Před velmi dávnou dobou, v temných uličkách Florencie, když byl Stefan vyhladovělý, vyděšený a vyčerpaný, učinil přísahu. Vlastně několik přísah - o užívání Sil, které v sobě cítil, o tom, jak bude zacházet se slabými, chybujícími, ale lidskými stvořeními kolem.

 Eleno, chováš se nezdvořile!" Teta Judith se málokdy rozzlobila, ale právě teď k tomu došlo. "Na takovéhle chování jsi už moc velká."

 Když Bonnie čekala před vysokým viktoriánským domem, třásla se zimou. Vzduch byl toho rána mrazivý, a ačkoli už bylo skoro osm hodin, slunce ještě doopravdy nevyšlo. Obloha vypadala jako polštář hustě nacpaný šedými a bílými mraky, které vytvářely zlověstné příšeří.

 Elena se zavrtěla a otevřela ztěžklá víčka. Podél závěsů pronikalo světlo. Bylo jí zatěžko se pohnout, a tak prostě jen ležela na posteli a pokoušela se sestavit zlomky událostí minulé noci. Damon. Damon sem přišel a vyhrožoval, že napadne Margaret. A tak se mu Elena vzdala. Zvítězil. Ale proč to neukončil? Elena zdvihla malátnou ruku a dotkla se ze strany krku - již věděla, co najde. Ano, byly tam - dvě malé ranky, které byly citlivé na dotek. Přesto je stále naživu. Zastavil se krůček před splněním svého slibu. Proč? Její vzpomínky na uplynulé hodiny byly rozmazané a zmatené. Vybavovala si jen střípky. Damonovy oči, které na ni shlížejí a vyplňují celý její svět. Ostrá bolest na hrdle. A později Damon rozepínající košili a jeho krev, valící se mu z malé ranky na krku. Takže ji přinutil napít se jeho krve. Pokud je přinutit to správné slovo. Nevzpomíná si, že by kladla nebo pociťovala jakýkoli odpor. V onu chvíli to chtěla. Ale nebyla mrtvá, ani vážně oslabená. Neudělal z ní upíra. A tomu nedokázala porozumět. Nemá žádnou morálku ani svědomí, připomínala si. Takže ho určitě nezastavilo slitování. Pravděpodobně chce jen dohrát hru do konce, chce, aby trpěla ještě víc, než ji zabije. Nebo možná chce, aby byla jako Vickie, jednou nohou ve světě stínů a druhou ještě tady. Pomalu zešílet. Jedna věc je jistá: nenechá se ukolébat představou, že to byla z jeho strany vlídnost. Damon není schopen vlídnosti nebo starosti o někoho jiného než o sebe. Odhodila přikrývky a vstala. Slyšela tetu Judith, jak chodí po chodbě. Bylo pondělní ráno a musí se vypravit do školy. středa 27. listopadu Milý deníčku, nemá smysl předstírat, že nejsem vyděšená - jsem, a hodně. Zítra je Díkůvzdání a Den zakladatelů je jen o dva dny později. A já jsem ještě stále nevymyslela, jak zastavit Caroline a Tylera. Nevím, co mám dělat. Pokud od Caroline nezískám svůj deník zpět, bude z něj číst přede všemi. Bude to ideální příležitost; Caroline je jednou ze tří maturantek, které během závěrečného ceremoniálu mají číst poezii. Byla vybrána školní radou, jejímž členem je Tylerův otec, jak je známo. Zajímalo by mě, co si pomyslí, až to celé skončí? Ale jaký je v tom vůbec rozdíl? Pokud nevymyslím nějaký plán, tak až to skončí, bude mi už všechno jedno. A Stefan bude pryč, vyhnán z města dobrými občany Fell's Church. Nebo mrtvý, jestli se mu nepodaří získat zpět alespoň částečně své Síly. A pokud zemře, zemřu také. Tak je to prosté. Což znamená, že musím najít způsob, jak se zmocnit deníku. Prostě musím. Ale nedokážu to. Já vím, čekáš, až to řeknu. Existuje jeden způsob, jak deníček získat - Damonův způsob. Jediné, co musím udělat, je souhlasit s jeho cenou. Ale nerozumíš, jak moc mě to děsí. Nejen proto, že mě děsí Damon, ale protože se bojím, co by se stalo, kdybychom byli opět spolu. Bojím se, co se stane se mnou... a se mnou a Stefanem. Nemůžu o tom dál mluvit. Je to příliš bolestné. Cítím se tak zmatená, ztracená a osamělá. Nemám nikoho, s kým bych si o tom mohla promluvit. Nikdo by tomu nerozuměl. Co jen budu dělat? čtvrtek 28. listopadu, 22:30 Milý deníčku, dnes se jeví všechno jasnější, možná proto, že jsem dospěla k rozhodnutí. Je to rozhodnutí, které mě děsí, ale je lepší, než jediná další alternativa, kterou dokážu vymyslet. Řeknu všechno Stefanovi. Je to to jediné, co teď můžu udělat. Den zakladatelů je už v sobotu a já jsem nedokázala vymyslet žádný vlastní plán. Ale Stefan to možná dokáže, když si uvědomí, jak je situace zoufalá. Zítra strávím den u něj v penzionu a až tam přijdu, všechno mu povím - měla jsem to udělat už dávno. Všechno, i to o Damonovi. Nevím, co na to řekne. Stále se mi vybavuje, jakou měl tvář v mých snech. Jak se na mě díval, s takovou hořkostí a zlobou. Vůbec to nevypadalo, že mě miluje. Pokud se na mě takhle podívá zítra... Bože, já se tak bojím. Svírá se mi žaludek. Večeře ke dni Díkůvzdání jsem se sotva dotkla - a nedokážu vydržet v klidu. Cítím se, jako bych se měla rozpadnout na tisíc kousků. Jít spát? Chacha. Bože, kéž to Stefan pochopí. Prosím, ať mi odpustí. Nejzvláštnější je, že se kvůli němu chci stát lepším člověkem. Chci být hodna jeho lásky. Stefan má své představy o cti, o tom, co je správné a co špatné. A teď, až zjistí, že jsem mu lhala, co si jen o mě pomyslí? Bude mi věřit, že jsem se ho jen pokoušela chránit? Bude mi ještě někdy věřit? Zítra se to dozvím. Ach bože, tolik si přeju, aby to už bylo za mnou. Nevím, jak se zítřka dožiju. Elena vyklouzla z domu, aniž řekla tetě Judith, kam jde. Byla už unavená ze lží, ale nechtěla čelit rozruchu, který by nevyhnutelně nastal, kdyby řekla, že jde ke Stefanovi. Od té doby, co byl u nich na večeři Damon, o něm teta Judith stále mluvila a trousila jemné i méně jemné narážky v každém rozhovoru. A s Robertem to bylo skoro stejně hrozné. Elena občas měla pocit, že snad tetu Judith navádí on. Unaveně stiskla zvonek penzionu. Kde vůbec je paní Flowersová poslední dobou? Když se dveře otevřely, stál za nimi Stefan. Byl oblečený na ven a měl vyhrnutý límec u bundy. "Myslel jsem, že bychom se mohli projít," řekl. "Ne." Elena byla strohá. Nedokázala se na něj pořádně usmát, a tak se přestala snažit. Řekla: "Pojďme dovnitř, Stefane, ano? Je tu něco, o čem si musíme promluvit." Okamžik na ni překvapeně hleděl. Něco se jí muselo zračit ve tváři, protože jeho obličej pomalu ztuhnul a potemněl. Zhluboka se nadechl a přikývnul. Bez jediného dalšího slova se otočil a vedl ji k sobě do pokoje. Truhly, prádelníky a knihovny byly samozřejmě již dávno na svém místě. Ale Elena měla pocit, jako by si toho poprvé skutečně všimla až dnes. Z nějakého důvodu pomyslela na onu první noc, kdy tu byla, když ji Stefan zachránil před Tylerovým nechutným objímáním. Očima přejela předměty na nočním stolku: zlaté floriny z patnáctého století, slonovinou vykládaná dýka, malá kovová truhlička s víkem. Tenkrát se ji pokusila otevřít a