Bez mého vlka to nebyly žádné Vánoce. V tuhle roční dobu býval vždycky se mnou, tichá, nenápadná silueta na okraji lesa. Kolikrát jsem postávala u kuchyňského okna, ruce mi voněly zázvorem, muškátovým oříškem, borovým jehličím a spoustou dalších vánočních vůní, a cítila jsem na sobě jeho upřený pohled. Zadívala

Vzkaz pro Oliviiny rodiče jsem nechala na jejich autě a ji samot­nou jsem pak občas vídala mezi stromy. Pohybovala se lesem zlehka a plavně, na první pohled k poznání podle jasně zelených očí. Nikdy nebyla sama, ostatní vlci ji provázeli, učili a chránili před nebezpe­čím pustého zimního lesa.

"Podle mě na tom Jack není moc dobře," řekla Olivie. Seděla na se­dadle spolujezdce v mém novém autě, maličké mazdě, která byla cí­tit čistidlem na koberce a osamělostí. I když na sobě měla dva svetry a pletenou čepici, třásla se zimou a ruce držela ovinuté těsně kolem těla. "Kdyby byl

V Beckově sklepním bytě mě radost i smutek přepadly největší si­lou ode dne, kdy se Sam proměnil ve vlka. Setkat se s Beckem právě tady, v jeho vlastním světě, bylo jako znovu uvidět Sama. Začalo to ve chvíli, kdy jsme s Isabel nechaly Olivii zvracet v koupelně a sešly ke schodům do sklepa, kde jsme se

Když jsem poprvé od nehody zvedla telefon, zrovna sněžilo. Lehounké, křehké vločky se snášely kolem černého obdélníku okna jako okvětní lístky. Normálně bych nechala vyzvánění bez odpovědi, ale tohle byl jediný člověk, se kterým jsem se od toho osudného dne pokoušela spojit. "Olivie?"

Nejhorší bylo poslouchat jejich vytí.

Dny byly sice strašlivé, ale noci

Sledoval jsem ji, jak jsem to dělal od nepaměti.

Myšlenky

Když přijela záchranka, seděla jsem stočená na sedadle spolujezdce zachumlaná v haldě kabátů a s rukama na tváři. "Slečno, jste v pořádku?"

vpadám do chvějící se nicoty

vztahuju ruku k tobě

Vždycky mě vyvádělo z míry řídit za oblačné noci. Připadalo mi, jako by nízký příkrov mraků halil nejen měsíční světlo, ale zbavoval účinnosti reflektory, vysával z nich světlo hned ve chvíli, kdy prořízlo vzduch. Teď jsem si se Samem vedle sebe připadala, jako bych jela čer­ným tunelem, který se čím dál