapomněla, v jakém stavu pokoj minule opustili. Truhly plné šatstva byly zpřevracené a poházené, jako kdyby si s nimi nějaký obr házel ode zdi ke zdi. Jejich obsah byl rozesetý po celé podlaze, spolu s předměty z toaletky a stolů. Nábytek byl převrácený a vyražené okno pouštělo dovnitř ledový vítr. Byla rozsvícená jen jedna lampa v rohu, která vrhala groteskní stíny na strop. "Co se tu stalo?" vydechl Matt. Elena neodpověděla, dokud nepoložili Stefana na postel. "Nevím to jistě," odpověděla a byla to pravda, i když jen tak tak. "Ale bylo to takhle už včera. Matte, pomůžeš mi? Musíme ho převléct do suchého." "Najdu ještě jednu lampu," řekla Meredith, ale Elena rychle zaprotestovala. "Ne, vidíme dobře. Spíš zkus rozdělat oheň." Z jedné dokořán otevřené truhly koukal froté župan tmavé barvy. Elena ho zvedla a začali s Mattem Stefana svlékat z mokrých šatů. Když mu stahovala promočený svetr, všimla si jeho krku a úlekem strnula. "Matte, mohl bys... mohl bys mi podat ten ručník?" Jakmile se Matt otočil, honem stáhla svetr a zabalila Stefana do županu. Když jí Matt podal ručník, uvázala ho Stefanovi kolem krku jako šálu. Puls se jí rozeběhl a mysl uháněla jako o závod. Není divu, že je tak slabý a bez života. Panebože. Musí ho prohlédnout a zjistit, jak je to zlé. Ale to nejde, když je tu Matt a ostatní. "Jedu pro doktora," oznámil Matt napjatým hlasem a upíral oči na Stefanovu tvář. "Potřebuje pomoc, Eleno." Elena zpanikařila. "Matte, prosím tě ne. On... on má hrůzu z doktorů. Nevím, co by se stalo, kdybys sem nějakého přivedl." Opět to byla pravda, i když ne celá. Měla tušení, co by Stefanovi pomohlo, ale nemohla mu pomoci, dokud tu budou ostatní. Naklonila se nad Stefanem, třela mu ruce svými a pokoušela se přemýšlet. Co má dělat? Chránit Stefanovo tajemství i za cenu jeho života? Nebo ho zradit, aby ho zachránila? A zachránilo by ho vůbec, kdyby všechno řekla Mattovi, Bonnie a Meredith? Pohlédla na své přátele a pokoušela si představit jejich reakci, kdyby se dozvěděli pravdu o Stefanovi Salvatorovi. Nebylo to k ničemu. Tohle nemůže riskovat. Šok a hrůza z toho zjištění skoro přivedly k šílenství samotnou Elenu. A pokud ona, která Stefana miluje, málem s křikem utekla, co by udělali tihle tři? A taky je tu vražda pana Tannera. Kdyby věděli, co je Stefan zač, dokázali by vůbec uvěřit v jeho nevinu? A nebo by ho v hloubi srdce už navždycky podezřívali? Elena zavřela oči. Je to prostě příliš nebezpečné. Matt, Bonnie a Meredith jsou jejími přáteli, ale tuhle jedinou věc s nimi sdílet nemůže. Na celém světě není nikdo, komu by tohle tajemství mohla svěřit. Musí si ho nechat jen pro sebe. Napřímila se a pohlédla na Matta. "Bojí se doktorů, ale zdravotní sestra by možná prošla." Obrátila se ke krbu, kde se činily Bonnie a Meredith. "Bonnie, co tvoje sestra?" "Mary?" Bonnie pohlédla na hodinky. "Tento týden slouží na klinice prodloužené směny, ale teď už by měla být doma. Jenže..." "Takže to půjde. Matte, jeď prosím tě s Bonnie a poproste Mary, jestli by se nepřišla podívat na Stefana. Pokud si bude taky myslet, že potřebuje doktora, přestanu se hádat." Matt zaváhal a pak prudce vydechl. "Tak dobře. Pořád si myslím, že nemáš pravdu, ale dobře - pojďme Bonnie. Zkusíme porušit pár dopravních předpisů." Když vyrazili ke dveřím, Meredith zůstala u krbu a pozorovala Elenu svým klidným tmavým pohledem. Elena se přiměla do nich pohlédnout. "Meredith... myslím si, že byste měli jít všichni." "Opravdu?" Ty tmavé oči se dál bez zakolísání vpíjely do jejích, jako kdyby se pokoušely proniknout skrz a číst v její mysli. Ale Meredith už nepoložila žádné další otázky. Po chvíli přikývla a beze slova se vydala za Mattem a Bonnie. Když Elena uslyšela bouchnutí dveří pod schody, spěchala pro převrácenou lampu a rozsvítila ji u postele. Konečně alespoň může prohlédnout Stefanova zranění. Měl horší barvu než předtím; byl doslova bílý jako plátno, na kterém ležel. I rty měl bílé a Elena si náhle vzpomněla na Thomase Fella, zakladatele Fell's Church. Nebo spíš na sochu Thomase Fella, jak leží vedle své ženy, vytesaný do kamenného víka jejich hrobky. Stefan měl barvu onoho mramoru. Škrábance na rukou sice byly jasně rudé, ale již nekrvácely. Něžně mu natočila hlavu, aby mu mohla prohlédnout krk. A byly tam. Automaticky se dotkla stejných ranek na vlastním krku, jako by si chtěla potvrdit jejich totožnost. Ale Stefan neměl jen maličké ranky. Byly to hluboké surové rýhy do masa. Vypadal, jako by ho potrhalo nějaké zvíře, které se mu pokoušelo prokousnout hrdlo. Zděšené Eleny se opět zmocnil doběla rozžhavený hněv. A s ním i nenávist. Uvědomila si, že navzdory znechucení a zlobě předtím k Damonovi necítila skutečnou nenávist. Ne doopravdy. Ale teď... teď ho nenáviděla. Cítila nenávist s takovou intenzitou, jako nikdy v životě nepociťovala vůči nikomu jinému. Chtěla mu ublížit, přála si, aby za to zaplatil. Kdyby měla v tu chvíli po ruce dřevěný kolík, proklála by jím Damonovi srdce bez nejmenšího slitování. Ale právě teď musela myslet na Stefana. Byl tak děsivě nehybný. To pro ni bylo nejhorší - ta naprostá nepřítomnost jakéhokoli napětí v jeho těle, ta prázdnota. To je ono. Jakoby opustil tohle tělo a zanechal jí jen prázdnou nádobu. "Stefane!" Zatřásla s ním bez nejmenšího účinku. Rukou zkoušela na jeho studené hrudi najít puls. Pokud nějaký měl, byl příliš slabý, než aby ho cítila. Klid, Eleno, poroučela si a vzdorovala náporu paniky. Vzadu v mysli se jí ozýval hlásek: "A co když je mrtvý? Co když je opravdu mrtvý a nic, co uděláš, už ho nezachrání?" Rozhlédla se po pokoji a všimla si rozbitého okna. Pod ním na podlaze ležely úlomky skla. Přešla tam a jeden z nich zvedla. Všimla si, jak se ve světle ohně třpytí. Hezká věc, ostrá jako žiletka, pomyslela si. A pak zatnula zuby a úmyslně se řízla do prstu. Zalapala po dechu bolestí. Po chvíli se z ranky začala valit krev a stékala jí po prstu, jako vosk po svíci. Rychle si klekla ke Stefanovi a přiložila prst k jeho rtům. Druhou rukou mu tiskla bezvládnou dlaň, cítila tvrdost jeho stříbrného prstenu. Nehybná jako socha klečela vedle něho a čekala. První jemný náznak reakce málem nepostřehla. Upírala pohled na jeho tvář a tak postřehla lehké nadzvednutí hrudníku jenom periferním viděním. Ale pak se rty dotýkající se jejích prstů malinko zachvěly a rozevřely a Stefan reflexivně polknul. "To je ono," zašeptala Elena. "Do toho, Stefane." Zachvěly se mu řasy a s přívalem radosti si uvědomila, že jí vrací stisk prstů. Znovu polknul. "Ano." Počkala, dokud nezamrkal a pomalu neotevřel oči, a pak se teprve posadila k němu. Jednou rukou bojovala s vysokým límečkem své mikiny a odhrnula látku stranou. Ty zelené oči byly ještě omámené a unavené, ale už v nich opět byla stará známá tvrdohlavost. "Ne," protestoval Stefan drsným šepotem. "Ale ty musíš, Stefane. Ostatní se za chvíli vrátí a přivedou zdravotní sestru. Musela jsem s tím souhlasit. A pokud na tom nebudeš natolik dobře, abys je přesvědčil, že nepotřebuješ do nemocnice..." Ani větu nedokončila. Sama nevěděla, co by lékař nebo laboratorní technik mohl zjistit, kdyby Stefana vyšetřil. Ale viděla, že pochopil a že má obavy. Ale Stefan vypadal ještě tvrdošíjněji a odvrátil od ní tvář. "Nemůžu," zašeptal. "Je to příliš nebezpečné. Už jsem vzal... příliš mnoho... včera v noci." Copak to bylo teprve včera v noci? Zdálo se jí, že od onoho zážitku uběhl snad celý rok. "Zabije mě to?" zeptala