on víko přirazil. Obrátila se. Stefan stál u okna a za ním se rýsovala šedivá a pochmurná podzimní obloha. Každý den v tomto týdnu bylo chladno a mlhavo a dnešek nebyl výjimkou. Stefanův výraz odrážel počasí venku. "Takže," vyzval ji tiše, "o čem si musíme promluvit?" Nastal poslední okamžik, kdy si to ještě mohla rozmyslet, a pak se Elena odhodlala. Natáhla ruku ke kovové truhličce a otevřela ji. Uvnitř se matně leskl proužek broskvového hedvábí. Její stuha do vlasů. Připomněla jí léto, letní dny, které se jí nyní zdály neuvěřitelně vzdálené. Zvedla ji a ukázala Stefanovi. "O tomhle," řekla. Vykročil k ní, a když se dotknul truhličky, vypadal zmateně a překvapeně. "O tomhle?" "Ano. Protože já jsem věděla, že tam je, Stefane. Našla jsem ji už dávno, jednou, když jsi odešel na pár minut z pokoje. Nechápu, proč jsem potřebovala vědět, co je uvnitř, ale nemohla jsem si pomoct. Tak jsem tu stuhu našla. A pak..." Zarazila se, aby se vnitřně obrnila. "A pak jsem o tom napsala do svého deníčku." Stefan vypadal stále zmateněji, jako by čekal úplně něco jiného. Elena namáhavě hledala vhodná slova. "Napsala jsem tam o tom, protože jsem si myslela, že to dokazuje, že ti na mně celou tu dobu záleželo, žes ji proto sebral a schoval si ji. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohl být důkaz něčeho jiného." Pak se jí náhle slova začala sama překotně řinout z úst. Vyprávěla mu, jak vzala deníček k Bonnie domů a jak byl ukraden. Řekla mu, jak začala dostávat vzkazy a jak si uvědomila, že je posílá Caroline. Pak se odvrátila, pohrávala si s hedvábnou stužkou stále dokola v prstech a řekla mu i o Carolinině a Tylerově plánu. Nakonec ji skoro zradil hlas. "Jsem od té doby hrozně vyděšená," zašeptala a stále upírala oči na stužku. "Vyděšená, že se na mě budeš zlobit. Vyděšená z toho, co by mohli udělat. Prostě vyděšená. Zkoušela jsem ten deník dostat zpátky, Stefane. Dokonce jsem šla ke Caroline domů. Ale má ho někde dobře schovaný. A tak jsem pořád přemýšlela a přemýšlela, ale nedokážu vymyslet žádný způsob, jak jim zabránit, aby to přečetli nahlas." Konečně se na něj podívala. "Je mi to hrozně líto." "To by taky mělo být!" řekl a překvapila ji rozhodnost v jeho hlase. Cítila, jak jí mizí krev z tváří. Ale Stefan pokračoval: "Mělo by ti být líto, žes přede mnou něco takového tajila, když jsem ti mohl pomoct. Eleno, proč jsi mi to prostě neřekla!" "Protože je to všechno moje vina. A měla jsem sen..." Pokoušela se mu popsat, jak v těch snech vypadal, všechnu tu hořkost a obvinění, které mu četla z očí. "Myslela jsem, že umřu, jestli se na mě doopravdy takhle podíváš," dokončila ztrápeně. Ale Stefanův výraz, když se na ni teď díval, vyjadřoval jen kombinaci úlevy a údivu. "Tak o tohle šlo," řekl takřka šeptem. "Tak tohle tě celou tu dobu trápilo." Elena otevřela ústa, ale on pokračoval: "Věděl jsem, že něco není v pořádku, věděl jsem, že přede mnou něco tajíš. Ale myslel jsem..." Zavrtěl hlavou a na rtech se mu objevil pokřivený úsměv. "To už je teď jedno. Nechtěl jsem narušovat tvoje soukromí. Nechtěl jsem se ani ptát. A ty sis celou tu dobu dělala starosti s tím, jak mě ochránit." Eleně vyschlo v ústech. Je toho víc, pomyslela si, ale nedokázala to říct, ne ve chvíli, kdy se na ni Stefan takhle díval, když mu celý obličej zářil láskou. "Když jsi dneska řekla, že si musíme promluvit, myslel jsem, že jsi na mě změnila názor," řekl prostě a bez sebelítosti. "A neměl bych ti to za zlé. Ale místo toho..." Znovu zavrtěl hlavou. "Eleno," zašeptal a vzal ji do náručí. Cítila se tam tak dobře, připadalo jí to správné, takhle to má být. Ani si neuvědomovala, jak špatné to mezi nimi bylo až doteď, kdy všechno špatné zmizelo. Takhle si to pamatovala, tohle cítila onu první úžasnou noc, když ji Stefan držel v náručí. Všechna ta láska a něha a jak kolem nich mizí okolní svět. Je doma, sem patří. Sem bude patřit vždy. Vše ostatní bylo zapomenuto. Stejně jako na počátku měla Elena pocit, že skoro dokáže číst Stefanovy myšlenky. Byli propojeni, byli součástí jeden druhého. Jejich srdce tloukla ve stejném rytmu. Jen jediná věc chybí, aby to bylo dokonalé. Elena to věděla - zvrátila hlavu vzad a stáhla si límeček z krku. Tentokrát Stefan neprotestoval, ani se jí nebránil. Místo odmítnutí vyzařoval hluboké přijetí - a hlubokou potřebu. Pocity lásky, potěšení a ocenění ji přemohly a s neuvěřitelnou radostí si uvědomila, že to jsou jeho pocity. Na okamžik se vnímala jeho očima a cítila, jak moc mu na ní záleží. Mohlo to být až děsivé, pokud by nechovala stejně hluboké city k němu. Když jí zuby pronikly hrdlem, necítila žádnou bolest. A ani ji nenapadlo, že mu bez přemýšlení nabídla nepoznamenanou stranu krku - přestože ranky, které způsobil Damon, se už zahojily. Tiskla se k němu, když se pokoušel zvednout hlavu. Ale byl neodbytný a tak mu to nakonec dovolila. Stále ji držel v objetí, přitom se natáhl ke stolku pro slonovinou vykládanou dýku a jedním prudkým pohybem nechal téci vlastní krev. Když Eleně zeslábla kolena, usadil ji na postel. A pak se prostě drželi v objetí a nevnímali čas ani okolí. Elena měla pocit, že na celém světě je jen ona a Stefan. "Miluji tě," řekl něžně. Elena zpočátku v blaženém uvolnění ta slova pouze přijala. Teprve pak si s pocitem vřelosti uvědomila, co vlastně řekl. Miluje ji. Věděla to celou tu dobu, ale nikdy předtím jí to neřekl. "Já miluji tebe, Stefane," odpověděla mu šeptem. Překvapilo ji, když se zavrtěl a lehce odtáhl, dokud si neuvědomila, co dělá. Sáhl pod svetr a vytáhl řetízek, který nosil na krku od chvíle, kdy ho poznala. Na řetízku byl umně propracovaný zlatý prsten s lapisem lazuli. Katherinin prsten. Elena přihlížela, jak si řetízek sundal, rozepnul ho a sundal jemný zlatý kroužek. "Když Katherine zemřela," řekl, "myslel jsem si, že už nikdy nebudu milovat nikoho jiného. I když jsem věděl, že by si to přála, byl jsem si jistý, že se to nikdy nestane. Ale mýlil jsem se." Na okamžik zaváhal a pak pokračoval. "Nechal jsem si ten prsten, protože ten mi ji připomínal. Mohl jsem si ji tak lépe uchovat v srdci. Ale teď bych si přál, aby se stal symbolem něčeho jiného." Opět se zarazil, skoro jako by se bál setkat se s jejím pohledem. "Vzhledem k tomu, jaká je situace, nemám právo se na to ptát. Ale Eleno...," několik dalších minut zápasil o slova a pak to vzdal, jen se němě setkal s jejím pohledem. Ani Elena nedokázala promluvit. Nedokázala ani dýchat. Ale Stefan si špatně vyložil její mlčení. Naděje v jeho očích odumřela a odvrátil se. "Máš pravdu," řekl. "Je to nemožné. Je tu příliš mnoho