V sobotu večer (což je pro nás vlastně sobota ráno) se všichni jen tak poflakují. Holky scházejí do společenské místnosti neučesané a v pyžamu, rozespale pojídají cereálie nebo studený popcorn a koukají se v televizi na seriály, které už každý stokrát viděl. Proto jsem se Shaunee a Erin vůbec nedivila, že se na mě nechápavě zamračily, když jsem vběhla dovnitř, popadla müsli tyčinku a

 No sbohem. Chtělo se mi umřít. Umřít, rozpadnout se na prach a nechat se větrem odvát kamkoli, hlavně když to bude dost daleko. Místo toho jsem se otočila. A kdo jiný by tam mohl stát než Loren Blake, upíří oficiální básník a nejnádhernější muž na zeměkouli a všech přilehlých planetách. Jeho klasicky krásnou tvář zdobil úsměv.

 Po tomhle nepříliš optimistickém komentáři se Stevie Rae otočila a rozběhla uličkou, až se ztratila v páchnoucí tmě. Já se mnohem pomalejším tempem vrátila ke svému brouku. Dolehl na mě smutek a neklid, hlavou mi vířily mraky zmatených myšlenek. Došlo mi, že do školy se mi ještě nechce, a tak jsem zajela do non stop palačinkárny na Sedmdesáté první ulici na jihu Tulsy, objednala si velký

 Babička se pokusila moji oslavu zachránit. Prošly jsme se po Utica Square a skončily v restauraci Stonehorse, kde jsme přece jen vzaly na milost narozeninové tradice. Lépe řečeno, babička si dala dvě sklenky červeného a já colu a obrovský kus lepkavého čokoládového ďábelského dortu. (Ano, ta ironie nám neunikla.)

 Ve Starbucks na Utica Square, náměstí se spoustou bezva obchůdků jen kousek od Školy noci, bylo daleko víc lidí, než jsem čekala. Jasně, večer byl na zimu neobvykle teplý, ale přece jen byste řekli, že čtyřiadvacátého prosince budou po deváté všichni doma koukat na zlaté prasátko, a ne se courat po městě a ujíždět na kofeinu.

 "Páááni, to je nádhera!" Přejela jsem rukou úhledně složenou šálu. Naprosto mě šokovalo, že mi někdo dal opravdický suprový dárek.

"Jo, moje narozky stojí prostě za houby," řekla jsem svojí kočce Nale.