se. "Stefane, odpověz mi! Zabije mě to?" "Ne...," připustil zasmušilým hlasem. "Ale..." "V tom případě to musíme udělat. A nehádej se se mnou!" Elena se sklonila k němu, držela mu ruku ve své a cítila jeho pronikavou potřebu. Byla překvapená, že se vůbec snažil odolávat. Cítil se jako vyhladovělý před hostinou, který není schopen odtrhnout zrak od kouřících pokrmů, ale přesto odmítá jíst. "Ne," opakoval Stefan a Elenu zalil pocit marnosti. Byl jediným člověkem, kterého znala, který byl stejně tvrdohlavý jako ona sama. "Ale ano. A jestli nebudeš spolupracovat, říznu se ještě někam jinam, třeba na zápěstí." Předtím tiskla prst do prostěradla, aby zastavila krvácení, ale teď mu ho ukázala. Rozšířily se mu zorničky a pootevřely rty. "Příliš mnoho... už," zamumlal, ale očima sledoval její prst, jasně rudou kapku na jeho špičce. "A já se nedokážu... ovládat..." "To bude v pořádku," zašeptala. Přiložila mu prst opět ke rtům. Cítila, jak se rozevřely. A pak se naklonila nad něj a zavřela oči. Cítila jeho suchá a chladná ústa na svém hrdle. Podepřela mu dlaní temeno a jeho rty hledaly dvě ranky, které již měla od včerejška. Elena se přinutila neucuknout při chvilkovém bodnutí bolesti. Pak se usmála. Předtím cítila jeho zoufalou potřebu a urputný hlad. Nyní, skrze pouto, které spolu sdíleli, cítila jen divokou radost a uspokojení. Hluboké uspokojení, když byl hlad postupně utišen. Ona sama cítila potěšení z dávání, z toho, že pomáhá Stefanovi svou vlastní životní silou. Vnímala, jak do něj proudí síla. Po čase ucítila, jak intenzita jeho potřeby klesá. V žádném případě nebyla ještě zažehnaná, a tak nechápala, co se děje, když se ji pokusil odstrčit. "To už stačí," zarazil ji a přinutil ji se zvednout. Elena otevřela oči, ona snová blaženost se vytratila. Měl oči zelené jako listy mandragory a ve tváři mu četla hlad šelmy. "Ještě to není dost, pořád jsi slabý..." "Ale je to dost pro tebe." Opět ji odstrčil a v jeho zelených očích zahlédla zákmit zoufalství. "Eleno, když si vezmu hodně, začneš se měnit. A jestli neustoupíš, jestli ode mě neustoupíš hned teď..." Elena se stáhla k nohám postele. Dívala se, jak se posadil a upravil si tmavý župan. V svitu lampy si všimla, že se mu opět trochu vrátila barva, jemný ruměnec nyní oživil jeho bledou pokožku. Vlasy mu usychaly jako převalující se moře tmavých vln. "Chyběls mi," řekla tiše. Náhle ji zaplavila úleva, která byla skoro stejně bolestivá jako předtím strach a napětí. Stefan je naživu a mluví s ní. Všechno bude nakonec v pořádku. "Eleno," jejich pohledy se setkaly, opět ji uchvátil ten zelený oheň. Podvědomě se k němu vydala, ale zarazila se, když se nahlas zasmál. "Nikdy jsem tě ještě takhle neviděl," řekl a ona se na sebe podívala. Boty a džíny měla umazané rudým bahnem, které také hojně zdobilo i všechno ostatní. Z roztržené bundy vykukovala vycpávka. A vůbec nepochybovala, že i její tvář je umazaná a špinavá. Věděla, že má rozcuchané a zamotané vlasy. Elena Gilbertová, dokonalá a elegantní jako ze žurnálu, královna plesu střední školy Roberta E. Leea, vypadá jako vandrák. "Líbí se mi to," dodal Stefan a tentokrát se zasmála s ním. Pořád ještě se smáli, když se otevřely dveře. Elena ztuhla ostražitostí, popotáhla si rolák a rozhlédla se po pokoji, zda tam není něco, co by je mohlo prozradit. Stefan se posadil vzpřímeněji a olízl si rty. "Je mu líp!" zazpívala Bonnie, když vkročila do pokoje a uviděla Stefana. Matt a Meredith šli hned za ní a tváře se jim rozzářily překvapením a radostí. Za nimi vešla čtvrtá osoba, jen o málo starší než Bonnie, ale měla již auru určité autority, která neodpovídala jejímu mladému věku. Mary McCulloughová přešla přímo ke svému pacientovi a nahmatala mu puls. "Tak ty jsi ten, co se bojí doktorů," oslovila ho. Stefan na chvíli vypadal zmateně, ale pak mu to došlo. "Je to taková fobie z dětství," řekl zahanbeně. Pohlédl úkosem na Elenu, která se nervózně usmívala a neznatelně přikývla. "Ale myslím, že už žádného nepotřebuju, jak vidíš." "Proč to nenecháš na posouzení mně? Puls máš v pořádku. Vlastně je překvapivě pomalý, dokonce i na sportovce. Myslím, že už nemáš hypotermii, ale pořád ještě jsi prochladlý. Změříme teplotu." "Myslím, že to nebude nutné," oponoval Stefan hlubokým uklidňujícím hlasem. Elena ho už slyšela použít tenhle hlas dřív a věděla, o co se snaží. Ale Mary si protestů nevšímala. "Tak ukaž, prosím tě." "Já to udělám," nabídla se Elena a natáhla se, aby si vzala od Mary teploměr. Ale skleněná tubička jí přitom nějak vyklouzla, spadla na podlahu z tvrdého dřeva a rozletěla se na kusy. "Ach ne, to jsem nešika. Je mi to hrozně líto!" "To nevadí," ozval se Stefan. "Cítím se už mnohem líp, než předtím. Každou minutou je mi tepleji." Mary přejela hodnotícím pohledem nepořádek na podlaze a pak se rozhlédla po pokoji a zkoumala jeho žalostný stav. "Tak dobře," souhlasila, ale začala se otáčet s rukama v bok a dožadovala se vysvětlení: "Co se tu proboha stalo?" Stefan ani nemrknul. "Nic hrozného. Paní Flowersová prostě není dobrá hospodyňka," řekl a podíval se jí nevinně do očí. Elena měla sto chutí se rozesmát a všimla si, že Mary také. Starší dívka ale místo toho udělala obličej a založila si ruce na prsou. "Předpokládám, že nemám šanci se dočkat přímé odpovědi," zareagovala. "A je jasné, že nejsi vážně nemocný. Nemůžu tě nutit, abys jel na kliniku. Ale důrazně doporučuji, aby sis zítra zašel na kontrolu." "Děkuju ti," odpověděl Stefan, což, jak si Elena povšimla, nebylo to samé jako souhlas. "Eleno, zato ty vypadáš, že by se ti hodil doktor," prohlásila Bonnie. "Jsi bílá jako stěna." "Jsem prostě unavená," odpověděla Elena. "Byl to dlouhý den." "Radím ti, abys jela domů a šla do postele - a zůstala tam," prohlásila Mary. "Nemáš snad anémii, že ne?" Elena odolala impulsu sáhnout si rukou na tvář. Opravdu je tak bledá? "Ne, opravdu jsem jenom unavená," zopakovala. "Jestli je Stefan v pořádku, můžeme teď jet domů." Konejšivě přikývnul a v jeho očích si přečetla soukromý vzkaz jen pro ni. "Dopřejte nám minutku, ano?" poprosila Mary a ostatní a oni zamířili ke schodišti. "Ahoj, a opatruj se," řekla Elena nahlas a objala ho. A do ucha mu zašeptala. "Proč jsi nepoužil na Mary Síly?" "Zkusil jsem to," odpověděl stejně potichu. "Ale asi jsem pořád ještě moc slabý. Neboj se, zlepší se to." "Samozřejmě, že ano," souhlasila Elena, ale žaludek se jí stáhnul. "Ale jsi si jistý, že bys měl zůstat sám? Co když..." "Budu v pořádku. To ty bys neměla být sama." Stefanův hlas byl něžný, ale naléhavý. "Eleno, neměl jsem možnost tě varovat. Mělas pravdu, že Damon je ve Fell's Church." "Já vím. Tohle ti udělal on, že ano?" Elena raději nezmínila, že ho sama vyhledala. "Já si nepamatuju. Ale je nebezpečný. Eleno, ať s tebou dneska v noci zůstanou Bonnie a Meredith. Nechci, abys byla sama. A dávej si pozor, aby nikdo do vašeho domu nepozval nikoho cizího." "Půjdeme rovnou spát," slíbila Elena a usmála se na něj. "Nehodláme si nikoho zvát." "Dej si na to pozor." Z jeho tónu bylo patrné, že si vůbec nedělá legraci. Pomalu přikývla. "Rozumím, Stefane. Budeme si dávat pozor." "Dobře." Políbili se, jen se letmo dotkli rty, ale jejich spojené ruce se oddělily jen neochotně. "Poděkuj za mě ostatním," dodal ještě. "Poděkuju." Připojila se k ostatním před penzionem. Matt se nabídl, že zaveze Mary domů, aby Bonnie a Meredith mohly jet rovnou k Eleně. Bylo vidět, že Mary je stále krajně podezřívavá ohledně nočních událostí, ale Elena jí to rozhodně nemohla vyčítat. A také nemohla přemýšlet. Byla příliš unavená. "Mám vám všem vyřídit poděkování," vzpomněla si poté, co Matt odjel. "Nemá... zač," prohlásila Bonnie a oddělila obě slova mohutným zívnutím, zatímco jí Meredith otvírala dveře auta. Meredith neříkala nic. Od chvíle, kdy nechala Elenu samotnou se Stefanem, byla velmi tichá. Bonnie se najednou zasmála. "Na jednu věc jsme všichni zapomněli," řekla. "Na to proroctví." "Jaké proroctví?" zeptala se Elena. "O mostě. Jak jste tvrdili, že jsem říkala. Vidíš, šla jsi na ten most a smrt tam nakonec nečekala. Možná jste to špatně pochopily." "Ne," bránila se Meredith. "Slovům bylo jasně rozumět." "Tak je to možná jiný most. Nebo... mmm..." Bonnie se zachumlala do kabátu, zavřela oči a neobtěžovala se pokračovat. Ale Elenina představivost větu dokončila za ni. Nebo jiný čas. Když Meredith nastartovala auto, venku zahoukal sýček.

