Tu noc se mi po dlouhé době zase zdálo o psech pana Daria.

 Ráno mi Sam hned po probuzení povídá: "Nejvyšší čas vzít tě na pořádné rande." I když přesně vzato ta úplně první věc, kterou řekl, bylo: "Máš po ránu vlasy jak Medúza." Nicméně to pozvání na rande byla první smysluplná věc, kterou ten den pronesl (protože odmí­tám uvěřit, že mám po ránu vlasy jak Medúza). Ve škole vyhlásili vzdělávací den pro učitele, což znamenalo,

 Jakmile jsem si připustil, že by Beck ještě mohl být člověkem, úplně mě ta myšlenka posedla. Špatně jsem spal a přemítal o všech možných způsobech, jak ho najít. A do naděje se mísily pochyby - vybrat poštu a koupit mléko mohl přece kdokoli ze smečky, ale ať jsem se sebevíc snažil zachovat chladnou hlavu, naděje nakonec vyhrála. Druhý den jsme s Grace u snídaně klábosili o jejím úkolu z matematiky,

 "Nevadilo by ti zajet k Olivii?" zeptala se Grace, když se závanem stu­deného vzduchu nasedala do auta. Trochu jsem se na sedadle spo­lujezdce schoulil a ona rychle přibouchla dveře. "Promiň. Udělala se pořádná zima, co?" poznamenala. "Každopádně ani nemusíme vy­loženě chodit dovnitř, jen se tam porozhlédneme. Rachel povídala, že se kolem toho domu našly

 Když Grace odešla do školy, zůstal jsem ještě hodnou chvíli sedět na parkovišti a přemítal o setkání s nezkrotnou Rachel a především o té její nedořečené poznámce o vlcích. Zvažoval jsem, jestli se nemám zajet podívat po Jackovi, ale připadalo mi rozumnější nejdřív si po­slechnout, s čím přijde ze školy Grace, než se pouštět do pátrání na­zdařbůh.

 Jít v pondělí do školy bylo jako vydat se na neznámou planetu. Se­děla jsem za volantem džípu celou věčnost, pozorovala hloučky stu­dentů na chodnících, auta kroužící po parkovišti a autobusy řadící se spořádaně za sebe, a teprve za hodnou chvíli mi došlo, že se nezmě­nila škola, ale já.

 Její rodiče byli doma.

 Nedokázala jsem udržet myšlenky pohromadě. Stála jsem v kuchyni a civěla na skříňky oblepené obrázky usmívajících se tváří - členů smečky v lidské podobě. Za běžných okolností bych si je prohlížela a hledala mezi nimi Samovu tvář, ale teď jsem měla před očima jeho tělo zhroucené ve vaně a v uších mi zněl jeho hlas plný děsu. V du­chu mi pořád dokola běžela smyčka, na které se Sam v lese

 Zpátky k domu jsme neběželi. Rozběhnout se by znamenalo přiznat něco, co jsem si před ní nechtěl připouštět, ačkoli to byla holá sku­tečnost. Místo toho jsme rázovali obřími kroky, až nám suché listí a větvičky praskaly pod nohama, a pro vlastní dech jsme nic jiného neslyšeli. Chlad se mi plížil pod límec a pod jeho ledovými prsty mi naskakovala husí kůže.

 Většinu dopoledne i odpoledne jsem se mořila s domácím úkolem z an­gličtiny a Sam se zatím rozvaloval na gauči s románem v ruce. Působilo to tak trochu jako rafinovaný způsob mučení, být s ním v jedné míst­nosti, oddělená nepřekonatelnou hradbou učebnice. Po několika hodi­nách zpestřených jen krátkou přestávkou na oběd už jsem to nevydržela.