obtíží... kvůli mně... kvůli tomu, co jsem. Nikdo jako ty by neměl být svázán s někým jako já. Nikdy jsem o tom neměl začínat..." "Stefane!" zarazila ho Elena. "Stefane, jestli budeš chvíli zticha..." "... takže prostě zapomeň, že jsem něco říkal..." "Stefane!" vpadla mu znova do řeči. "Stefane, podívej se na mě." Pomalu poslechl a obrátil se zpět. Pohlédl jí do očí a hořké sebeodsuzování se rozplynulo a zmizelo mu z tváře - nahradil je výraz, který ji znovu připravil o dech. Pak pomalu uchopil ruku, kterou mu podávala. Oba se společně dívali, jak jí navléká prsten. Padnul jí, jako by byl pro ni vyroben. Zlato se třpytivě lesklo a lapis zářil hlubokou živou modří jako průzračné jezero obklopené čerstvě napadaným sněhem. "Budeme to muset chvilku držet v tajnosti," řekla a slyšela, jak se jí třese hlas. "Tetu Judith by trefil šlak, kdyby se dozvěděla, že jsem se zasnoubila ještě před maturitou. Ale příští léto mi bude osmnáct a pak nám už nemůže bránit." "Eleno, jsi si opravdu jistá, že to tak chceš? Život se mnou nebude snadný. Vždycky budu jiný než ty, bez ohledu na to, jak moc se budu snažit. Kdybys kdykoli chtěla změnit své rozhodnutí..." "Dokud mě budeš milovat, nikdy svoje rozhodnutí nezměním." Vzal ji opět do náručí. Zaplavila ji vlna míru a spokojenosti. Ale jeden strach stále hlodal na okraji jejího vědomí. "Stefane, ale s tím zítřkem - pokud Caroline a Tyler opravdu uskuteční svůj plán, bude už jedno, jestli změním nebo nezměním názor." "Pak se prostě musíme postarat o to, aby ho uskutečnit nemohli. Když mi Bonnie a Meredith pomůžou, myslím, že dokážu vymyslet způsob, jak deník z Caroline dostat. Ale i kdybych to nedokázal, nehodlám utéct. Neopustím tě, Eleno; zůstanu a budu bojovat." "Ale oni ti ublíží. Stefane, to bych neunesla." "A já neunesu, že bych tě měl opustit. Tím je to dáno. Nech mě, abych se o to postaral, já už něco vymyslím. A jestli ne... tak ať se stane cokoli, zůstanu s tebou. Zůstaneme spolu." "Zůstaneme spolu," zopakovala Elena a položila mu hlavu na rameno, šťastná, že může na okamžik přestat přemýšlet a jenom prostě být. pátek 29. listopadu Milý deníčku, je pozdě, ale nedokážu usnout. Zdá se, že nepotřebuji tolik spánku jako dřív. Takže zítra nastane den D. Dneska večer jsme si o všem promluvili s Meredith a s Bonnie. Stefan má naprosto jednoduchý plán. Věc se má tak - ať už Caroline schovala deník kamkoli, musí ho zítra přinést s sebou, aby si ho mohla vzít na slavnost. Ale čtení je až posledním bodem programu a ona musí být v průvodu a všude první. A během té doby musí deník někde uložit. Takže pokud ji budeme pozorovat od chvíle, kdy odejde z domu, až do okamžiku, kdy vystoupí na pódium, určitě si všimneme, kde ho schovává. A protože ani neví, že ji podezříváme, nebude si dávat pozor. A pak se ho zmocníme. Důvodem, proč ten plán musí fungovat, je, že každý účinkující musí být oblečený v dobových šatech. Paní Grimesbyová, naše knihovnice, nám před průvodem pomůže s oblékáním šatů z devatenáctého století - takže nebudeme moct mít na sobě ani nést nic, co není součástí kostýmu. Žádné kabelky, žádné batůžky. Žádné deníky! Caroline ho bude muset odložit. Rozdělili jsme si hlídky, kdo ji kdy bude pozorovat. Bonnie bude čekat před jejím domem a podívá se, co s sebou ponese, až bude odcházet z domu. Já ji budu pozorovat, až se bude oblékat u paní Grimesbyové doma. A pak, během akce, se Stefan a Meredith vloupají k paní Grimesbyové - nebo do Forbesovic auta, pokud ho nechá tam - a splní svoji část úkolu. Nevidím nic, co by mohlo selhat. A nedokážu ani vypovědět, o kolik líp se cítím. Je skvělé, že jsem o tom dokázala Stefanovi říct. Naučila jsem se lekci o důvěře, už před ním nikdy nebudu nic tajit. Zítra si vezmu svůj prsten. Pokud se mě na něj paní Grimesbyová zeptá, řeknu jí, že je ještě starší, než z devatenáctého století, že je z renesanční Itálie. Už se těším, jak se zatváří, až to uslyší. Měla bych se teď raději pokusit usnout. Doufám, že nebudu mít sny.

 Když se Elena natáhla pro plechovku na polici v obchodě, uslyšela za sebou hlas.

 "Mé jméno je Salvatore - jako spasitel a zachránce," řekl. V temnotě se krátce zablýskly bílé zuby.

 "Mé jméno je Salvatore - jako spasitel a zachránce," řekl. V temnotě se krátce zablýskly bílé zuby.

 Vím, že budu litovat, že jsem se na to zeptal," začal Matt a obrátil pohled od silnice 1-95 ke Stefanovi na sedadle vedle něj. "Ale můžeš mi prozradit, proč vlastně potřebujeme pro Elenu tenhle extra speciál nedostupný polotropický plevel?" Stefan pohlédl na zadní sedadlo na výsledky jejich pátrání v živých plotech a vysoké trávě. Rostliny s rozvětvenými zelenými stonky a malými zubatými lístky opravdu nejvíc připomínaly plevel. Suché zbytky květů na koncích výhonků byly skoro neviditelné a nikdo nemohl předstírat, že samotné šlahouny jsou snad dekorativní. "Co kdybych řekl, že je lze použít k výrobě přírodní lázně pro oči?" nabídl po chvilce přemýšlení. "Nebo k přípravě bylinného čaje?" "Proč? Copak jsi mi chtěl odpovědět něco takového?" "Vlastně ne." "To je dobře, protože jinak bych tebou asi praštil o zem." Aniž by Stefan na Matta pohlédl, usmál se. Pohnulo se v něm cosi nového, cosi, co necítil již skoro pět století, s výjimkou Eleny. Přijetí. Teplo a přátelství sdílené s jinou bytostí, která o něm neví pravdu, ale která mu navzdory tomu věří. Která je ochotná ho přijmout na základě důvěry. Nebyl si jistý, zda si to zaslouží, ale nedokázal popřít, jak moc to pro něj znamená. Cítil se opět... skoro jako člověk. Elena zírala na svůj odraz v zrcadle. To nebyl sen. Ne úplně. Ranky na jejím krku to dokazují. A teď, když je viděla, všimla si také pocitu otupělosti a závrati. Může si za to sama. Dala si tolik práce, aby varovala Bonnie a Meredith, aby nezvaly domů nikoho cizího. A po celou tu dobu zapomínala na to, že ona sama pozvala Damona do Bonniina domu. Udělala to tu noc, kdy připravila němou večeři u Bonnie v jídelně a volala do tmy ‚Vejdi'. A to pozvání platí navždy. Může se vrátit, kdy se mu zachce, dokonce i teď. Zvlášť teď, dokud je slabá a lze ji snadno hypnotizovat, aby zase otevřela okno. Elena vyklopýtala z koupelny kolem Bonnie a zpět do hostinského pokoje. Popadla svůj batůžek a začala do něj cpát věci. "Eleno, teď nemůžeš jít domů!" "Nemůžu tu zůstat," odpověděla Elena. Rozhlížela se kolem po botách, zahlédla je pod postelí a sáhla po nich. Pak se s vyjeknutím zarazila. Na posteli leželo jediné černé pero. Bylo veliké, nestvůrně veliké a velmi skutečné, s tlustým, voskově vypadajícím brkem. Vypadalo až oplzle, jak tam leželo na