Černý komorník - 1. Kapitola

Temná až mrazivě chladná noc. Takovou člověk zažije jen málokdy a hlavně, když se chystá vyvolávat démona. 

Isabel nikdy nemyslela, že by přišel někdy čas a otevře knihu zaklínačů a čarodějů. Naneštěstí jí žírala neúprosná a spalující bolest ze smrti své rodiny.

 Polkla a pohlédla do obrovské a velmi staré knihy ve svých rukách. Byl úplněk, jak stálo v instrukci, čas vyvolávání démonů.

 ,,Démone z podsvětí temného," začala s odvahou a připravená obětovat pro pomstu zcela vše. 

,,Volám tě ve jménu svého, přijď a splň mé přání nevyslyšené. Bože pekla... děs nesoucí na bedrech svých. Volám tě z pekel hlubokých, hlubin bezedných, 

slyš mé přání spalující mne až ke krvi vrozené." Připadalo jí to trochu hloupé, avšak knize rodinné věřila. Neměla jinou možnost a musela se pokusit vyvolat démona, 

když jiní nemohli splnit její přání.

  V kruhu z kamenů posbíraných v okolí, uprostřed lesa, se zjevil i v tak černé noci dým a skryt v ní osoba připomínaje komorníka.

 Zaklapla Isabel knihu, již jí nebylo zapotřebí. Muž, jistě sám démon z pekelných hlubin, s černými vlasy jak z uhlí stvořené a kůži bledší, než byla ta Isabelina. 

Černý velmi starý frak z dob, kdy nebyla Isabel na světě, dlouhé sako až ke kolenům se zvláštními uhlíkovými knoflíky. Oči mu svítily barvou krvavého měsíce 

a na rtech mu ulítával ďábelský úsměv.

 ,,Výborně," řekla si pro sebe spokojeně Isabel a spíše v mužském oblečení k němu udělala pár kroků. Pohlédl na ní a široce se usmál.

 ,,Vyvolala jste mne vy, má paní?" Zeptal se s hlasem klidným a ruce za zády při tom měl.

,,Ano, chci s tebou uzavřít smlouvu." 

,,Smlouvu? S démonem?" Zdálo se, že ho to pobavilo při pohledu na ní. Bylo jí jisté, že narážel na její dětskou tvář, velmi nízký věk okolo patnácti let a ženské pohlaví.

 ,,Ano, jedině démon dokáže splnit mé přání," přisvědčila klidně, beze strachu.

 Nebyl důvod se bát, pomyslela si.

 ,,Oceňuji, že dáte své přání do rukou démona. Nicméně víte, co je cenou pro mne." Přikývla. Byla si toho vědoma po celou dobu. 

Někde to četla a připravovala se na to týdny, když hledala vyvolávací kouzlo.

 ,,Chceš po splnění dohody mou duši, toho si jsem dobře vědoma," opáčila. Kruh kolem toho muže ještě zářil plameny pekelnými a kolem poletoval lehký dým neštípající smrtelnici nijak do očí.

 ,,Tak... když víte, co vás v budoucnu čeká, je čas uzavřít smlouvu," přitakal a ruce si před sebou zaklínil do sebe. Isabel se tedy nadechla k vyslovení svého přání. 

Byla si vědoma, že už se nemohla rozhodnout jinak, musela udělat další krok vpřed a čelit silám podsvětí.

  ,,Chci, abys pomstil mou rodinu. Najdi vraha, znič ho. Staň se však po celou dobu mým věrným sluhou a ochraňuj mne - nechej ze mne udělat svou hlavní prioritou," vyslovila povýšeně a tím se odevzdávala sluhovy pekelnému, žroutu duší. 

,,A jaké bude mé jméno?" Optal se bez emocí čitelných ve tváři či v jeho hlase. 

,,Seth Chrystales." Vystoupil ze začarovaného kruhu, jenž hned potom zhasl a propadl se do země.

 Seth, démon z pekel, klekl před ní, sklonil hlavu.

 ,,Ano, má paní."

O několik měsíců později...

Isabel musela přivřít víčka před praživým sluncem a skrýt se pod strom, aby se před zářivou koulí na nebi skryla. Nesnášela slunce. 

Jedna z věcí, které skutečně nenáviděla. Také nenáviděla kočky, i když Seth byl jiného názoru.

 Otočila se a povšimla si, jak pod slunečníkem Seth nenápadně pražil jejího miláčka nemilosrdným pohledem. Její miláček byl totiž vlk, příbuzný se psy. 

Seth nenáviděl zas psy. Bylo docela ironií, že byli oba tak odlišní.

 Opřela se o kmen stromu a oprášila si trochu ušpiněnou sukni.

  ,,Budete si přát vychlazený nápoj, mladá paní?" Optal se náhle vedle ní Seth. Skryla své polekání, ani po tom dlouhém čase si na jeho tichý postoj nezvykla.

 ,,Něco mi připrav, z toho slunce jsem unavená," odpověděla upřímně otrávená z toho slunce.

,,Jistě." Otočil se a správným svižným krokem zamířil připravit nápoj.

 ,,A nezapomeň něco přinést Lufusovi," zavolala za ním. Šibalsky se usmála, když uviděla nepatrně ztuhnout jeho ramena. 

Bylo vidět, jak se pral se svou nenávistí ke psům.

 ,,Ano, má paní," skoro mezi zuby procedil a šel dál. Skryla pod prsty svůj úsměv a radši zamířila rychle pod slunečník. 