 Bonnie zůstala zírat. "Nevzpomínám si na nic o mostu. Neměla jsem pocit, že je to most." "Ale sama jsi to řekla, na konci. Myslela jsem, že si pamatuješ..." Eleně odumřela slova na rtech. "Tuhle část si nepamatuješ," řekla nevýrazně. A nebyla to otázka. "Pamatuju si, že jsem byla sama na nějakém tmavém a studeném místě a cítila jsem slabost... a žízeň. Nebo to byl hlad? Nevím, ale potřebovala jsem... něco. A skoro jsem si přála umřít. A pak jsi mě probudila." Elena a Meredith si vyměnily pohled. "A potom, Bonnie, jsi řekla ještě jednu věc, takovým divným hlasem. Říkalas, abychom nechodily k mostu." "Řekla, abys ty nechodila k mostu," opravila ji Meredith. "Právě ty, Eleno. Řekla, že tě tam čeká smrt." "Je mi jedno, co tam čeká," odpověděla Elena. "Pokud je tam Stefan, tak tam půjdu." "Půjdeme tam všechny," prohlásila Meredith. Elena zaváhala. "Nemůžu to od vás žádat," odpověděla pomalu. "Může se tam skrývat nebezpečí - takové povahy, které neznáte. Asi bude nejlepší, když tam půjdu sama." "To si děláš srandu?" rozčílila se Bonnie a vystrčila bradičku. "My milujeme nebezpečí. Chci být v hrobě mladá a krásná, vzpomínáš?" "To neříkej," rychleji zarazila Elena. "Ty sama jsi nás upozorňovala, že tohle není hra." "Není to hra ani pro Stefana," připomněla jim Meredith. "Pokud tu budeme postávat, moc mu nepomůžeme." Elena už si svlékla kimono a mířila k šatníku. Pak se zarazila. "Robert," připomněla. "Nedostaneme se kolem něj ke vstupním dveřím, i kdyby spal." Všechny tři najednou se otočily k oknu. "Paráda," vydechla Bonnie. Když vylézaly z okna na strom, Elena si uvědomila, že přestalo sněžit. Ale studený vzduch na tvářích jí připomněl Damonova slova. Zima je nelítostné období, pomyslela si a zachvěla se. Všechna světla v domě byla zhasnutá, včetně těch v obýváku. Robert už šel zřejmě spát. I přesto Elena zadržovala dech, když se kradli kolem setmělých oken. Meredith měla auto o kousek dál po silnici. Na poslední chvíli se Elena rozhodla vzít s sebou i kus provazu a tak potichoučku otevřela dveře od garáže. Drowning Creek má silný proud a brodění by mohlo být nebezpečné. Jízda na kraj města probíhala napjatě. Když míjely okraj lesa, vzpomněla si Elena, jak na ni foukaly listy na hřbitově. Zvlášť dubové listy. "Bonnie, mají dubové listy nějaký zvláštní význam? Neříkala o nich něco tvoje babička?" "No, prý byly posvátné pro druidy. To byly všechny stromy, ale duby byly nejposvátnější. Mysleli si, že jim duch stromů přináší moc." Elena o tom v duchu uvažovala. Když přijely na most a vystoupily z auta, věnovala dubům na pravé straně silnice nejistý pohled. Ale noc byla jasná a podivně klidná, žádný větřík nerozechvíval suché hnědé listy, které ještě zůstaly na větvích. "Hlídejte, jestli se neobjeví ten havran," upozornila Bonnie a Meredith. "Havran?" podivila se Meredith. "Jako ten havran před Bonniiným domem tu noc, co umřel Jang-ce?" "Tu noc, co byl Jang-ce zabit. Ano." Elena se blížila k tmavým vodám Drowning Creeku s prudce rozbušeným srdcem. Navzdory svému jménu to nebyl potok, ale dravě proudící říčka s jílovitými břehy. Nad ní se klenul Wickery Bridge, dřevěná konstrukce stará skoro celé století. Kdysi bývala dost pevná, aby unesla vozy, teď to byl už jenom most pro pěší, který skoro nikdo nepoužíval, protože byl stranou všech hlavních cest. Je to holé, opuštěné a nevlídné místo, pomyslela si Elena. Místy ležel na zemi sníh. Navzdory svým statečným slovům se Bonnie držela zpátky. "Pamatujete, jak jsme šly přes tenhle most naposledy?" zeptala se. Až moc dobře, pomyslela si Elena. Naposledy, když přecházely most, pronásledovalo je... něco... ze hřbitova. Nebo někdo, uvažovala. "Ještě přes něj nepůjdeme," zarazila je. "Nejdřív se pod něj musíme podívat z téhle strany." "Kde našli toho staříka s rozsápaným hrdlem," zamumlala Meredith, ale pokračovala v cestě. Světla auta osvětlovala pouze malý úsek břehu pod mostem. Když Elena vystoupila z úzkého pruhu světla, pocítila studený závan zlé předtuchy. Smrt čeká, řekl ten hlas. Je Smrt tam dole? Chodidla jí podklouzla na vlhkých zabahněných kamenech. Slyšela jen šumění vody a jeho dutou ozvěnu odrážející se od mostu nad její hlavou. Ačkoli napínala zrak, jediné, co dokázala v té tmě vidět, byl holý břeh a dřevěné vzpěry mostu. "Stefane?" zašeptala a byla skoro ráda, že hučení vody ta slova pohltilo. Cítila se jako člověk, který volá v prázdném domě ‚Je tu někdo?' a přitom se bojí odpovědi. "Tohle není správně," ozvala se za ní Bonnie. "Co tím myslíš?" Bonnie se rozhlížela, mírně vrtěla hlavou a tělo měla napjaté soustředěním. "Prostě mám špatný pocit. Já ne... no, předtím jsem řeku neslyšela. Neslyšela jsem nic, jen mrtvé ticho." Eleně pokleslo srdce úděsem. Nějaká část hluboko v ní věděla, že Bonnie má pravdu, že Stefan není na tomhle divokém a opuštěném místě. Ale jiná část byla příliš vyděšená, než aby naslouchala. "Musíme se přesvědčit," prohlásila sevřeným hlasem a pokročila dál do tmy. Hledala cestu hmatem, protože nic neviděla. Ale nakonec musela připustit, že tu není žádná známka, že by tu někdo v poslední době byl. Ani žádná tmavá hlava ve vodě. Otřela si studené zablácené dlaně o džíny. "Můžeme ještě zkontrolovat druhou stranu Wickery Bridge," řekla Meredith a Elena mechanicky přikývla. Ale ani nepotřebovala vidět Bonniin výraz, aby věděla, co najdou. Jsou na špatném místě. "Pojďme odsud vypadnout," prohlásila a šplhala porostem k pruhu světla za mostem. Když se tam dostaly, Elena ztuhla. Bonnie zalapala po dechu: "Ach Bože..." "Zpátky," zasyčela Meredith. "Nahoru po břehu." Proti autu se jasně rýsovala temná postava. Elena zírala s divoce bušícím srdcem a nedokázala rozlišit nic jiného, než že jde o mužskou postavu. Tvář skrývala tma, ale měla z něj děsivý pocit. Blížil se k nim. Skrčily se mimo jeho dohled a přitiskly se k bahnitému břehu pod mostem. Snažily se být úplně neviditelné. Elena cítila, jak se Bonnie vedle ní třese a jak Meredith jí svírá paži. Odsud neviděly nic, ale náhle uslyšely na mostě kroky. Sotva se odvažovaly dýchat a tiskly se jedna k druhé. Zvedly tváře a naslouchaly těžkým krokům kráčejícím po dřevěných prknech. Pomalu se vzdalovaly. Prosím, ať pokračují dál, přála si Elena. Prosím... Kousla se do rtu a pakl Bonnie tiše zanaříkala a její ledová ruka našla Eleninu. Kroky se vracely. Měla bych odsud vypadnout, pomyslela si Elena. Chce mě, ne moje kamarádky. Sám to řekl. Měla bych odsud vylézt a postavit se mu, možná by pak nechal Bonnie a Meredith odejít. Ale