Přežívala jsem někde na hranici mezi vědomím a bezvědomím. Tím závojem, který obaloval a tlumil mé smysly, občas pronikaly krátké záblesky světla a zvuky. Cítila jsem pohyb, ale sama jsem se pohnout nedokázala, ruce ani nohy mě neposlouchaly, všechno jsem měla těžké jako z olova. Nic mě nebolelo, ale nedokázala jsem vůbec ovládat své tělo.

 Shaye jsem doběhla ve chvíli, kdy se hnal zahradou k Rowanově vile.

 Proplétali jsme se mezi borovicemi. Les prořídl a tmou pronikaly kužely bledého měsíčního světla.

 Svět kolem mě se rozmazal a chvíli se mi zdálo, že omdlím.

 "Tak, tenhle je poslední." Bryn mě otočila, aby si mě mohla prohlédnout.

 "Včera jsi zase nespal, co?" zeptala jsem se Shaye, když jsem za ním zašla o první přestávce. Větší část hodiny polehával po lavici. Učitel Graham ho buďto nechtěl rušit, nebo si ničeho nevšiml, protože Shay naštěstí nechrápal.

 Shay si mě zkoumavě prohlížel, když jsem se položila k němu na postel. Očima klouzal po mém těle, jako by je laskal pohledem. "Proč sis to rozmyslela?"

 Druhý den přišel Shay do třídy se ztrhaným výrazem. Když zazvonilo na přestávku, mávla jsem na Bryn, že s ní nejdu, a vydala se k němu. Zůstal sedět v lavici a sledoval mě.

 Z římsy nad vitrážovým oknem se vzneslo hejno vyplašených holubů. To náhlé šustění křídel a mihotání stínů za barevným sklem způsobilo, že jsem vyplašeně vyskočila, až jsem překotila židli.

 Dostala jsem se do poloviny schodů u Rowanovy vily, jenže tam mě strach přimrazil na místě. Zbytek cesty mě Shay musel táhnout.