V mlhavém soumraku, který padl na hřbitov, kroužil sup. Uplynuly dva dny od smrti Todda a Luce nebyla schopna jíst ani spát. Stála v černých šatech bez rukávů na hřbitově, kde se konalo shromáždění na počest Todda. Jako by ten příšerný hodinový obřad nestačil. Hlavně proto, že vnitřek kaple byl změněný na bazén, se obřad musel konat na ponurém bažinatém hřbitově.

Od

"Bojíš se?" zeptal se Daniel. Měl hlavu nakloněnou na stranu a jeho světlé vlasy cuchal vánek. Držel ji kolem pasu. Jeho stisk byl zároveň pevný ale i jemný a lehký jako hedvábná křídla. Svými prsty se ho držela za krkem.

Byla vystrašená? Samozřejmě že ne. Byla s Danielem. Konečně. V jeho náruči. Lepší otázka, která se jí vynořila vzadu v mysli

"Na co čekáš?" zeptala se Penn sotva sekundu potom, co Roland s Danielem odešel. "Pojďme." Zatahala Luce za ruku.

"Jít, kam?" zeptala se Luce. Její srdce stále zběsile bušilo z jejího rozhovoru s Danielem. A z pohledu na něj, jak odchází. Tvar jeho svalnatých ramen se zdál být větší, když ho viděla odcházet.

Penn

V pondělí večer stála slečna Sophia na pódiu v největší třídě v Augustine. Pokoušela se dělat rukama loutky. Tohle bylo takzvané last-minute sezení pro studenty ve její třídě, kde učila náboženství. Luce měla co dohánět. Vynechala celý měsíc třídy.

To vysvětlovalo, proč byla jediná, která nepředstírala, že si dělá poznámky.

Žádný z ostatních

Když Luce odpověděla na zaklepání na její dveře v sobotu ráno, Penn jí padla do náruče. "Kdo by si pomyslel, že když otevřeš dveře, vypadnu z nich na tebe zrovna já, viď," omlouvala se a rovnala si brýle. "Měla bych přestat zapomínat, že se o kukátko neopírá. No nic. Mimochodem," dodala a rozhlédla se kolem. Přešla k oknu nad postelí

"Chystáš se teď někam?" zeptal se Cam a sundal si červené plastové brýle.

Objevil se u vchodu Augustina tak náhle, že do něj Luce skoro vrazila. Nebo tam už možná chvíli byl a ona si ho prostě ve snaze, co nejrychleji se dostat do třídy, nevšimla. Ať tak či onak, srdce jí začalo bít rychleji a dlaně se jí začaly potit.

"Ehm,

V jasný a velmi brzký čtvrtek ráno na chodbě zapraskalo v reproduktoru a na chodbě před pokojem Luce se ozvalo: "Pozor, školáci!"

Luce se převalila a zasténala. Tak silně, jak jen mohla, si přitiskla polštář přes hlavu, aby trochu ztišila hlas Randy, který se ozýval přes rozhlas.

"Máte přesně devět minut na to, abyste se všichni

"Už mě nikdy takhle nesmíš vyděsit!" vynadala Callie Luce ve středu večer. Bylo to těsně před západem slunce a Luce stála v telefonním koutku. Byl mrňavý, stísněný a stál uprostřed ředitelny.

Mělo to do soukromí daleko, ale alespoň se kolem nikdo nepoflakoval. Stále jí bolely paže z jejího včerejšího trestu a její hrdost byla zraněná z toho, jak

Ahhh, úterý. Vaflový den. Tak dlouho, jak si jen Luce pamatovala, vždycky letní úterý znamenalo čerstvou kávu, překypující misky s malinami a šlehačkou a talíře plné zlatavých, křupavých vaflí. I letos v létě, i když s ní začali její rodiče jednat trochu se strachem, byl vaflový den věc, se kterou mohla počítat. Mohla by se v úterý ráno válet v posteli, a i kdyby

Luce zatočila dolů do zatuchlé místnosti, která vedla k jejímu pokoji. Vlekla červenou Camp Gurid tašku s popruhem, pod kterou se lámala v kolenou. Stěny tu byly barvy zaprášené tabule-a celé místo bylo až podivně tiché, až na příšerné hučení zářivky, visící z vodou potřísněného, kazetového stropu.

Luce byla překvapená, že vidí tolik zavřených