bílém, hustě tkaném prostěradle. Elena pocítila nával nevolnosti a odvrátila se. Nemohla dýchat. "No dobře, dobře," uklidňovala ji Bonnie. "Jestli se cítíš tak hrozně, řeknu tátovi, aby tě odvezl domů." "Ty musíš jet taky." Eleně právě došlo, že Bonnie v tomto domě není o nic bezpečnější, než ona sama. Tobě i těm, které miluješ, vzpomněla si a popadla Bonnie za paži. "Bonnie, ty musíš. Potřebuju tě." Nakonec si prosadila svou. McCulloughovi si mysleli, že je hysterická a reaguje přehnaně, možná i že se nervově zhroutila. Ale nakonec to vzdali. Pan McCullough odvezl ji i Bonnie ke Gilbertům, kde si jako lupiči tiše odemkli dveře a vplížili se dovnitř, aniž někoho vzbudili. Ale ani tady Elena nemohla spát. Ležela vedle tiše oddechující Bonnie, dívala se na okno ložnice a hlídala. Venku větve kdouloně skřípaly o sklo, ale nic jiného se nepohnulo až do úsvitu. Pak uslyšela auto. Hvízdavý zvuk Mattova motoru by poznala všude. Vyplašeně se po špičkách vyplížila k oknu a vyhlédla do časného rána dalšího šedivého dne. Pak si pospíšila dolů a otevřela vstupní dveře. "Stefane!" V životě nebyla tak šťastná, že někoho vidí, jako teď. Vrhla se mu do náručí pomalu dřív, než stihnul zavřít dveře od auta. Zapotácel se pod tím nárazem a vycítila jeho překvapení. Obvykle nebyla na veřejnosti tak otevřená. "No tak," řekl a něžně jí vrátil objetí. "Já tě taky rád vidím, ale nerozmačkej ty květiny." "Květiny?" Odtáhla se, aby se podívala, co to nese. Pak mu pohlédla do tváře. A potom na Matta, který se vynořil z druhé strany auta. Stefan měl bledou a vyčerpanou tvář a Matt byl únavou oteklý a měl krví podlité oči. "Radši byste měli jít dovnitř," prohlásila nakonec zmateně. "Oba vypadáte hrozně." "Je to sporýš," vysvětlil Stefan o něco později. Seděli s Elenou u kuchyňského stolu. Otevřenými dveřmi bylo vidět Matta, jak se rozvaluje na pohovce v obýváku a jemně chrupe. Usnul tam poté, co spořádal tři misky cereálií. Teta Judith, Bonnie a Margaret stále ještě spaly nahoře, a tak Stefan mluvil potichu. "Pamatuješ, co jsem ti o něm vyprávěl?" zeptal se. "Říkal jsi, že pomáhá udržet čistou mysl i když někdo používá Síly, aby ji ovlivnil." Elena byla pyšná na to, jak vyrovnaným hlasem mluví. "Správně. A to je jedna z věcí, které by Damon mohl zkusit. Může použít sílu své mysli dokonce i na dálku a může to udělat, když jsi vzhůru i když spíš." Eleně se vedraly do očí slzy. Sklopila zrak, aby je skryla a dívala se na dlouhé něžné stonky s uschlými zbytky květů, které připomínaly drobné kvítky lilku. "Když spím?" zeptala se a měla strach, že tentokrát už nemá tak klidný hlas. "Ano, může ti našeptat, abys vyšla z domu, nebo abys ho pustila dovnitř. Ale sporýš by tomu měl zabránit." Stefan mluvil unaveně, ale bylo znát, že je se sebou spokojený. Ach Stefane, kdybys jen věděl, pomyslela si Elena. Ten dárek přišel o jednu noc později. Navzdory veškerému jejímu úsilí jí skanula jedna slza a spadla na dlouhé zelené listy. "Eleno!" zvolal překvapeně Stefan. "Co se děje? Řekni mi to." Pokoušel se jí pohlédnout do tváře, ale ona sklonila hlavu a zabořila mu ji do ramene. Objal ji a už ji nenutil vzhlédnout. "Řekni mi to," zopakoval něžně. Teď je ta chvíle. Pokud se to má někdy dozvědět, musí mu to říct teď. Měla pocit, jako by měla hrdlo oteklé a pálivé, a přála si, aby mohla všechna ta slova nahromaděná uvnitř pustit ven. Ale to nemůže. Ať se stane cokoli, nedovolím jim, aby o mě bojovali, pomyslela si. "Já jen... měla jsem o tebe strach," vydechla nakonec. "Nevěděla jsem, kam jsi jel ani kdy se vrátíš." "Měl jsem ti to říct. Ale je to všechno? Netrápí tě ještě něco?" "Je to všechno." Teď bude muset zavázat Bonnie přísahou, aby o havranovi pomlčela. Proč jedna lež vždycky vede k druhé? "Co se má dělat s tím sporýšem?" zeptala se a opět se opřela na židli. "Dneska večer ti to ukážu. Jakmile vylisujeme ze semen olej, můžeš si ho vtírat do pokožky nebo přidávat do koupele. A suché listy můžeš nosit s sebou v sáčku nebo si je dávat v noci pod polštář." "Radši se rozdělím i s Bonnie a s Meredith. Potřebují taky ochranu." Přikývnul. "Prozatím," odlomil jednu snítku a vložil jí ji do ruky, "s sebou všude nos tohle. Vrátím se do penzionu a vylisuju olej." Okamžik zaváhal a pak řekl: "Eleno..." "Ano?" "Kdybych měl pocit, že ti tím pomůžu, tak odjedu, nechci tě vystavovat takovému nebezpečí, jakým je Damon. Ale myslím, že kdybych odjel, tak by mě nenásledoval, teď už ne. Jsem přesvědčený, že by tu zůstal - kvůli tobě." "Na odjezd nesmíš ani pomyslet," vzplanula Elena "Stefane, to je jediná věc, kterou bych neunesla. Slib, že neodjedeš; slib mi to." "Nenechám tě proti němu stát samotnou," řekl Stefan, což nebylo úplně totéž. Ale nemělo smysl na něj dál tlačit. Místo toho mu pomohla probudit Matta a oba je vyprovodila. Potom, stále ještě se suchou snítkou sporýše v dlani, vyšla nahoru, aby se vypravila do školy. Bonnie se prozívala snídaní a doopravdy se neprobudila, dokud nebyly venku z domu, na cestě do školy, a čerstvý větřík jim neovíval tváře. Bude chladný den. "Minulou noc jsem měla hrozně divný sen," řekla Bonnie. Eleně poskočilo srdce leknutím. Už zastrčila snítku sporýše do Boniina batůžku, až úplně na dno, kde si ho nevšimne. Ale jestli se Damon k Bonnie dostal minulou noc... "A o čem se ti zdálo?" zeptala se s obavami. "O tobě. Viděla jsem tě, jak stojíš pod stromem, a fouká vítr. Z nějakého důvodu jsem se tě bála a nechtěla jsem přijít blíž. Vypadalas... nějak jinak. Bylas hrozně bledá, ale přitom jsi skoro zářila. A pak z toho stromu slétnul havran a ty ses natáhla a chytila ho v letu. Dokázalas to neuvěřitelnou rychlostí. A pak ses na mě podívala s tím hrozným výrazem - usmívala ses, ale já jsem měla sto chutí utéct. A pak jsi tomu havranovi zakroutila krkem a bylo po něm." Elena naslouchala jejímu vyprávění s rostoucí hrůzou, pak řekla: "To byl ale nechutný sen." "To byl, že jo?" souhlasila Bonnie klidně. "Zajímalo by mě, co znamená. Havrani značí podle legend zlé znamení. Mohou být předzvěstí smrti." "Pravděpodobně to znamená, že sis i ve snu uvědomovala, jak jsem byla rozrušená, když jsem toho havrana našla v pokoji." "To by odpovídalo," souhlasila Bonnie, "až na to, že se mi to zdálo předtím, než jsi nás všechny vzbudila křikem." Ten den se v době oběda objevil na nástěnce ve škole další kus fialového papíru. Na tomhle ale jednoduše stálo: PODÍVEJ SE DO OSOBNÍCH VZKAZŮ. "Kam do osobních vzkazů?" divila se Bonnie. Meredith, která v té chvíli zrovna přikráčela s novým vydáním školních novin Wildcat Weekly, jim to vysvětlila. "Už jste to