ten žhavý vztek, který ji spaloval ráno, už shořel na popel. Ani veškerou silou své vůle se nedokázala pustit Bonniiny ruky, nedokázala se jí vytrhnout. Kroky teď zněly přímo nad nimi. Pak na chvíli nastalo ticho, které následoval klouzavý zvuk na břehu. Ne, pomyslela si Elena a celé tělo se jí chvělo strachy. On jde dolů. Bonnie zasténala a schovala hlavu Eleně na rameni. Elena cítila, jak jí tuhne každý sval v těle, když zahlédla pohyb - chodidla a nohy - vynořující se ze tmy. Ne... "Co tam dole proboha děláte?" Elenina mysl nejprve tu informaci odmítla zpracovat. Stále ještě byla naplněna děsem, takže málem vykřikla, když Matt učinil ještě jeden krok po břehu a nahlédl pod most. "Eleno? Co to děláte?" zopakoval. Bonnie s trhnutím zvedla hlavu. Meredith prudce vydechla úlevou. Elena sama měla pocit, že ji zradí kolena. "Matte," vydechla. Na víc se nezmohla. Bonnie se projevila výrazněji. "A co tu děláš ty?" Mluvila stále hlasitějším hlasem. "Chceš nám způsobit infarkt? Proč se tu proboha plížíš uprostřed noci?" Matt vrazil ruku do kapsy a zazvonil drobnými. Když vylezly zpod mostu, viděly, že hledí na řeku. "Sledoval jsem vás." "Cože?" nevěřícně se zeptala Elena. Zdráhavě k ní otočil tvář. "Sledoval jsem vás," zopakoval. Měl napjatá ramena. "Domyslel jsem si, že vymyslíte, jak se dostat přes tetu a znovu vyrazíte ven. Takže jsem si počkal v autě naproti přes ulici a sledoval váš dům. Jsem si jistý, že jste vylezly oknem. A pak jsem vás sledoval sem." Elena nevěděla, co říct. Zlobila se na něj. Samozřejmě, bylo dost pravděpodobné, že to udělal, jen aby dostál slibu, který dal Stefanovi. Ale představa, jak Matt sedí venku ve svém otřískaném starém Fordu, bez večeře, k smrti mrzne... pocítila bolestivé sevření, které raději nechtěla blíže zkoumat. Opět pohlédl na řeku. Přikročila k němu a tiše řekla: "Omlouvám se, Matte. Za to, jak jsem se chovala doma i... i za...," asi minutu hledala slova a pak to vzdala. Za všechno, pomyslela si zoufale. "No, já se zas omlouvám, že jsem vás vyděsil." Obrátil se a pohlédl jí do tváře, jako by se tím vše urovnalo. "A teď mi řekněte, co tu proboha děláte?" "Bonnie myslela, že by tady mohl být Stefan." "Bonnie si to nemyslela," opáčila Bonnie. "Bonnie řekla rovnou, že jsme na špatném místě. Hledáme místo, kde je ticho, kde nejsou žádné zvuky. A uzavřené. Cítila jsem se... obklopená," vysvětlila Mattovi. Matt na ni opatrně hleděl, jako by ho mohla uštknout. "Ano, to určitě ano." "Kolem mě byly kameny, ale ne jako ty z řeky." "Ehm, to asi nebyly." Pohlédl tázavě na Meredith, která se nad ním slitovala. "Bonnie měla vidění," vysvětlila. Matt o kousek ustoupil a Elena zahlédla jeho profil ve světle reflektorů. Z jeho výrazu poznala, že neví, zda má odejít, nebo je odvézt do nejbližšího sanatoria pro duševně choré. "To není žádný vtip," potvrdila. "Bonnie je médium, Matte. Vím, že jsem vždycky říkala, že na tyhle věci nevěřím, ale mýlila jsem se. Ani nevíš, jak moc jsem se mýlila. Dnes večer se... se nějak naladila na Stefanovu mysl a zahlédla místo, na kterém je." Matt se zhluboka nadechl. "Aha, dobře..." "Nechovej se tak blahosklonně! Já nejsem pitomá, Matte, a říkám ti, že to tak bylo. Byla tam se Stefanem, říkala věci, které ví jen on. A viděla místo, kde je uvězněn." "Uvězněn," řekla Bonnie. "To je ono. Rozhodně to nebylo nic tak otevřeného jako řeka. Ale byla tam voda, sahala mi až po krk. Jemu po krk. A kolem byly kamenné zdi, pokryté hustým mechem. Voda byla ledově studená a nehybná a páchla." "Ale co jsi viděla?" ptala se Elena. "Nic, bylo to, jako bych byla slepá. Nějak jsem věděla, že kdyby se tam dostal i ten nejslabší paprsek světla, viděla bych, ale nešlo to. Byla tam tma jako v kobce." "Jako v kobce..." Elenou projel mráz. Pomyslela na ten zřícený kostel na kopci nad hřbitovem. Tam byla kobka, kobka, o které si jednou myslela, že se otevřela. "Ale v kobce by nebylo tak mokro," oponovala Meredith. "Ne... ale pak už mě nenapadá, co by to mohlo teda být," přemýšlela Bonnie. "Stefan nebyl úplně při smyslech; byl slabý a zraněný. A měl hroznou žízeň..." Elena chtěla Bonnie přerušit, ale udělal to za ni Matt. "Já ti povím, jako co mi to připadá," řekl. Dívky na něj pohlédly, jak tam tak stál kousek od nich jako tajný špeh. Skoro na něj zapomněly. "Jako co?" zeptala se Elena. "Jako studna." Elena zamžikala a vzedmulo se v ní vzrušení. "Bonnie?" "To by mohlo být ono," pronesla Bonnie pomalu. "Velikost a ty zdi a všechno, to by sedělo. Ale studna je otevřená, to bych viděla alespoň hvězdy." "Ne, pokud byla zakrytá," pokračoval Matt. "Spousta starých farem v okolí má studny, které se už nepoužívají, a někteří farmáři je zakrývají, aby do nich nespadly děti. Moji prarodiče to tak dělají." Elena už nedokázala skrývat své vzrušení. "To by mohlo být ono. To musí být ono. Bonnie, vzpomeň si, přece jsi říkala, že je tam pořád tma." "Ano, čišel z toho takový jakýsi podzemní pocit." Bonnie byla také vzrušená, ale Meredith je přerušila věcným dotazem. "Kolik studní myslíš, že je ve Fell's Church, Matte?" "Zřejmě desítky," odpověděl. "Ale zakrytých? Těch tolik není. A pokud naznačujete, že někdo Stefana strčil do zakryté studny, nemůže to být nikde, kde by to lidé viděli. Spíš nějaké odlehlé místo..." "Jeho auto se našlo na téhle cestě," připomněla Elena. "Tak to by mohla být na pozemcích starýho Franchera," uvažoval Matt. Pohlédli jeden na druhého. Francherova farma byla zřícená a opuštěná tak dlouho, kam paměť sahá. Stála uprostřed lesů a lesy si ji vzaly zpět už skoro před celým stoletím. "Jedem," dodal Matt prostě. Elena mu položila ruku na paži. "Tak ty věříš...?" Na okamžik pohlédl stranou. "Nevím, čemu mám věřit," přiznal nakonec. "Ale pojedu." Rozdělili se do obou aut; Matt s Bonnie jeli vepředu, za nimi Meredith s Elenou. Matt odbočil na nepoužívanou cestu vedoucí do lesů a pokračoval po ní, dokud se úplně nevytratila. "Odsud už musíme pěšky," oznámil. Elena byla šťastná, že ji napadlo vzít provaz; budou ho potřebovat, pokud je Stefan doopravdy ve Francherově studni. A pokud není... O tom nebude přemýšlet. Nebylo snadné dostat se skrz les, zvlášť potmě. Podrost byl hustý a větve se natahovaly a lapaly je za šaty. Kolem nich poletovaly můry a otíraly se Eleně o tvář neviditelnými křídly. Konečně došli na mýtinu. Základy staré farmy byly ještě rozeznatelné, kameny nyní poutaly k zemi ostružinové šlahouny a plevel. Komín byl z větší části ještě nedotčený, jen v místech, kde ho kdysi spojoval cement, nyní zely duté díry - vypadal jako rozpadající se pomník. "Studna bude někde vzadu," prohlásil Matt. Nakonec ji našla Meredith a zavolala ostatní. Shromáždili se okolo a hleděli na plochý kamenný kvádr, který byl skoro v úrovni země. Matt se sklonil a zkoumal rostliny a půdu kolem. "Nedávno s tím někdo hýbal," oznámil. Eleně začalo srdce tlouct zoufalou nadějí. Cítila tep až v hrdle i v konečcích prstů. "Tak to sundáme," prohlásila hlasem sotva silnějším než šepot. Kamenný blok byl tak těžký, že jím Matt nedokázal ani pohnout. Nakonec všichni čtyři tlačili a zapírali se patami o zem, dokud se blok s neochotným zasténáním o kousek neposunul. Jakmile se mezi kamenem a studnou objevila škvírka, mohl Matt použít větev jako páčidlo a mezeru rozšířit. Pak všichni znovu zatlačili. Když už byla mezera dost velká, aby se tam vešla hlava a ramena, Elena se sklonila a nakoukla dovnitř. Skoro se bála doufat. "Stefane?" Těch několik