Vídala jsem ho pak zase, vždycky když uhodila zima. Stál na kraji lesa za naším domem a nespouštěl ze mě žluté oči, kdykoli jsem dolévala vodu do pítka pro ptáky nebo vynášela smetí, ale nikdy nepřišel blíž. Na pomezí dne a noci, v době, která se v Minnesotě táhne za dlou­hých zimních měsíců donekonečna, jsem neslézala ze zmrzlé hou­pačky z uříznuté pneumatiky, dokud jsem na sobě

Stáhli tu holčičku z houpačky na dvorku a vlekli ji do lesa. Ve sněhu po ní zůstávala mělká brázda, stopa vedoucí z jejího světa do mého. Viděl jsem, jak se to seběhlo. A nezarazil jsem to.

Vzpomínám si, že jsem ležela ve sněhu, chladnoucí rudá tečka tepla obklopená vlky. Olizovali mě, kousali, poškubávali mnou sem tam, stahovali se blíž a blíž. Chumel jejich těl zakrýval i tu trochu tepla, kterou