Na kůži se podepsal nedostatek sluneční záře její bledostí, tím byly oči Isabeliny, modré studánkové, výraznější. I vlasy hnědé, trochu světlejší původní blonďatou barvou, byly výraznější. Byly si ohledně toho se Sethem podobni. On byl také velmi bledý a oči i vlasy to zvýrazňovalo. Před časem mu i vyměnila ten starý frak za nový, 

z drahé látky zpracovaný.

  Po chvíli přišel s vozíkem tlačící před sebou.

 ,,Přinesl jsem vám i malé občerstvení, mladá paní." To už Isabel seděla v dřevěném křesle pod slunečníkem.

 ,,Děkuji ti," zamumlala, když přijala od komorníka sklenici s příjemně ledovým nápojem. Uklonil se a s velkým úsilím dal i Lufusovi, mému vlku, něco dobrého. 

Lufus, černý trochu našedivělý vlk, k němu natáhl čumák a přijal kus masa od poledního jídla.

 ,,Vidíš, jak si s ním rozumíš," poškádlila Setha zlomyslně a trochu upila jablečného nápoje. Seth se narovnal a ruce dal za záda.

 ,,Nikdy se nestane, že bych si někdy s tak vypelichaným a nevychovaným zvířetem mohl rozumět." 

,,Jen aby... Lufusi." Vlk k ní pozvedl hlavu, zvedl se a ulehl vedle křesla. Isabel se usmála a pohladila svého miláčka za uchem.

 ,,Mám ti snad koupit kočku, Sethe? Jaký je vlastně rozdíl mezi kočkou a psem? Kočka možná má jiné zvyky, než pes, ale i on může být takový. Že by to bylo velikostí? Také hloupá myšlenka, i pes může být podobný velikostí kočce. Kočka vrní? I pes nějak dává svojí spokojenost najevo. Oba jsou zvířata, oba můžou býti vypelichaní 

a oškliví." Zastavila se v hlazení vlka a pohodlně se opřela do křesla.

 ,,To jen my se rozhodujeme kvůli bůhví jak banalným důvodům, proč si vybrat jedno ze zvířat," pokračovala, skleničku postavila vedle sebe na stůl a ruce složila do klína.

 ,,Co si myslíš ty, Sethe?" Povytáhl jeden koutek do úsměvu, ve kterém dával najevo svou porážku.

 ,,Máte pravdu, mladá paní. Ale jak přišli lidé a opice, tak přišli kočky a tygři i psy a vlci. Každý jsou přece jen jiný v jednom ohledu." Sklonila hlavu ke svému zvířeti 

a usmála se.

 ,,Jistě pravda. Byla to jen má úvaha. Nemůžu vystát přítomnost kočky, ovšem vždy to tak nebylo. No budiž, že ty máš rád kočky, já to nedokážu změnit." 

Lufus na souhlas zabručel a čumákem šátral, jestli nedostane ještě svačinku, nebo alespoň druhé kolo hlazení.

 ,,Jsem přece jen obyčejný komorník, má paní." 

,,Ne, jsi démonický komorník," opravila ho poklidně a nechala se vlkem přemluvit ke hlazení jeho trochu hrubé srsti.

 Přivřela oči, ještě si je promnula.

  ,,Dnes večer se koná večírek v sídle rodiny Bastville," informoval Seth po chvíli ticha.

,,Jsem tam pozvaná, však? Připrav mi šaty podle svého uvážení a objednej samozřejmě povoz." 

,,Ano, má paní." Uklonil se zas Seth a odešel vše zařídit. Podívala se Isabel vedle sebe a uviděla na stole otevřený dopis. Vzala ho do ruky, vytáhla pozvánku na ples.

 ,,Rodina Bastville, huf. Ta rodina..." Rozpomněla se na dřívější setkání s touto rodinou. Vždy měla pocit, že měli kolem sebe až moc tajemství.

 Sevřela ruce v pěsti a pocítila drtivou bolest v hrudi. To rána ze smrti jejích rodičů jí tížila. Něco ta rodina měla společného se smrtí jejích rodičů.

 ,,Pomstím vás," zašeptala si. Její rodina zemřela před jejíma očima, když byly na návštěvě u svých prarodičů. Tehdy všichni z její rodiny uhořeli, když někdo sídlo zapálil. Ona naštěstí byla venku, ale i tak, neviděla, kdo to udělal. Proto tu byl teď Seth. Seth měl vykonat její pomstu a potom jí ukrást duši a sníst. 

Neznělo to nijak lákavě a příjemně, avšak co by na světě dělala, když jí nikdo nezbyl a důvod žít neměla. Nevěřila v lásku, nevěřila v osud. Byla realista, taktéž i člověk, 

co mohl věřit v démony. Někdy bylo prostě nutné natáhnout ruku i po něčem, co by nikdy nemělo existovat. Seth byl důkazem toho. 

Byl teď jejím démonickým komorníkem.

  Zaznamenala okem svým, že Seth znovu přicházel. Položila pozvánku na stůl vedle a dala nohu přes nohu.

 ,,Co dělají ti čtyři podivíni?" Vyzvídala při myšlence na zničenou kuchyň. Seth se uklonil s nečitelným výrazem.

 ,,Bernard, Erika, Harry a Vest odpočívají. Zjevně je praživé slunce unavilo." 

,,To je dobře. Oprava kuchyně stála posledně více, než jsem očekávala," zabručela mrzutě při vzpomínce na ten příšerný puch všude kolem, studené jídlo 

a k tomu upravené jen tak, jak to šlo nejlépe Sethovi. Jeho jídlo nebylo špatné, ale nebyla moc na studená jídla.

 ,,Je čas se připravit, má paní."

*Také naleznete na piste-povidky.cz/Tayla