sekund, kdy se nakláněla nad tím tmavým prostorem, pokoušela se zrakem proniknout temnotu a slyšela jen rachocení kamínků, které uvolnila, bylo zoufale trýznivých. Pak se však ozval i jiný zvuk. "Kdo to...? Eleno?" "Ach Stefane!" Hlava se jí zatočila úlevou. "Ano, jsem tu, všichni jsme tady a pomůžeme ti ven. Jsi v pořádku? Nejsi zraněný?" Jediné, co jí zabránilo skočit tam za ním, byla Mattova ruka, která ji uchopila vzadu za oděv. "Stefane, vydrž, máme s sebou provaz. Řekni, že jsi v pořádku." Ozval se matný, skoro neznatelný zvuk, ale Elena poznala, co to bylo. Smích. Stefanův hlas byl slabý, ale srozumitelný. "Už mi bylo... líp," řekl. "Ale jsem... naživu. Kdo je to s tebou?" "To jsem já, Matt," ozval se Matt, pustil Elenu a naklonil se přes okraj sám. Elena byla skoro v extázi nadšením, ale všimla si, že má lehce zmatený výraz. "A taky Meredith a Bonnie. Hodím ti dolů provaz... tedy, pokud tě Bonnie nepřemístí telekinezí." Stále ještě na kolenou se Matt ohlédnul po Bonnie. Plácla ho přes hlavu. "O tomhle nevtipkuj! Vytáhněte ho ven." "Ano, madam," přikývnul Matt poněkud zmateně. "Tady, Stefane, musíš si to uvázat kolem sebe." "Ano," přikývnul Stefan. Nediskutoval o prstech znecitlivělých zimou nebo o tom, zda dokážou zvednout jeho váhu. Jinak to prostě nepůjde. Příští čtvrthodina byla pro Elenu příšerná. Všichni čtyři museli napnout své síly, aby dostali Stefana ven, ačkoli Bonnie přispívala hlavně mohutným povzbuzováním, kdykoli zastavili, aby nabrali dech. Ale nakonec se Stefanovy ruce konečně zachytily okraje studny a Matt se natáhnul, aby ho uchopil pod rameny. A pak ho již Elena držela v náručí, objímala pažemi jeho hruď. Dokázala poznat, jak moc je to špatné, podle jeho nepřirozené nehybnosti a ochablého těla. Využil posledních zbytků sil, aby jim pomohl dostat ho ze studny; ruce měl pořezané a krvavé. Ale co Elenu znepokojovalo nejvíce, byla skutečnost, že tyto ruce nereagovaly na její zoufalé objetí. Když ho konečně pustila, aby se na něj mohla podívat, všimla si, že má voskovou pleť a černé kruhy pod očima. Pokožku měl tak studenou, až ji to vyděsilo. Nervózně pohlédla na ostatní. Matt se ustaraně mračil. "Raději bychom ho měli co nejrychleji dopravit na kliniku. Potřebuje doktora." "Ne!" Slabý a drsný hlas vydala ochablá postava v Elenině náručí. Cítila, jak se Stefan dává dohromady a pomalu zvedá hlavu. Jeho zelené oči se ponořily do jejích a všimla si, jaká naléhavost se v nich skrývá. "Žádní... doktoři." Očima se vpaloval do jejích. "Slib mi to... Eleno." Elenu pálily oči, které byly zalité slzami. "Slibuji," zašeptala. Pak ucítila, že cokoli ho drželo při síle, ten proud čiré vůle a odhodlání zkolaboval. Zhroutil se v bezvědomí do jejího objetí.

 Nad opuštěným hřbitovem se vznášelo nepřirozené šero. Sníh Eleně oslepoval oči a vítr se zakusoval do těla, jako by vkročila do proudící ledové vody. Přesto se však tvrdohlavě odmítala obrátit k modernímu hřbitovu a silnici za ním. Pokud dokázala odhadnout, Wickery Bridge byl přímo před ní. Zamířila k němu. Policie našla Stefanovo opuštěné auto vedle Old Creek Road. To znamená, že ho nechal někde mezi Drowning Creek a lesem. Elena klopýtala po zarostlé stezce hřbitovem, ale šla pořád dál. Musela mít hlavu skloněnou a pažemi k sobě tiskla svetřík. Zná přece tenhle hřbitov celý život a dokáže najít cestu i poslepu. Než překročila most, třásla se jako ratlík. Už nesněžilo tak hustě, ale vítr byl ještě pronikavější. Prostupoval jí oděvem, jako by byl jen z tenkého papíru, a bral jí dech. Stefan, pomyslela si, zahnula na Old Creek Road a plahočila se k severu. Nevěřila tomu, co řekl Damon. Kdyby byl Stefan mrtvý, věděla by to. Je naživu, někde je, a ona ho musí najít. Může být kdekoli v téhle vířící bílé záplavě; může být zraněný, může zmrznout. Elena matně cítila, že už neuvažuje racionálně. Veškeré její myšlenky se upnuly k jediné myšlence: Stefan. Najít Stefana. Bylo čím dál těžší držet se cesty. Vpravo stála řada dubů a vlevo uháněly bystré vody Drowning Creeku. Zavrávorala a zpomalila. Vítr jí už nepřipadal tak hrozný, ale cítila se strašně unavená. Potřebovala si na chvíli sednout, alespoň na minutku. Když klesla vedle silnice, uvědomila si, jak byla hloupá, když se Stefana vydala hledat. Stefan za ní přijde. Všechno, co musí udělat, je zůstat tady a čekat. Pravděpodobně ji už hledá. Elena zavřela oči a opřela si hlavu o kolena. Bylo jí teď mnohem tepleji. Myšlenky se jí zatoulaly a uviděla Stefana - viděla, jak se na ni usmívá. Objímal ji silnými a jistými pažemi a ona se o něj opřela, šťastná, že už necítí strach a napětí. Byla doma. Byla tam, kam opravdu patří. Stefan nedovolí, aby jí někdo ublížil. Ale pak si uvědomila, že místo objímání s ní Stefan třese. Rušilo to ten nádherný pokojný mír jejího odpočinku. Viděla jeho tvář, bledou a naléhavou, a zelené oči potemnělé bolestí. Pokoušela se mu říct, aby zůstal v klidu, ale neposlouchal. Eleno, vstávej, říkal a ona cítila podmanivou sílu jeho zelených očí, která ji nutí to udělat. Eleno, okamžitě vstaň... "Eleno, vstávej!" Ten hlas byl vysoký a vyděšený. "Tak dělej, Eleno! Vstaň! Nedokážeme tě odnést!" Elena zamrkala a zaostřila na obličej před sebou. Byl drobný a měl tvar do srdíčka, s bledou, skoro průhlednou pletí, a lemovaly ho záplavy zrzavých vlasů. Veliké hnědé oči s vločkami zachycenými na řasách ustaraně hleděly do jejích. "Bonnie," řekla pomalu. "Co tu děláš?" "Pomáhá mi tě najít," ozval se druhý, o něco hlubší hlas vedle Eleny z druhé strany. Trošku se pootočila a zahlédla elegantně vykroužené obočí a olivovou pleť. Meredithiny tmavé oči, obvykle tak ironické, na ni nyní pohlížely také s obavami. "Vstaň, Eleno, pokud se nechceš stát ledovou princeznou doopravdy." Elena byla celá pokrytá sněhem jako bílým kožichem. Ztuhle se postavila a ztěžka se opřela o kamarádky. Kráčely k Meredithinu autu. V autě by mělo být tepleji, ale jak Elena pomalu přicházela k sobě, začala se opět třást a zjišťovala, jak velká zima jí ve skutečnosti je. Zima je nelítostné období, pomyslela si, když se Meredith rozjela. "Co se děje, Eleno?" ozvala se Bonnie ze zadního sedadla. "Co jsi proboha chtěla dělat, když jsi takhle utekla ze školy? A kde ses vzala tady?" Elena zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou. Nic si nepřála víc, než všechno říct Bonnie a Meredith. Říct jim celý ten děsivý příběh o Stefanovi a Damonovi a vyprávět, co se včera v noci skutečně stalo panu Tannerovi - i co se odehrálo potom. Ale to nemohla. I kdyby jí uvěřily, nebylo to její tajemství, neměla právo to říct. "Všichni jsou venku a hledají tě," řekla Meredith. "Celá škola je vzhůru nohama a tvoje teta je bez sebe strachy." "To mě mrzí," řekla Elena sklesle a pokoušela se zastavit mohutný třes po celém těle. Zahnuly do Maple Street a zaparkovaly u jejího domu. Teta Judith čekala uvnitř a nahřívala deky. "Věděla jsem, že jestli tě najdou, budeš napůl zmrzlá," prohlásila nuceně radostným hlasem, když Elenu objala. "Sníh první den po Halloweenu! Nemohla jsem tomu uvěřit. Kde jste ji našly, děvčata?" "Na Old Creek Road, kousek za mostem," odpověděla Meredith. Z úzkého obličeje tety Judith se vytratila barva. "Blízko hřbitova? Kde se odehrály ty útoky? Eleno, jak jsi mohla?" Hlas se jí vytratil, když na Elenu pohlédla. "Zatím o tom nebudeme mluvit," prohlásila a pokusila se opět o radostný tón. "Nejdřív tě svlíkneme s těch mokrých šatů." "Jakmile uschnu, musím