"Tak fajn, kde máš spojku?"

 Kdyby to byl kdokoliv, jen ne Jacob, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou, jak jsem jela po silnici vedoucí lesem do La Push.

 Měla jsem pocit, jako bych se lapila do takové té děsivé noční můry, kdy člověk musí utíkat, utíkat, až mu praskají plíce, a přitom nedokáže přinutit tělo, aby se hýbalo dostatečně rychle. Jak jsem se prodírala tím netečným davem, připadalo mi, že mám nohy stále pomalejší a pomalejší, ale ručičky obrovských věžních hodin nezpomalovaly. S neoblomnou, lhostejnou silou se neúprosně blížily ke

 Téměř všechno se vrátilo k normálu – tomu dobrému normálu před Edwardovým odchodem – v kratším čase, než bych věřila, že bude možné. V nemocnici přivítali Carlislea zpátky s otevřenou náručí a ani se nenamáhali skrývat svou radost, že se Esme život v L. A. tak málo líbil. Díky testu z matematiky, který jsem prošvihla, když jsem byla v zahraničí, odmaturovali Alice s Edwardem lépe

 Neměl radost, to bylo z jeho tváře jasně patrné. Ale bez dalšího dohadování mě vzal do náruče a zlehka vyskočil z okna. Přistál s minimálním nárazem, jako kočka. Bylo to trochu výš, než jsem si představovala.

 Měla jsem pocit, že jsem spala hrozně dlouho – tělo jsem měla ztuhlé, jako kdybych se za celou tu dobu ani jednou nepohnula. Mysl jsem měla omámenou a pomalou; v hlavě mi závratně vířily podivné, barevné sny – sny a noční můry. Byly tak živé. Děsivé i nebeské, všechno smíchané dohromady v bizarním zmatku. Zažívala jsem hroznou netrpělivost a strach, měla jsem ten strašný pocit

 Demetri nás nechal ve vesele honosné recepční místnosti, kde žena jménem Gianna stále zaujímala své místo za nablýskaným pultem. Ze skrytých reproduktorů cinkala radostná, neškodná hudba.

 Stáli jsme v jasně osvětlené, ničím pozoruhodné hale. Zdi byly špinavě bílé, na podlaze koberec v průmyslově šedé. Po stropě byla rovnoměrně rozmístěná obyčejná čtverhranná fluorescenční světla. Bylo tu tepleji, za což jsem byla vděčná. Tato hala mi připadala velmi neškodná po šeru ďábelsky zlověstného kamenného kanálu.

 Začaly jsme prudce stoupat do kopce. Silnice byla čím dál ucpanější. Jak jsme se dostaly výš, auta začínala být tak blízko u sebe, že mezi nimi Alice nedokázala bezpečně kličkovat. Zpomalily jsme a plížily se za malým hnědým peugeotem.

 Nasedly jsme do letadla pár vteřin před odletem a pak začalo skutečné mučení. Letadlo líně sedělo na rozjezdové dráze, zatímco letušky se procházely – tak zvolna – uličkou a poplácávaly tašky v úložných prostorách nad hlavami cestujících, aby se ujistily že jsou bezpečně uložené. Piloti se vykláněli z kabiny a bavili se s nimi, když přecházely kolem nich. Alice mě pevně držela