viděly?" ptala se. Bylo to v sekci osobních vzkazů naprosto anonymně, bez jakéhokoli oslovení nebo podpisu. Nedokážu unést pomyšlení na to, že bych ho ztratila. Ale on je z něčeho tak hrozně nešťastný. A pokud mi nechce říct, o co jde, pokud mi nevěří natolik, aby mi to řekl, nevidím pro nás žádnou naději. Když si to Elena přečetla, pocítila navzdory své únavě nový příval energie. Bože jak nenávidí toho, kdo tohle dělá. Představovala si, jak ho zastřelí nebo probodne a pak se bude dívat, jak padá k zemi. A pak si živě představila ještě další scénu - jak mu za vlasy prudce škubne hlavou dozadu a zanoří zuby do nechráněného hrdla. Byla to podivná, znepokojivá představa, ale na okamžik jí skoro připadala reálná. Uvědomila si, že na ni Bonnie i Meredith hledí. "Co?" zeptala se, mírně nesvá. "Ty nás vůbec neposloucháš," postěžovala si Bonnie s povzdechem. "Říkala jsem, že mi to pořád nepřipadá na Da-, na toho zabijáka. Nezdá se mi, že by zrovna vrah byl tak malicherný." "I když nerada, musím s ní souhlasit," přidala se Meredith. "Za tímhle cítím někoho záludného. Někdo, kdo má proti tobě osobní zášť a kdo si přeje, abys skutečně trpěla." Elena polkla. "A taky někdo, kdo se dobře vyzná ve škole. Musel vyplnit formulář na osobní vzkazy v některé z hodin žurnalistiky," dodala. "A taky to musí být někdo, kdo ví, že si vedeš deníček - pokud tedy předpokládáme, že ho sebral úmyslně. Možná s tebou měl některou hodinu ten den, cos ho vzala do školy. Pamatuješ? Když tě pan Tanner málem přistihnul," doplnila ještě Bonnie. "Ale chytila mě paní Halpernová; dokonce kousek přečetla, nějaký kousek o Stefanovi. To bylo těsně potom, co jsme spolu se Stefanem začali chodit. Počkej chvilku, Bonnie. Tu noc u tebe, kdy deníček zmizel - jak dlouho jste byly vy dvě pryč z obýváku?" "Jenom pár minut. Jang-ce přestal štěkat a já jsem šla ke dveřím, abych ho pustila dovnitř a..." Bonnie stiskla rty a pokrčila rameny. "Takže ten zloděj se musel vyznat u vás doma," dodala briskně Meredith. "Jinak by se on nebo ona nedokázal dostat dovnitř, popadnout deníček a zase zmizet, aniž bychom si toho všimly. Takže hledáme někoho záludného a krutého, kdo s tebou pravděpodobně chodí na některé hodiny, Eleno, a nejspíš to zná u Bonnie doma. Navíc v sobě živí osobní zášť a snížil by se k čemukoli, jen aby tě dostal... panebože." Všechny tři na sebe zůstaly zírat. "To musí být ona," zašeptala Bonnie. "Prostě musí." "Jsme nemožně hloupé; mělo nás to napadnout rovnou," přidala se Meredith. Elena si náhle uvědomila, že veškerý vztek, který cítila předtím, nebyl ničím ve srovnání s hněvem, který pocítila nyní. Jako plamínek svíčky ve srovnání se žárem slunce. "Caroline," prohlásila a zatnula zuby tak silně, až ji zabolela čelist. Caroline. Elena měla pocit, že tu zelenoočku zabije na místě. A možná by na ni vyrazila, kdyby ji Bonnie a Meredith nezastavily. "Až po škole," rozhodla Meredith stroze. "Až si ji budeme moct podat někde v soukromí. Jenom vydrž dnešní vyučování, Eleno." Ale když zamířily k jídelně, Elena si všimla kaštanové hlavy, která zmizela v chodbě vedoucí k učebnám hudební a výtvarné výchovy. A vzpomněla si na něco, co Stefan řekl před nějakým časem - totiž, že Caroline ho brávala na polední pauzu do fotokomory. Prý kvůli soukromí. "Běžte beze mě, něco jsem si zapomněla," řekla, jakmile si všechny nabraly v jídelně jídlo na tácy. A pak předstírala, že neslyší jejich protesty, a vyběhla ven, zpátky do hudebního křídla. Ve všech třídách bylo zhasnuto. Dveře fotokomory nebyly zamčené. Cosi Elenu přimělo opatrně stisknout kliku a pak se vevnitř pohybovat potichu, místo aby vrazila dovnitř a konfrontovala Caroline přímo, jak měla původně v úmyslu. Je tu vůbec Caroline? A pokud ano, co tu dělá sama potmě? Nejdřív to vypadalo, že je místnost prázdná. Pak Elena zaslechla mumlání hlasů z malého výklenku vzadu a dveře temné komory byly dokořán. Kradmo se připlížila až před ty dveře, až dokázala v tichém mumlání rozeznat slova. "Ale jak si můžeme být jistí, že vyberou zrovna ji?" říkala právě Caroline. "Můj táta je ve školní radě. Ručím ti za to, že ji vyberou." A mluvila s Tylerem. Jeho táta byl právník a člen snad každé rady, která v městečku existovala. "A kromě toho, kdo jiný by to mohl být?" pokračoval. "Duch Fell's Church má být nejen hezký, ale i chytrý." "Takže jestli to správně chápu, já v hlavě nic nemám." "Nic takového jsem přece neřekl. Podívej, pokud se chceš ty producírovat na Den zakladatelů v bílých šatech, proč ne. Ale pokud chceš, aby Stefan Salvatore utekl z města na základě důkazů z deníčku jeho vlastní přítelkyně..." "Ale proč bychom měli čekat tak dlouho?" V Tylerově hlase bylo slyšet netrpělivost. "Protože to úplně zničí i celou oslavu. Oslavu Fellova rodu. Proč by se jenom jim měly připisovat zásluhy za založení našeho města? Smallwoodové tu byli první." "Proboha, komu záleží na tom, kdo založil město? Jediné, co chci, je ponížit Elenu před celou školou." "A Salvatora." Z hlasu mu čišela tak čirá nenávist a zloba, až Eleně přejel mráz po zádech. "Jestli ho nepověsí na nejbližším stromě, bude moct mluvit o štěstí. Jseš si jistá, že tam jsou opravdové důkazy?" "Kolikrát ti to budu muset ještě opakovat? Nejdřív tam píše, že ztratila druhého září na hřbitově stuhu do vlasů. A pak, že ji Stefan ten den sebral a schoval si ji Wickery Bridge je hned vedle hřbitova. A to znamená, že Stefan byl poblíž mostu druhého září, tedy toho dne, kdy byl napaden ten stařík. A všichni už vědí, že byl i u toho, když byli napadeni Vickie a Tanner. Co víc bys ještě chtěl?" "U soudu by tohle nikdy nemohlo obstát. Možná bych měl najít nějaké podpůrné důkazy. Třeba se zeptat staré paní Flowersové, v kolik tu noc přišel domů." "Ale koho to zajímá? Většina lidí je už stejně přesvědčená, že je vinen. V deníku se píše o nějakém velkém tajemství, které přede všemi skrývá. Lidem to dojde." "Máš ho na nějakém bezpečném místě?" "Ne, Tylere, nechávám si ho na nočním stolku. Copak si myslíš, že jsem úplně blbá?" "Jsi dost blbá na to, abys Eleně posílala vzkazy, které ji můžou přivést na stopu." Ozvalo se šustění, znělo to jako novinový papír. "Jen se na to podívej, to je neuvěřitelné. Tohle musí přestat, a to hned. Co když si domyslí, kdo za tím stojí?" "A co s tím asi tak může dělat? Zavolat policajty?" "Stejně chci, abys toho nechala. Prostě počkej do Dne zakladatelů a pak se můžeš dívat, jak se Ledová princezna rozpouští." "A dává Stefanovi sbohem. Tylere... doopravdy mu nikdo neublíží, viď?" "Komu na tom záleží?" parodoval Tyler její předchozí poznámky. "To nechej na