zpátky," prohlásila Elena. Mozek jí už opět fungoval a jediná věc jí byla naprosto jasná: ve skutečnosti venku neviděla Stefana, byl to jen sen. Stefan se stále pohřešuje. "Nic takového nemusíš," oponoval jí Robert, snoubenec tety Judith. Elena si do té chvíle sotva všimla, že stojí stranou. Ale jeho tón nepřipouštěl žádnou diskusi. "Stefana hledá policie a ty necháš její práci jim," oznámil rozhodně. "Jenže policie si myslí, že zabil pana Tannera. Ale on to neudělal. To snad víte, ne?" Zatímco jí teta Judith pomáhala sundat promočený svetr, dívala se Elena z jedné tváře do druhé a pátrala v nich po náznaku pochopení, ale všechny vypadaly stejně. "Přece víte, že to neudělal," zopakovala skoro zoufale. Rozhostilo se ticho. "Eleno," řekla nakonec Meredith. "Nikdo z nás si o něm nechce myslet, že to udělal. Ale - prostě to vůbec nevypadá dobře, že takhle utekl." "On neutekl. Neutekl! On ne..." "Eleno, tiše," umlčela ji teta Judith. "Nerozčiluj se. Bojím se, že budeš nemocná. Venku je hrozná zima a ty jsi na dnešek spala jen pár hodin..." Položila jí ruku na čelo. Najednou toho na Elenu už bylo moc. Nikdo jí nevěří, dokonce ani její přátelé a rodina. V tu chvíli si připadala obklopená samými nepřáteli. "Nejsem nemocná," vykřikla a odtáhla se. "Ani nejsem blázen - a myslete si, co chcete. Stefan nezabil pana Tannera a neutekl a je mi jedno, že tomu nikdo z vás nevěří..." Zarazila se a vzlykla. Teta Judith ji začala obskakovat, zaháněla ji nahoru se převléci a ona se nechala. Ale když teta prohlásila, že musí být unavená, odmítla jít do postele. Místo toho, jakmile se trochu zahřála, uvelebila se v obýváku na pohovce u krbu, zabalená v dekách. Telefon vyzváněl celé odpoledne a slyšela, jak teta Judith mluví s jejími přáteli, sousedy, se školou. Všechny ujistila, že Elena je v pořádku. Ta... tragédie včera v noci ji poněkud rozrušila, to je všechno. Zdá se, že má trochu horečku. Ale jakmile si trochu odpočine, bude zase úplně v pořádku. Meredith a Bonnie zůstaly s ní. "Chceš si o tom promluvit?" zeptala se Meredith potichu. Elena zavrtěla hlavou a zírala do ohně. Všichni jsou proti ní. A teta Judith se mýlí; není v pořádku. A nebude v pořádku, dokud se Stefan nenajde. Zastavil se i Matt, sníh poprášil jeho blond vlasy i tmavomodrou sportovní bundu. Když vešel do pokoje, Elena k němu s nadějí vzhlédla. Matt včera pomohl zachránit Stefana, když ho zbytek školy chtěl lynčovat. Ale dnes jeho oči na její pohled plný naděje odpovídaly jen střízlivým politováním. Starost v těch modrých očích byla jen a jen kvůli ní. Zklamání bylo skoro nesnesitelné. "Co tu děláš?" ptala se Elena. "Dodržuješ svůj slib a ‚staráš se o mě'?" V jeho očích se objevil záblesk bolesti, ale hlas se mu nezachvěl. "To možná taky. Ale chtěl bych se o tebe postarat i bez toho, bez ohledu na nějaké sliby. Měl jsem o tebe strach. Poslyš, Eleno..." Neměla ale náladu někoho poslouchat. "Jsem v pořádku, děkuju. Zeptej se kohokoli okolo. Takže si můžeš přestat dělat starosti. Kromě toho nevím, proč bys měl dodržovat slib daný vrahovi." Matt zaskočeně pohlédl na Meredith a Bonnie. Pak bezmocně zavrtěl hlavou. "To není fér." A Elena nechtěla být fér. "Jak jsem řekla, můžeš si přestat dělat starosti o mě i o moje záležitosti. Jsem v pořádku, děkuju." Sdělení bylo víc než jasné. Matt se otočil ke dveřím právě, když se teta Judith objevila s obloženými chleby. "Omlouvám se, musím jít," zamumlal a pospíchal ke dveřím. Odešel a ani se neohlédl. Meredith, Bonnie, teta Judith a Robert se během brzké večeře u krbu pokoušeli udržovat konverzaci. Ale Elena nemohla ani jíst, ani mluvit. Jediný, kdo nebyl zkroušený, byla Elenina sestřička Margaret. S optimismem čtyřletých se přitulila k Eleně a nabízela jí ze svých halloweenských cukrátek. Elena svou sestru pevně objala a na okamžik přitiskla tvář do jejích světlých vlásků. Kdyby se za ní Stefan mohl zastavit nebo poslat vzkaz, už by to udělal. Nic na světě by ho nemohlo zastavit, pokud není vážně zraněný nebo někde uvězněný nebo... Nedovolí si myslet na to poslední ‚nebo'. Stefan je naživu; musí být naživu. Damon je lhář. Ale Stefan má potíže a ona ho musí nějak najít. Dělala si s tím starosti celý večer a zoufale se snažila vymyslet nějaký plán. Jedna věc byla zřejmá; je v tom sama. Nikomu nemůže věřit. Začalo se stmívat. Elena se zavrtěla na pohovce a zívla. "Jsem unavená," řekla tiše. "Možná budu přece jenom nemocná. Myslím, že si půjdu lehnout." Meredith ji pozorovala bedlivým pohledem. "Slečno Gilbertová," obrátila se na tetu Judith, "zrovna jsem přemýšlela o tom, že bychom možná mohly u Eleny přespat a dělat jí společnost." "To je výborný nápad," souhlasila potěšeně teta Judith. "Pokud to vašim rodičům nebude vadit, budu ráda, když tu zůstanete." "Do Herronu je to kus cesty, myslím, že tu také zůstanu," ozval se Robert. "Můžu se tady natáhnout na gauči." Teta Judith protestovala, že nahoře jsou přece místnosti pro hosty, ale Robert jinak nedal. Gauč mu bude stačit, prohlásil. Eleně stačilo podívat se z gauče do haly a uvědomila si, že odsud jsou jasně vidět vstupní dveře. Seděla ztuhlá jako kámen. Naplánovali to společně nebo se na tom alespoň teď shodli. Chtěli zajistit, aby se nedostala z domu. Když se o chvíli později vynořila z koupelny zavinutá do svého červeného hedvábného kimona, našla Meredith a Bonnie, jak sedí na její posteli. "No, zdravím Rosencrantze a Guildensterna," řekla hořce. Bonnie, která předtím působila sklíčeně, vypadala nyní vylekaně. Pohlédla nejistě na Meredith. "Ví, kdo jsme. A myslí si, že špehujeme pro její tetu," vysvětlila jí Meredith. "Eleno, tak to není. Copak nám ani trochu nevěříš?" "Já nevím. Můžu vám věřit?" "Jasně, protože my jsme tvoje kamarádky." Než se Elena stačila pohnout, Meredith vyskočila z postele a zavřela dveře. Pak se obrátila k Eleně. "A teď mě proboha alespoň jednou v životě poslouchej, ty malej pitomečku. Je pravda, že nevíme, co si myslet o Stefanovi. Ale copak nevidíš, že za to můžeš ty? Od té doby, co jste se dali dohromady, nám nic neříkáš. Stala se toho spousta, o čem jsi nám nepověděla. Nebo jsi nám alespoň neřekla všechno. Ale navzdory tomu, navzdory všemu ti pořád věříme. Pořád nám na tobě záleží. Pořád za tebou stojíme, Eleno, a chceme ti pomoct. A pokud to nevidíš, jsi opravdu pitomá." Elena pomalu přejela pohledem z Meredithina tmavého naléhavého obličeje na Bonniinu bledou tvář. Bonnie přikývla. "Je to tak," souhlasila a mrkala, jako by potlačovala slzy. "I když nás už nemáš ráda, my tě rády máme." Elena cítila, jak se i jí zalévají oči slzami, a její příkrý výraz povolil. A pak Bonnie vyskočila z postele, všechny tři se objaly a Elena už nedokázala zadržet slzy, které se jí koulely po tváři. "Omlouvám se, že jsem s vámi nemluvila," řekla. "Vím, že tomu nerozumíte, a já vám dokonce ani nemůžu vysvětlit, proč vám nesmím říct všechno. Prostě nesmím. Ale jednu věc vám říct můžu." Ustoupila o krok, otřela si tváře a upřímně na ně pohlédla. "Bez ohledu na to, jak závažně vypadají důkazy proti Stefanovi, nezabil pana Tannera. Vím, že to neudělal, protože vím, kdo je vrah. Je to ten samý člověk, který napadl Vickie i toho staříka pod mostem. A," zarazila se, aby sebrala myšlenky, "a Bonnie, myslím, že taky zabil Jang-ceho." "Jang-ceho?" Bonnie se rozšířily oči. "Ale proč by zabíjel psa?" "Nevím, ale byl tam tu noc, byl ve vašem domě. A byl... naštvaný. Je mi to líto, Bonnie." Bonnie omráčeně zavrtěla