"Nevadilo by ti zajet k Olivii?" zeptala se Grace, když se závanem stu­deného vzduchu nasedala do auta. Trochu jsem se na sedadle spo­lujezdce schoulil a ona rychle přibouchla dveře. "Promiň. Udělala se pořádná zima, co?" poznamenala. "Každopádně ani nemusíme vy­loženě chodit dovnitř, jen se tam porozhlédneme. Rachel povídala, že se kolem toho domu našly

 Když Grace odešla do školy, zůstal jsem ještě hodnou chvíli sedět na parkovišti a přemítal o setkání s nezkrotnou Rachel a především o té její nedořečené poznámce o vlcích. Zvažoval jsem, jestli se nemám zajet podívat po Jackovi, ale připadalo mi rozumnější nejdřív si po­slechnout, s čím přijde ze školy Grace, než se pouštět do pátrání na­zdařbůh.

 Jít v pondělí do školy bylo jako vydat se na neznámou planetu. Se­děla jsem za volantem džípu celou věčnost, pozorovala hloučky stu­dentů na chodnících, auta kroužící po parkovišti a autobusy řadící se spořádaně za sebe, a teprve za hodnou chvíli mi došlo, že se nezmě­nila škola, ale já.

 Její rodiče byli doma.

 Nedokázala jsem udržet myšlenky pohromadě. Stála jsem v kuchyni a civěla na skříňky oblepené obrázky usmívajících se tváří - členů smečky v lidské podobě. Za běžných okolností bych si je prohlížela a hledala mezi nimi Samovu tvář, ale teď jsem měla před očima jeho tělo zhroucené ve vaně a v uších mi zněl jeho hlas plný děsu. V du­chu mi pořád dokola běžela smyčka, na které se Sam v lese

 Zpátky k domu jsme neběželi. Rozběhnout se by znamenalo přiznat něco, co jsem si před ní nechtěl připouštět, ačkoli to byla holá sku­tečnost. Místo toho jsme rázovali obřími kroky, až nám suché listí a větvičky praskaly pod nohama, a pro vlastní dech jsme nic jiného neslyšeli. Chlad se mi plížil pod límec a pod jeho ledovými prsty mi naskakovala husí kůže.

 Většinu dopoledne i odpoledne jsem se mořila s domácím úkolem z an­gličtiny a Sam se zatím rozvaloval na gauči s románem v ruce. Působilo to tak trochu jako rafinovaný způsob mučení, být s ním v jedné míst­nosti, oddělená nepřekonatelnou hradbou učebnice. Po několika hodi­nách zpestřených jen krátkou přestávkou na oběd už jsem to nevydržela.

 "Dobré ráno." Táta ke mně zvedl oči od cestovního hrnku, kam si naléval kávu. Na to, že byla sobota, byl podezřele dobře nastrojený, nejspíš na schůzku s nějakým bohatým investorem, kterému by rád prodal některé z okolních letovisek. "V půl deváté mám v kanceláři schůzku s Ralphem. Jde o to středisko ve Wyndhavenu."

 Vysadil jsem Grace u školy a celou věčnost kroužil po parkovišti, ot­rávený a zoufalý z Jacka, z deště i ze všech omezení, která přináležela k člověčímu tělu. Cítil jsem nedávnou přítomnost vlka, slabou pižmovou stopu vlčího pachu, ale nedokázal jsem určit směr, kterým šel, ba dokonce jsem si ani nebyl jistý, jestli to opravdu byl Jack. Při­padal jsem si jako slepý.

 Když mi druhý den ráno ve tři čtvrtě na sedm začal Gracein budík vykřikovat do ucha svoje elektronické oplzlosti, vyletěl jsem jako vy­střelený a srdce mi div nevyskočilo z hrudi, zrovna jako ten předchozí den. Hlavu jsem měl ještě pořád plnou snů, ve kterých se míhali vlci a lidé s krví na rtech.