mě a na mých kamarádech, Caroline. Prostě jen splníš svoji část, ano?" Carolinin hlas se ztišil do hrdelního šepotu. "Přesvědč mě." Po chvilce se Tyler dušeně zasmál. Ozývaly se pohyby, šustění a povzdechy. Elena se otočila a vyklouzla stejně tiše, jako vešla. Zahnula do vedlejší chodby, kde se opřela o skříňky a snažila se přemýšlet. Bylo toho skoro víc, než dokázala najednou vstřebat. Caroline, která kdysi bývala její nejlepší kamarádkou, ji zradila a chce ji vidět poníženou před celou školou. Tyler, který jí vždycky připadal spíš jako otravný pitomec, než skutečná hrozba, plánuje Stefana vyhnat z města... nebo snad i zabít. A nejhorší je, že k tomu chtějí použít Elenin vlastní deník. Teď už rozuměla začátku svého včerejšího snu. A podobný sen měla i ten den, než zjistila, že se Stefan pohřešuje. V obou snech na ni Stefan hleděl rozzlobenýma obviňujícíma očima a pak jí hodil knížku k nohám a odešel. Ale nebyla to knížka, byl to její deník. A ten obsahuje informace, které mohou být pro Stefana osudné. Třikrát byl napaden někdo z Fell's Church a třikrát u toho byl i Stefan. Jak to asi bude lidem připadat, nebo i policii? A neexistuje možnost jim říct pravdu. Pokud by řekla něco jako: "Stefan není vinen. Je to jeho bratr Damon, který ho nenávidí a je si vědom, nakolik se Stefanovi protiví představa násilí a zabíjení. Sledoval Stefana a napadal lidi, aby si Stefan myslel, že to možná spáchal sám a zešílel z toho. A teď je někde tady ve městě - hledejte ho na hřbitově nebo v lesích. A mimochodem, nehledejte jenom hezkého kluka, taky se někdy mění v havrana. Vlastně je to upír." Nedokázala tomu věřit ani sama. Znělo to absurdně. Bodavá bolest po straně krku jí však připomínala, jak vážná tahle absurdní historka ve skutečnosti je. Cítila se dneska nějak divně, skoro jako kdyby byla nemocná. Bylo v tom víc, než jen napětí a nedostatek spánku. Trochu se jí točila hlava a chvílemi jí připadalo, jako by se jí podlaha vlnila pod nohama jako houba - zhoupla se pod jejím krokem dolů a pak vypružila zpět. Přesně příznaky chřipky - až na to, že si byla naprosto jistá tím, že je nepůsobí žádný virus v krevním řečišti. Je to Damonova vina. Zase. Za všechny trable může Damon, s výjimkou ukradení deníčku. Z toho nemůže vinit nikoho, kromě sebe. Kéž by nepsala nic o Stefanovi, kéž by bývala nebrala deník do školy. Kéž by ho nenechala u Bonnie v obýváku. Kéž by, kéž by. Právě teď ale záleželo nejvíc na tom, aby ho dostala zpátky.

 "Víte, co je nejdivnější na Vickiině chování v jídelně? Teda kromě těch zřejmých věcí?" zeptala se Bonnie a olizovala si z prstů čokoládovou polevu. "Co?" zeptala se Elena sklesle. "No to, jak skončila - v košilce. Vypadala přesně tak, jak jsme ji našli tenkrát na té silnici, jenomže tenkrát byla ještě k tomu poškrábaná." "Mysleli jsme si, že to jsou kočičí škrábance," řekla Meredith a slupla poslední sousto čokoládového dortu. Zdálo se, že má zase jednu ze svých tichých přemýšlivých nálad; právě si bedlivě prohlížela Elenu. "Ale to se mi nezdá moc pravděpodobné." Elena jí pohled vrátila. "Možná spadla do nějakého roští," řekla. "A teď, pokud jste dojedly, chcete vidět ten první vzkaz z deníčku?" Daly talíře do dřezu a vyšly po schodech do Elenina pokoje. Když si dívky četly vzkaz, Elena se začervenala. Bonnie a Meredith jsou její nejlepší kamarádky, teď možná už její jediné kamarádky. Už dřív jim četla úryvky z deníčku. Ale tohle bylo něco jiného. V životě se necítila tak ponížená. "No?" tázavě se obrátila na Meredith. "Osoba, která tohle psala, má metr osmdesát, lehce kulhá a nosí falešný knír," odrecitovala Meredith. "Promiň," dodala, když viděla, jak se Elena tváří. "To nebylo vtipné. Ale vlastně nemáme moc z čeho vycházet, že? Písmo vypadá jako klučicí, ale papír napovídá spíš dívku." "A vůbec je celá ta věc taková holčičí," ozvala se Bonnie. "No určitě - citovat ti kousky tvých deníkových zápisků je něco, co by vymyslela ženská. Muži se o deníčky nezajímají," dodala. "Ty prostě nechceš, aby to byl Damon," prohlásila Meredith. "Člověk by si myslel, že ti bude dělat větší starosti, že je to šílený zabiják, než zloděj deníků." "Já nevím; zabijáci jsou takoví romantičtí. Představ si jaké to je, umírat s jeho rukama kolem hrdla. Škrtí tě, život z tebe uniká a poslední věc, kterou uvidíš, bude jeho obličej." Bonnie si sama přiložila ruce k hrdlu, tragicky vydechla a zhroutila se na postel. "Může si mě vzít kdykoli," prohlásila stále ještě se zavřenýma očima. Eleně se na rty drala slova: "Nechápeš, jak je to vážné?" Ale místo toho jen vzdechla: "Panebože," a popošla k oknu. Venku bylo vlhko a dusno, a tak bylo okno otevřené. Na větvích kdouloně seděl havran. Elena přibouchla okno tak silně, až sklo zacinkalo. Havran na ni zíral skrze chvějící se okenní tabulky obsidiánovýma očima. Na elegantním černém peří se mu chvěla duha. "Proč jsi něco takového říkala?" obrátila se k Bonnie. "Hej, nikdo venku není," uklidňovala ji Meredith. "Pokud nepočítáš ptáky." Elena se od nich odvrátila. Strom byl už prázdný. "Promiň," kníkla Bonnie po chvíli. "Já jen, že se to občas zdá tak neskutečné, dokonce i smrt pana Tannera mi někdy připadá neskutečná. A Damon byl... no, vzrušující. Ale nebezpečný. Dokážu věřit, že je nebezpečný." "A navíc by ti nestisknul hrdlo; prořízl by ti ho," dodala Meredith. "Nebo to tak alespoň udělal panu Tannerovi. Ale ten stařík pod mostem měl hrdlo rozervané, jako by ho napadlo nějaké zvíře." Meredith pohlédla tázavě na Elenu: "Damon nemá žádné zvíře, že?" "Ne. Já nevím." Elena se najednou cítila hrozně unavená. Dělala si starosti o Bonnie, o to, jaké následky mohou mít její pošetilá slova. ‚Můžu ti udělat cokoli, tobě i těm, které miluješ,' vzpomněla si. Co může Damon udělat teď? Nerozuměla mu. Pokaždé, když se setkali, byl jiný. V tělocvičně ji zesměšňoval, vysmíval se jí. Ale při dalším setkání by přísahala, že myslel vážně každé slovo, když jí citoval poezii a zval ji, ať s ním odejde. Minulý týden na mrazivém hřbitově kolem něj svištěl vítr a působil hrozivě, krutě. A pod jeho posměšnými slovy včera večer cítila stejnou hrozbu. Nedokázala odhadnout, co příště udělá. Ale ať se stane cokoli, musí před ním ochránit Bonnie a Meredith. Zvlášť když je nemůže náležitě varovat. A co vlastně dělá Stefan? Právě teď ho potřebuje víc než kdy jindy. Kde jenom je? Začalo to toho rána. "Tak si to vyjasněme," řekl Matt, který se opíral o svůj zjizvený Ford, když za ním před vyučováním přišel Stefan. "Chceš si půjčit moje auto." "Ano," potvrdil Stefan. "A chceš si ho půjčit kvůli kytkám. Chceš sehnat