hlavou. Meredith se zeptala: "A proč o tom neřekneš policii?" Elena se trochu hystericky zasmála. "To nejde. S tím si oni neporadí. To je další věc, kterou nemůžu vysvětlovat. Řekly jste, že mi pořád věříte - takže mi v tomhle prostě budete muset důvěřovat." Bonnie a Meredith pohlédly jedna na druhou a pak na přehoz na posteli, z kterého Elena nervózně vytahovala nitky. Nakonec Meredith řekla: "No dobře. Jak ti můžeme pomoct?" "Já nevím. Asi nijak, pokud ne..." Elena se zarazila, pohlédla na Bonnie a řekla s nadějí v hlase: "Pokud neumíš zjistit, kde je Stefan." Bonniiny hnědé oči vyjadřovaly upřímný zmatek. "Já? Ale jak bych to mohla zjistit?" Ale když uslyšela, jak se Meredith překvapeně nadechla, došlo jí to. "Ale... ach..." "Věděla jsi, kde jsem, když jsem se tenkrát vydala na hřbitov," vysvětlovala Elena. "A dokonce jsi předpověděla Stefanův příchod do školy." "Myslela jsem, že na paranormální jevy nevěříš," bránila se Bonnie chabě. "Od té doby jsem pár věcí pochopila. Ostatně jsem ochotná věřit v cokoli, co pomůže najít Stefana. Pokud existuje alespoň nějaká šance, že to pomůže." Bonnie se nahrbila, jako by se pokoušela svou, již tak drobnou postavu ještě zmenšit. "Eleno, ty tomu nerozumíš," řekla nešťastně. "Nejsem zaškolená, není to něco, co bych uměla ovládat. A - a není to hra, už ne. Čím víc tyhle síly využíváš, tím víc využívají ony tebe. Nakonec tě pohltí celou a budou tě využívat neustále, ať už si to přeješ, nebo ne. Je to nebezpečné." Elena vstala, přešla k toaletce z třešňového dřeva a hleděla na ni nevidoucíma očima. Nakonec se obrátila. "Máš pravdu, není to hra. A věřím ti, že to může být nebezpečné. Ale není to hra ani pro Stefana. Bonnie, já se bojím, že je tam někde venku a je hrozně zraněný. A není nikdo, kdo by mu pomohl; nikdo ho ani nehledá, jen jeho nepřátelé. Možná právě umírá. Možná... už je..." Sevřelo se jí hrdlo. Sklonila hlavu nad toaletkou, přinutila se zhluboka nadechnout a pokoušela se uklidnit. Když vzhlédla, všimla si, že Meredith se dívá na Bonnie. Bonnie narovnala ramena a seděla zase vzpřímeně. Hlavu měla vztyčenou a ústa odhodlaná. A v jindy jemném pohledu hnědých očí zářilo zarputilé světélko, když ho upřela na Elenu. "Potřebujeme svíčku," řekla. Zápalka škrtla a rozhořela se v temnotě a pak i svíčka vzplála silným jasným plamenem. Svíce propůjčovala Bonniině bledé tváři zlatavý nádech, když se nad ní sklonila. "Budu potřebovat, abyste mi obě pomohly se zaměřit," řekla. "Dívejte se do plamene a myslete na Stefana, představte si ho před svým duševním zrakem. Bez ohledu na to, co se bude dít, dívejte se dál do plamene. A hlavně nic neříkejte." Elena přikývla a pak už byl jediným zvukem v pokoji jejich tichý dech. Plamen poblikával a tančil a halil tři dívky na zkřížených nohou do hry světel a stínů. Bonnie měla zavřené oči a zvolna a zhluboka dýchala, jako když usíná. Stefan, myslela si Elena a dívala se do plamene. Pokoušela se do té představy vložit celou svou vůlí. Vykreslila si ho v mysli s využitím všech svých smyslů, vyčarovala si ho jako živého. Drsnost jeho vlněného svetru na tváři, vůni kožené bundy, sílu jeho paží, když ji objímal. Ach, Stefane... Bonniiny řasy se zachvěly a zrychlil se jí dech, jako když má spáč těžký sen. Elena pevně hleděla dál do plamene, ale když Bonnie porušila ticho, projel jí mráz po páteři. Nejdřív to byl jen vzdech, jako když ji něco bolí. Pak Bonnie trhla hlavou a vyrážela rychlé výdechy, které přešly ve slova. "Sám..." řekla a zarazila se. Elena zaťala nehty do dlaně. "Sám... v temnotě," pokračovala Bonnie. Hlas měla vzdálený a zmučený. Chvíli bylo opět ticho, ale pak se Bonnie rychle rozhovořila. "Je tu zima a tma. A já jsem sám. Něco je za mnou... je to drsné a tvrdé. Skála. Předtím to bolelo, ale teď už ne. Teď už jsem znecitlivělý zimou. Je taková zima..." Bonnie se zavrtěla, jakoby se pokoušela před něčím uhnout a pak se zasmála hrozným smíchem, který zněl skoro jako vzlyk. "To je... legrační. Nikdy jsem si nemyslel, že budu tolik toužit po slunci. Ale tady je pořád tma. A zima. Vodu mám až po krk a je jako led. A to je taky legrační. Všude je voda - a já umírám žízní. Mám takovou žízeň... bolí to..." Elena cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Bonnie se dostala do Stefanovy mysli a kdoví, co tam může objevit? Stefane, řekni nám, kde jsi, přála si zoufale. Rozhlédni se; řekni, co vidíš. "Žízeň. Potřebuju... život?" Bonniin hlas byl plný pochyb, jako by si nebyla jistá, jak má určitou vizi přeložit. "Jsem slabý. On řekl, že já vždycky budu ten slabší. On je silný... je to zabiják. Ale to já jsem taky. Zabil jsem Katherine; možná si zasloužím zemřít. Proč to prostě nevzdat?" "Ne!" vykřikla Elena dřív, než se stihla zarazit. V tom okamžiku zapomněla na vše, kromě Stefanovy bolesti. "Stefane..." "Eleno!" vykřikla ve stejný okamžik prudce Meredith. Ale Bonnie prudce přepadla hlava dopředu a proud slov ustal. Elena si s hrůzou uvědomila, co udělala. "Bonnie, jsi v pořádku? Můžeš ho znovu najít? Nechtěla jsem..." Bonnie zvedla hlavu. Oči měla nyní otevřené, ale nedívaly se ani na svíčku, ani na Elenu. Zíraly bez výrazu rovně dopředu. Když promluvila, měla zastřený hlas a Eleně se zastavilo srdce. Nebyl to hlas Bonnie, ale Elena ho poznala. Slyšela ho z Bonniiných úst již jednou, na hřbitově. "Eleno," řekl ten hlas, "nechoď k mostu. Je tam Smrt, Eleno. Čeká tam tvá smrt." Pak se Bonnie zhroutila. Elena ji popadla za ramena a zatřásla. "Bonnie!" skoro křičela. "Bonnie!" "Co... ale ne. Nechte mě." Bonnie měla slabý a roztřesený hlas, ale už to byl její vlastní. Stále zůstávala předkloněná, položila si ruku na čelo. "Bonnie, jsi v pořádku?" "Myslím, že jo... ano. Ale bylo to tak divné." Zostřila tón a se zamrkáním vzhlédla: "Eleno, co to říkal o tom, že je vrah?" "Ty si to pamatuješ?" "Pamatuju si všechno. Nedovedu to popsat, bylo to příšerné. Ale co to znamená?" "Nic," odpověděla Elena. "Jenom má halucinace." "On?" vložila se do toho Meredith. "Opravdu si myslíš, že se naladila na Stefanovu mysl?" Elena přikývla, oči ji pálily a pohlédla stranou. "Ano, myslím si, že to byl Stefan. Musel být. A myslím, že nám dokonce řekla, kde je. Pod Wickery Bridge, ve vodě."

 Damone!" Studený vítr Eleně rozevlál vlasy kolem obličeje a rval její lehký svetřík. Dubové listy vířily mezi řadami žulových náhrobků a stromy se zuřivě srážely větvemi. Elena měla studené ruce, chladem necítila tváře ani rty, ale stála proti vyjícímu větru zpříma a znovu zakřičela: "Damone!" Tohle počasí byla demonstrace jeho Síly, která ji měla odstrašit. Nepodaří se mu to. Myšlenka, jak asi byla stejná Síla použita proti Stefanovi, v ní probudila žhavý vztek, který spaloval její vnitřní já navzdory ledovému větru. Jestli Damon Stefanovi něco udělal, jestli ho zranil... "Krucinál, odpověz mi!" zakřičela směrem k dubům, které lemovaly hřbitov. Utržený dubový list se jako seschlá hnědá ruka snesl k jejím nohám, ale nedočkala se odpovědi. Obloha byla šedá jako sklo, šedá jako náhrobky, které ji obklopovaly. Elena pociťovala vztek a zklamání, které ji pálily v hrdle. Ramena jí poklesla. Mýlila se. Damon tu přece jen nebyl; byla sama s vyjícím větrem. Otočila se - a zalapala po dechu. Stál přímo za ní, tak blízko, že se její oblečení otřelo o jeho, když se otáčela. Na tuhle vzdálenost by cítila přítomnost jiného člověka, vnímala by jeho tělesné teplo nebo slyšela nějaký zvuk. Ale Damon samozřejmě člověk