Daniel hleděl ven na záliv. Jeho oči byly šedé jako hustá mlha, která obklopovala pobřeží Sausalito a jako voda, která se přelívala přes oblázkovou pláž pod jeho nohama. Teď nebyly jeho oči fialové vůbec. Cítil to. Byla od něj příliš daleko.

Opřel se proti kousavé vichřici, která šla od moře. Ale i kdyby si přitáhnul blíž svůj tlustý černý kabát, věděl,

Dívka sklopila svůj luk. Uvolnila šíp z tětivy. Ozval se řetězec zvuků, jako když někdo otevírá dveře na půdu. Její obličej byl klidný, jako hladina rybníka v bezvětrném dni. Byla vysoká jako Luce s jasnou, svěží pokožkou, bledými rty a dokonce i s důlky v nepřítomném úsměvu.

"Pokud si přeješ, aby tenhle kluk žil," řekla vyrovnaným hlasem, "pak

Když Luce prošla předními dveřmi domu jejích rodičů v Thunderboltu, všechno bylo stejné: věšák v předsíni stále vypadal, jako kdyby se chystal skácet pod tíhou příliš mnoha bund. Vůně osvěžovače budila dojem, že je dům mnohem čistější, než ve skutečnosti byl. Na gauč v obýváku dopadaly paprsky ranního slunce, které pronikaly žaluziemi. Stoh zežloutlých časopisů, které

Luce probudilo skřípání ramínek, která někde posouval po tyči v její skříni. Než mohla vidět, kdo byl za ten hluk zodpovědný, přistála na ní hromada oblečení. Posadila se na posteli a protlačila si cestu skrz hromadu džínsů, triček a svetrů. Strhla si pletenou ponožku z čela. "Arriane?"

"Líbí se ti ta červená? Nebo chceš radši černou?" Arriane

Byl poslední den výuky na Shoreline. Pak se studenti na Den díkuvzdání rozjedou domů. Luce se cítila osamělá. Samota uprostřed davu lidí byl ten nejhorší druh osamělosti, ale nemohla si pomoct. Všichni studenti kolem ní vesele klábosili o tom, jak jsou šťastní, že jedou domů ke svým rodinám. O své dívce nebo klukovi, které neviděli

"Ještě tofu?" Connor Madson - plavovlasý kluk, kterého Luce zná z biologie a taky jeden z číšníků na Shoreline- stál nad ní se stříbrným meníčkem na Festivalu sklizně v pondělí večer.

"Ne, díky." Luce ukázala na tlustý kus vlažného tofu, který jí stále ležel na talíři.

"Možná později." Connor a zbytek studentů ze stipendia,

Někdo je prásknul.

V neděli ráno, zatímco zbytek areálu byl ještě ponořený v děsivém klidu, Shelby, Miles a Luce seděli vedle sebe na jedné lavičce u kanceláře Francesci a čekali na výslech. Její kancelář byla větší než Stevenova-světlejší, s vysokými šikmými stropy a se třemi velkými okny s výhledem na les na severu. Každé z nich bylo olemováno sametovými levandulovými

Spěchali temným labyrintem kasina. Arriane se pohybovala, jako kdyby měla noční vidění. "Buďte v klídku vy tři," zazpívala. "Bleskurychle vás odsud dostanu."

Držela Luce v těsném sevření. Luce zas držela za ruku Milese a ten Shelby, která proklínala příšernou situaci, kvůli které zrovna teď museli utíkat. Arriane je vedla neomylně. Přestože

Pátek ráno. Luce otevřela oči a zamrkala. Její pohled padl na hodiny. Sedm třicet. Skoro nespala-bylo jí zle ze strachu o Dawn a stále byla rozrušená ze smrti jejího minulého já, které byla svědkem včera ve Vyhlašovateli. Bylo tak děsivé vidět ty momenty, které vedly k její smrti. Bylo to takové pokaždé? Její mysl stále znova a znova narážela na stejnou věc: Kdyby nebylo

"Počkej." Hlas Callie zaburácel do telefonu. "Dovol mi, abych se mohla štípnout. Chci se ujistit, že nejsi-"

"Nejsem sen," řekla Luce do půjčeného telefonu. Příjem nebyl moc dobrý z místa na okraji lesa, kde právě stála. Ale sarkasmus Callie byl slyšet hlasitě a jasně.

"Jsem to opravdu já. Je mi líto, že jsem byla