nějaké kytky pro Elenu." "Ano." "A ty určité kytky, které prostě musíš mít, tady kolem nikde nerostou." "Mohly by. Ale takhle daleko na severu už nebudou v květu. A ten mráz by je stejně spálil." "Takže ty chceš jet na jih - jak daleko na jih to přesně nevíš - abys našel tyhle kytky, které Eleně prostě musíš dát." "Nebo alespoň tu rostlinu, ale byl bych radši, kdyby byla v květu." "A protože policie má pořád tvoje auto, chceš si půjčit moje, na tak dlouhou dobu, jak dlouho bude trvat zajet na jih a najít ty kytky, které chceš Eleně dát." "Předpokládám, že jet autem je ten nejmíň podezřelý způsob, jak odjet z města," vysvětloval Stefan. "Nechci, aby mě sledovali policajti." "Aha. A proto si chceš půjčit moje auto." "Ano. Půjčíš mi ho?" "Jestli půjčím auto klukovi, co mi přebral holku a teď si chce udělat vyjížďku kamsi na jih, aby jí přivezl nějaké zvláštní kytky, které prostě musí mít? Zbláznil ses?" Matt, který celou dobu upíral pohled kamsi nahoru na střechy domů přes ulici, se konečně otočil a pohlédl na Stefana. Modré oči, které obvykle bývaly veselé a upřímné, byly nyní plné čiré neochoty uvěřit jeho slovům a korunované svraštěným obočím. Stefan pohlédl stranou. Mělo mu to být jasné. Po všem, co už pro něj Matt udělal, bylo směšné očekávat víc. Zvlášť teď, když sebou každý trhne při zvuku jeho kroků a uhýbá před ním pohledem. Očekávat, že Matt, který má ty nejlepší důvody ho nesnášet, mu prokáže takovou laskavost bez vysvětlení, na základě pouhé důvěry, to bylo opravdu bláznivé. "Ne, nezbláznil jsem se," řekl tiše a otočil se k odchodu. "Ani já ne," prohlásil Matt. "A to bych musel být velký blázen, abych ti půjčil svoje auto. V žádném případě. Jedu s tebou." Než se Stefan obrátil zpět, Matt už koukal na svoje auto, ne na něj, a dolní ret vystrkoval v opatrném výrazu. "Konec konců," řekl a otíral střechu hadříkem, "mohl bys odřít lak nebo tak něco." Elena zavěsila telefon zpět do vidlice. Někdo v penzionu byl, protože telefon bral, kdykoli zazvonil, ale pak se ozvalo jen ticho a cvaknutí při zavěšení. Měla podezření, že to je paní Flowersová, ale to jí nijak nepomohlo zjistit, kde je Stefan. Instinktivně ho chtěla jít hledat. Ale venku byla tma a Stefan ji výslovně varoval, aby nechodila ven potmě, zvlášť ne na hřbitov nebo do lesů. A penzion byl blízko obojího. "Žádná odpověď?" zeptala se Meredith, když se Elena vrátila a posadila se na postel. "Pořád mi někdo zavěšuje telefon," odpověděla Elena a zamumlala si něco pod vousy. "Tys říkala, že je čarodějnice?" "Ne, že je stará čarodějnice," odpověděla Elena. "Podívej," řekla Bonnie a posadila se. "Pokud bude chtít Stefan zavolat, zavolá ti sem. Není žádný důvod, abys trávila noc u mě." Ale ten důvod tu je, ačkoli ani Elena sama nevěděla přesně jaký. Vždyť Damon políbil Bonnie na Alarickově večírku. Je to v první řadě Elenina vina, že je Bonnie v nebezpečí. Měla neurčitý pocit, že když bude s ní, možná ji dokáže ochránit. "Mary i rodiče jsou doma," trvala Bonnie na svém. "A od té doby, co zabili pana Tannera, zamykáme okna i dveře a všecko. Tento víkend táta dokonce přimontoval zámky navíc. Nechápu, co bys ještě mohla udělat ty." Ani Elena nevěděla. Ale přesto půjde. Nechala u tety Stefanovi vzkaz, kde ji najde. Mezi ní a tetou stále ještě bylo napětí. A bude dál, dokud teta nezmění názor na Stefana, pomyslela si Elena. U Bonnie dostala pokoj jedné z jejích sester, která byla nyní na vysoké. Nejdřív ze všeho zkontrolovala všechna okna. Byla zavřená a zamčená a venku nebylo nic, po čem by někdo mohl vyšplhat, žádný okap ani strom. Co nejnenápadněji zkontrolovala i Bonniin pokoj a všechny ostatní, do kterých ji pustili. Bonnie měla pravdu, všechny byly bezpečně zajištěné zevnitř. Nic zvenku se dovnitř nedostane. Ležela na posteli dlouho do noci, zírala do stropu a nemohla spát. Vzpomínala, jak Vickie zasněně prováděla striptýz v jídelně. Co to s ní je? Musí se zeptat Stefana, až ho příště uvidí. Myšlenky na Stefana byly příjemné, navzdory všem těm hrozným věcem, které se nedávno odehrály. Elena se usmála do tmy a nechala mysl volně bloudit. Jednou všechno to pronásledování skončí a budou si se Stefanem moci plánovat společný život. Samozřejmě, že o tom zatím nic neřekla, ale byla si jistá. Vezme si buď Stefana, nebo nikoho. A Stefan si nevezme nikoho kromě ní... Přechod do spánku byl tak hladký a pozvolný, že ho takřka nepostřehla. Ale nějakým způsobem si uvědomovala, že sní. Bylo to, jako by kousek z ní stál stranou a sledoval ten sen jako divadelní hru. Seděla v dlouhé chodbě plné zrcadel na jedné straně a oken na druhé straně. Na něco čekala. Pak zahlédla náznak pohybu a všimla si, že za oknem stojí Stefan. Měl bledou tvář a v očích bolest a vztek. Přešla k oknu, ale přes sklo neslyšela, co říká. V jedné ruce držel knihu v modré sametové vazbě, stále na ni ukazoval a na něco se ptal. Pak knížku upustil a obrátil se k odchodu. "Stefane, neodcházej! Neopouštěj mě!" volala. Prsty pevně tiskla na sklo. Všimla si západky na jednom křídle okna, takže ho otevřela a volala za ním. Ale už zmizel a venku viděla jen kotouče bílé mlhy. Zdrceně se odvrátila od okna a vydala se chodbou. Její obraz se odrážel v jednom zrcadle za druhým, když kolem nich procházela. Pak ji na jednom odrazu něco zaujalo. Měl její oči, ale byl v nich nový výraz, záludný výraz šelmy. Vickiiny oči měly stejný výraz, když se svlékala. A v jejím úsměvu bylo něco znepokojivého a hladového. Jak tak nehybně stála a dívala se, začal se odraz najednou otáčet dokola jako při tanci. Elenu zalila hrůza. Rozeběhla se chodbou, ale nyní všechny její odrazy ožily vlastním životem, tančily, kývaly na ni a smály se jí. Právě ve chvíli, kdy si už myslela, že se jí srdce a plíce rozskočí děsem, doběhla na konec chodby a rozrazila dveře. Stála ve velikém nádherném pokoji. Majestátní strop byl složitě vyřezávaný a zdobený zlatem; zárubně dveří byly z bílého mramoru. Ve výklencích stěn stály antické sochy. Elena v životě neviděla tak nádherný pokoj, ale přesto věděla, kde je. V renesanční Itálii v době, kdy tu žil Stefan. Pohlédla na sebe a všimla si, že má na sobě podobné šaty, jaké si nechala ušít na Halloween, ledově modrou renesanční plesovou róbu. Ale tyhle měly temně červenou barvu a kolem pasu měla tenký řetízek posázený zářivými rudými kamínky. Stejné kamínky měla i ve vlasech. Když se pohnula, hedvábí se ve světle stovek pochodní třpytilo jako plameny. Na druhém konci pokoje se otevřely dvoukřídlé dveře. A mezi nimi se objevila postava. Kráčela k ní, viděla, že je to mladý muž oblečený do renesančního