Do předního skla mi bušil déšť se sněhem, a když jsem zabočovala na příjezdovou cestu ke Culpeperovým, světlo reflektorů jako by ná­hle pohltily borovice. Mohutný dům by nebyl ve tmě skoro vidět, ne­být hrstky rozsvícených oken v přízemí. Zamířila jsem džípem k nim, jako bych vedla loď za světlem majáku,

Zvedla jsem batůžek. "Tak jsme tady."

Z nějakého důvodu působilo

Na kůži se mi lepil chlad. Do očí se mi jako hlína tlačila tma, hustá a těžká, až jsem musel zamrkat, abych ji setřásl z panenek. Udělal jsem to a zahlédl před sebou matný světlejší obdélník - štěrbiny v rámu dveří. Neměl jsem jeho tvar a velikost s čím srovnat, netušil jsem, jestli je na dosah ruky nebo děsivě

 Sam se ještě nikdy neopozdil. Když jsem vyšla ze třídy, vždycky už če­kal s džípem na parkovišti, a tak jsem si nikdy nemusela lámat hlavu, kde se zdržel nebo co mám dělat, než se objeví. Dneska jsem poprvé čekala.

 Když Grace vystoupila, udělalo se mi ze všeho nanic. Bylo mi nanic z toho, že jsme se pohádali, nanic z pochybností, nanic z chladu, který mi jen taktak dovoluje zůstat v lidské podobě. A nejen nanic. Byl jsem navíc neklidný, vyvedený z míry. Těch otazníků na mě bylo moc: Jack, Isabel, Olivie, Shelby, Beck.

 Moji rodiče o ničem nevědí. To byla moje první a nejzásadnější myš­lenka ráno poté, co jsme se Samem... strávili noc. Počítám, že je to normální. Počítám, že je normální cítit se trochu provinile. Počítám, že i ta zvláštní závrať je normální. Bylo mi, jako bych si celý život mys­lela, že jsem ucelený obraz, a teprve Sam mi ukázal, že jsem vlastně skládačka, rozložil mě na kousky a

Zní to hloupě, ale jedna z věcí, kterou jsem měl na Grace nejradši, bylo, že nemusela mluvit. Někdy mi stačilo ke spokojenosti, aby moje chvíle ticha nic nerušilo, aby je plnily myšlenky, a ne slova. Tam, kde by se mě jiná dívka možná snažila zatáhnout do hovoru, Grace se jen natáhla po mé dlani, opřela naše

 Vzpomínám si na Shelbyin výraz, když mi nabídla: "Chceš ukázat jizvy?"

 Byla jsem polomrtvá nevyspáním. Byla jsem zombie. Byla jsem...

 První, co jsem Isabel slyšel pronést, bylo: "Může mi někdo vysvět­lit, proč máme péct nějaký podělaný koláč, místo abychom si popo­vídali o mém bratrovi?" Vteřinu předtím vylezla z ohromného SUV, který zabral prakticky celou příjezdovou cestu. Ze všeho nejdřív jsem si všiml, že je vysoká - což byla nejspíš zásluha deseticentimetrových podpatků na jejích rafinovaně špičatých