nebyl. Ustoupila o několik kroků, než se přiměla zastavit. Všechny instinkty, které spaly, když křičela do větru, ji nyní naléhavě žádaly, aby se dala na útěk. Zatnula pěsti: "Kde je Stefan?" Mezi Damonovým tmavým obočím se objevila rýha: "Jaký Stefan?" Elena pokročila dopředu a dala mu facku. Nenapadlo ji to až do chvíle, než to skutečně udělala, a dokonce i potom sotva dokázala uvěřit, že to skutečně provedla. Ale byla to pořádně silná facka, kterou mu uštědřila veškerou silou, kterou v sobě sebrala, až Damonovi odletěla hlava ke straně. Ruka ji pálila. Stála před ním, pokoušela se zklidnit dech a prohlížela si ho. Byl oblečený stejně, jako když ho viděla poprvé, v černém. Jemné černé boty, černé džíny, černý svetr a kožená bunda. A vypadal jako Stefan. Nechápala, jak to mohla předtím přehlédnout. Měl stejné tmavé vlasy, stejně světlou pleť a také vypadal znepokojivě dobře. Ale jeho vlasy byly rovné, ne vlnité, oči měl černé jako půlnoc a krutá ústa. Pomalu otočil hlavu zpět a pohlédl na ni. Všimla si, jak se mu rudne místo, kam ho udeřila. "Nelži mi," řekla a hlas se jí třásl vzteky. "Vím, kdo jsi. Vím, co jsi. Včera večer jsi zabil pana Tannera. A teď zmizel Stefan." "Opravdu?" "Ty víš, že ano!" Damon se usmál a pak náhle úsměv zmizel. "Varuju tě, jestlis mu ublížil..." "Tak co?" zeptal se. "Co uděláš, Eleno? Co bys mi vůbec mohla udělat?" Elena ztichla. Najednou si uvědomila, že vítr ztichnul. Den kolem nich tonul ve smrtelném tichu a oni stáli nehybně ve středu jakéhosi ohromného kruhu sil. Zdálo se, jako by všechno kolem, olověná obloha, duby, rudé buky i samotná zem s ním byly v nějakém spojení, jako by si bral síly přímo od nich. Stál tam se vzpřímenou hlavou, oči měl neproniknutelné a plné podivných světel. "Ještě nevím," zašeptala, "ale já na něco přijdu. To mi věř." Nahlas se rozesmál, až se Eleně zastavilo srdce a pak začalo bít jako splašené. Bože, jak je krásný. Ba ne, krásný bylo jen nevýstižné a bezbarvé slovo. Jako obvykle jeho smích trval jen okamžik, ale i když opustil jeho rty, stopy smíchu mu zůstaly v očích. "Věřím ti," odpověděl a uvolnil se. Rozhlédl se po hřbitově. Pak se otočil zpět a vztáhl k ní ruku. "Pro mého bratra jsi příliš dobrá," pronesl ležérně. Elenu nejprve napadlo jeho ruku odrazit, ale nechtěla se ho znovu dotknout. "Řekni mi, kde je." "Možná později - a za určitou cenu." Stáhl ruku přesně ve chvíli, kdy si Elena uvědomila, že nosí stejný prsten jako Stefan - stříbrný s modrým kamenem lapisem lazuli. Zapamatuj si to, pomyslela si naléhavě. Je to důležité. "Můj bratr," pokračoval Damon, "je blázen. Myslí si, že vypadáš jako Katherine, a proto jsi stejně slabá a dáš se stejně snadno vést. Ale to se mýlí. Cítil jsem tvůj hněv z druhé strany města. Cítím ho i teď, jako bílý svit pouštního slunce. Máš sílu, Eleno, i ve svém lidském stavu. Ale mohla bys být o tolik silnější..." Zírala na něho, nechápala, o čem to mluví, a nelíbila se jí změna tématu. "Nevím, o čem to mluvíš. A co to má společného se Stefanem?" "Já mluvím o Silách, Eleno." Náhle přistoupil blízko k ní, oči ponořil do jejích a promluvil měkkým a naléhavým hlasem: "Zkoušela jsi všechno, a nic tě neuspokojilo. Jsi dívka, která má všechno, ale vždycky existovalo něco těsně mimo tvůj dosah, něco, co jsi zoufale potřebovala, ale co jsi nemohla mít. A já ti to nabízím. Sílu. Věčný život. A pocity, jaké jsi nikdy předtím neprožila." V tu chvíli pochopila a v hrdle jí stoupla žluč. Zakuckala se hrůzou a odporem. "Ne." "Proč ne?" zašeptal. "Proč to nezkusit, Eleno? Buď k sobě upřímná. Není pravda, že určitá část tebe to chce?" Jeho tmavé oči byly plné žáru a naléhavosti, držely ji ve svém zajetí, nedokázala uhnout pohledem. "Dokážu v tobě probudit věci, které po celý tvůj život dosud spaly. Jsi dost silná, abys mohla žít v temnotách, aby ses z nich dokázala těšit. Můžeš se stát královnou stínů. Proč si tu Sílu nevzít, Eleno? Dovol mi, abych ti pomohl se jí zmocnit." "Ne," odpověděla a odtrhla svůj pohled od jeho. Nebude se na něj dívat, už mu nedovolí, aby jí tohle dělal. Nedovolí mu, aby ji donutil zapomenout... donutil zapomenout... "Je to to nejzákladnější tajemství, Eleno," lákal ji. Jeho hlas ji laskal stejně jako konečky prstů, kterými se dotýkal jejího hrdla. "Budeš šťastná jako nikdy předtím." Existuje něco strašně důležitého, na co si musí vzpomenout. Používá Síly, ale ona mu to nedovolí, aby ji donutil zapomenout... "A budeme spolu, ty a já." Chladné konečky prstů ji hladily ze strany po hrdle a pak vklouzly pod límeček jejího svetru. "Jen my dva, navěky." Náhle pocítila bodavou bolest, když jeho prsty zavadily o dvě drobné ranky na jejím hrdle, a mysl se jí vyjasnila. Donutit ji zapomenout... na Stefana. Tohle se snažil vypudit z její mysli. Vzpomínku na Stefana, na jeho zelené oči a úsměv, ve kterém se vždy skrýval smutek. Ale nic už teď nemohlo vyhnat Stefana z její hlavy, ne po tom, co spolu sdíleli. Odtáhla se od Damona a odstrčila ty studené prsty stranou. Zpříma na něj pohlédla. "Já jsem už našla to, co chci," oznámila mu krutě. "A toho, s kým chci být navěky." Jeho oči zahalila temnota, studený vztek se chvěl ve vzduchu mezi nimi. Při pohledu do těch očí se Eleně vybavila kobra chystající se zaútočit. "Nebuď stejně hloupá jako můj bratr," zasyčel. "Nebo s tebou naložím tak jako s ním." Teď měla strach. Nedokázala si pomoci, zmocňoval se jí chlad a zakusoval se jí až do kostí. Vítr se zase začal zvedat a větve začaly poletovat. "Řekni mi, kde je, Damone." "V tuhle chvíli? To nevím. Nemůžeš na něj přestat myslet alespoň na okamžik?" "Ne!" Zachvěla se, vlasy se jí už zase rozevlály kolem obličeje. "A to je pro dnešek tvoje konečná odpověď? Jsi si naprosto jistá, že se mnou chceš hrát tuhle hru, Eleno? Následky rozhodně nebudou k smíchu." "Já jsem si jistá." Musí ho zastavit, než k ní zase pronikne. "A nemůžeš mě zastrašit, Damone, copak sis toho nevšiml? V tu chvíli, kdy mi Stefan prozradil, co jsi zač a co jsi udělal, jsi ztratil veškerou moc, kterou jsi snad nade mnou mohl mít. Nenávidím tě. Připadáš mi odporný. A není nic, co bys mi mohl udělat, už ne." Jeho obličej se proměnil, smyslnost v jeho rysech se pokřivila a zmrzla, až mu ve tváři zůstala jen krutost a hořká tvrdost. Rozesmál se a ten smích trval a trval. "Nic?" zeptal se. "Můžu ti udělat cokoli, tobě i těm, které miluješ. Eleno. Ty nemáš ani ponětí o tom, co všechno dokážu. Ale ty se poučíš." Ustoupil zpět a vítr projel Elenou jako nůž. Připadalo jí, že se jí rozostřuje zrak; jako by jí před očima tančily vločky světla. "Přichází zima, Eleno," řekl Damon a jeho hlas zněl jasně a mrazivě dokonce i přes vytí větru. "To je nelítostné období. A než přijde, tak se poučíš, co jsem a nejsem schopen udělat. Než přijde zima, spojíš se se mnou. Budeš moje." Vířící bělost ji oslepovala, už nedokázala rozeznat temný obrys jeho postavy. Nyní se dokonce začal vytrácet i jeho hlas. Objala se pažemi a sklonila hlavu, celé tělo se jí třáslo. Zašeptala: "Stefane..." "Jo, a ještě jedna věc," vrátil se Damonův hlas. "Předtím ses ptala na mého bratra. Neobtěžuj se ho hledat, Eleno. Včera v noci jsem ho zabil." Škubla hlavou vzhůru, ale neviděla nic, jen omračující bělost, která ji pálila v nose i na tvářích a ulpívala jí na řasách. Teprve ve chvíli, když se bílé krystalky začaly usazovat na její kůži, si uvědomila, co to vlastně je - sněhové vločky. Bylo prvního listopadu a sněžilo. Slunce nad hlavou zmizelo.