Knihovna-Vše na jednom místě

Zůstala jsem tedy u pěti mužů. Nežilo se mi špatně, avšak stále mě trápilo nutkání znovu vyrazit dál.

Všechny jsem poznala a uvědomila si, že lepší a zajímavější lidi jsem snad nikdy nepotkala.

Akio a Katashi se rádi pošťuchovali a škádlily, Hiroki jim za to však pokaždé vynadal a občas jim dával i tresty, Junguji mi ukázal

Nakonec mě pustily do jejich domu, kde jsme se v jedné místnosti posadily na bambusové podložky.

Proti mně byli dva noví muži. Jeden z nich musel být ten Hiroki a Junguji. Jeden z nich měl vlasy černé jako noc a ledově modré oči.

Ten druhý měl tmavé vlasy trochu rozcuchané a tmavě zelené oči. Oba byli podle mého nejstarší

Šla jsem městem, jež se jmenovalo Nagano. Hideaki šel hned vedle mě a držel si co nejlépe odstup od ostatních.

Rozhlížela jsem se a hledala místo, kde přespat. Bylo odpoledne a já už pomalu dostávala hlad. Hledala jsem nějaký hostinec, kde by mě na noc nechali.

Už jsme ušly dost kilometrů a nohy mě držely snad jen taktak.

Běžela jsem lesem. Temným, děsivým a tichým lesem, kde mě doháněl jen štěkot psů z hradu. Utíkala jsem dál a doufala, že mi bohové důvěřovali.

Běžela jsem dál a tiskla si při tom k prsům tašku s cenným obsahem. Musela jsem utéct. Sandále mi pleskaly o chodidlo pokaždé, když jsem šlápla a málem mi spadla, když jsem s nohou moc prudce pohnula.

Vzbudila jsem se s prapodivným pocitem prázdnoty. Jako kdyby mě někdo v noci ve snu volal, ale nemohla jsem se k němu dostat. Divný pocit, opravdu divný.

Přetočila jsem se na bok a unaveně vydechla. Znovu jsem se vzbudila dříve, než ostatní. Nic se mi nezdálo, avšak ten pocit stále přetrvával. Možná, že to byl prostě sen.

Moje-kniha | Knihovna-Vše na jednom místě