oděvu - kabátce, punčoch a kožešinou lemované kazajky. Stefan! Dychtivě se k němu vydala. Přitom cítila váhu šatů vlnících se jí od pasu dolů. Ale když došla blíž, zarazila se a zhluboka se nadechla. Byl to Damon. Blížil se k ní, sebevědomě a ležérně. Vyzývavě se usmíval. Když k ní došel, položil si jednu ruku na srdce a uklonil se. Pak k ní natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout. "Tancuješ ráda?" řekl. Ale jeho rty se nepohnuly. Hlas se ozýval jen v její hlavě. Její strach se rozplynul a ona se zasmála. Co to s ní jen bylo, že se ho dřív bála? Přece si velmi dobře rozumějí. Ale místo, aby uchopila jeho ruku, odvrátila se a hedvábí šatů se vlnilo za ní. Zlehka vykročila k jedné ze soch podél stěn a neohlížela se, jestli ji následuje. Věděla, že bude. Předstírala, že ji socha úplně uchvátila, a ustoupila přesně ve chvíli, kdy ji opět dohnal, přitom se kousala do rtu, aby se nerozesmála. Cítila se nyní báječně, tak živá, tak krásná. A nebezpečí? Samozřejmě, že tahle hra je nebezpečná. Ale ji nebezpečí vždycky přitahovalo. Když se k ní opět přiblížil, pohlédla na něj škádlivě a pak se zase odvrátila. Natáhl se po ní, ale zachytil jen řetízek z drahokamů, který měla kolem pasu. Rychle ho pustil, a když se ohlédla, viděla, že se říznul o hrot jednoho kamene. Kapička krve na jeho prstu měla přesně stejnou barvu jako její šaty. Úkosem na ni pohlédl a rty se mu pootevřely v posměšném úsměvu. Zvedl zraněný prst vzhůru. Neodvážíš se, říkaly jeho oči. Že ne? odpověděla mu Elena rovněž očima. Směle ho uchopila za ruku, okamžik ji podržela a škádlila ho tak. Pak si přitiskla prst ke rtům. Po chvíli ho pustila a vzhlédla k němu. "Ano, tancuji ráda," řekla a zjistila, že stejně jako on umí hovořit v mysli. Byl to fantastický pocit. Přešla do středu pokoje a čekala. Následoval ji, elegantní jako lovící šelma. Sevřel její dlaň teplými pevnými prsty. Ozvala se hudba, ale zaznívala z veliké dálky a občas utichala. Damon položil druhou ruku na její pas. Cítila teplo a tlak jeho dlaně. Nadzvedla sukni a začali tančit. Bylo to krásné, jako létání, a její tělo znalo každý pohyb. Tančili stále dokola kolem prázdného pokoje, v perfektním souladu. Smál se na ni a tmavé oči mu jiskřily potěšením. Cítila se tak nádherně: sebejistá, prozíravá a připravená na všechno. Nepamatovala si, kdy se naposledy takhle bavila. Avšak pozvolna úsměv vymizel a tanec se zpomalil. Nakonec stáli bez pohybu v objetí. Jeho tmavé oči už nebyly pobavené, ale divoké a žhavé. Vzhlížela k němu rozvážně a beze strachu. A pak měla poprvé pocit jako ve snu, cítila se lehce omámená a velice malátná a slabá. Pokoj kolem se rozmazal. Viděla jen jeho oči, které ji nutily být stále ospalejší. Dovolila, aby se jí víčka napůl zavřela a hlava jí poklesla. Vzdychla. A nyní už jeho pohled cítila. Na rtech, na hrdle. Usmála se pro sebe a zavřela oči úplně. Podpíral ji, aby nespadla. Cítila jeho rty na svém hrdle, pálily, jako v horečce. Pak ucítila bodnutí jako od dvou jehel. Ale bolest rychle pominula a ona se uvolnila a užívala si potěšení, zatímco jí z těla odcházela krev. Ten pocit si pamatovala - pocit, že se vznáší na posteli ve zlatém světle. Slastná malátnost jí pronikala všemi údy. Cítila se ospalá, jakýkoli pohyb byl příliš namáhavý. Stejně se pohnout nechtěla; cítila se příliš dobře. Prsty mu hladila vlasy a tiskla k sobě jeho hlavu. Lenivě prohrábla jemné tmavé prameny. Měl vlasy jako hedvábí, teplé a živoucí pod jejími prsty. Když pootevřela oči, všimla si, že ve světle svící odrážejí duhu. Červenou, modrou a fialovou přesně jako... jako peří... Pak se náhle sen roztříštil. Najednou cítila bolest na hrdle, jako by jí někdo rval duši. Odstrkovala Damona, drápala ho a pokoušela se ho zahnat. V uších jí zněly výkřiky. Damon s ní bojoval, ale nebyl to Damon, byl to havran. Tloukl ji mohutnými křídly, kterými máchal ve vzduchu. Už měla oči otevřené. Byla vzhůru a křičela. Taneční sál byl pryč, nacházela se v temné ložnici. Ale noční můra ji pronásledovala dál. I ve chvíli, kdy se natahovala po vypínači, se na ni znovu vrhnul, tloukl jí křídly do obličeje a sápal se po ní ostrým zobanem. Elena udeřila jeho směrem a druhou rukou si chránila obličej. Stále křičela. Nedokázala mu uniknout, ta hrozná křídla ji stále horečně tloukla. Znělo to, jako by někdo šustil tisícem balíčků karet najednou. Dveře se rozlétly a uslyšela výkřiky. Teplé těžké tělo havrana ji udeřilo, a tak začala křičet ještě hlasitěji. Pak ji někdo vytáhl z postele a najednou stála schovaná za Bonniiným tátou. Měl smeták a tloukl jím ptáka. Bonnie stála ve dveřích. Elena jí vběhla do náruče. Bonniin táta křičel a pak uslyšela bouchnutí okna. "Už je pryč," řekl pan McCullough a ztěžka dýchal. Mary a paní McCulloughová byly těsně za dveřmi na chodbě, jen v županech. "Jsi zraněná," řekla překvapeně paní McCulloughová Eleně. "Ten ohavný pták tě pokloval." "Jsem v pořádku," uklidnila ji Elena a otřela si skvrnku krve z tváře. Byla tak otřesená, že ji nohy sotva nesly. "Ale jak se dostal dovnitř?" vyptávala se Bonnie. Pan McCullough prohlížel okna. "Nemělas to okno nechávat otevřené," řekl. "A proč jsi proboha sundávala zámky?" "Nic takového jsem neudělala," vykřikla Elena. "Okno bylo odemčené a otevřené, když jsem tě zaslechl křičet a přiběhl sem," trval na svém Bonniin otec. "Nevím, kdo jiný by ho mohl otevřít, když ne ty." Elena spolkla svoje protesty. Váhavě a opatrně přešla k oknu. Měl pravdu, zámky byly odšroubované. A to se dalo udělat jenom zevnitř. "Možná jsi byla náměsíčná," domnívala se Bonnie a odvedla Elenu od okna, zatímco pan McCullough začal zámky dávat zpět. "Myslím, že tě půjdeme trochu umýt." Náměsíčná. Eleně se náhle plně vybavil její sen. Chodba plná zrcadel, taneční sál a Damon. Tanec s Damonem. Vytrhla se z Bonniina objetí. "Zvládnu to sama," prohlásila a slyšela ve vlastním hlase tóny počínající hysterie. "Ne, opravdu, chci to tak." Utekla do koupelny, opřela se zády o zamknuté dveře a pokoušela se chytit dech. Poslední věc, kterou teď chtěla, bylo podívat se do zrcadla. Ale nakonec pomalu přistoupila k zrcadlu nad umyvadlem a chvěla se, dokud neuviděla svůj obrys, jak se centimetr po centimetru přibližuje, až vyplnil celou stříbrnou plochu. Její odraz, bledý jako duch, jí opětoval pohled vyděšenýma očima. Pod nimi měla veliké černé kruhy a na tváři šmouhy od krve. Pomalu otočila hlavu mírně do strany a zvedla si vlasy. Málem vykřikla nahlas, když zahlédla, co je pod nimi. Dvě malé ranky, čerstvě otevřené na jejím krku

 "Příště už neodejdu," řekl Stefan tiše.