můj kůň můj pes

co si počnu

až padneš

Kde budu spát

Jak budu jezdit

Co budu lovit

Kam pojedu

bez svého koně

dychtivého a rychlého

Jak poznám

že v houští před námi

je nebezpečí nebo poklad

Když

Kdysi mě varovali, že začátek připomíná konec.

Tentokrát mi ale konec přinesl větší překvapení než v kterémkoliv z předchozích devíti životů. Větší než byl ten skok do výtahové šachty. Očekávala jsem, že nebudu mít žádné vzpomínky, žádné myšlenky. Co je tohle za konec?

Slunce zapadá – barvy jsou všechny narůžovělé a připomínají mi kamarádku...

Drtila mě taková nervozita a napětí, až jsem zavřískla děsem; ovšem ta dusivá hrůza mi nedovolila, aby můj výkřik zazněl hlasitěji než bezdeché kníknutí.

"Promiň!" Jared mě okamžitě objal kolem ramen, aby mě utěšil. "Mrzí mě to, nechtěl jsem tě vylekat."

"Co tady děláš?" vybuchla jsem, pořád ještě bez dechu.

"Sleduju

Tentokrát to byl malý tribunál, ne jako velký soud, který se zabýval trestem smrti pro Kylea. Ian přivedl pouze Jeba, Doktora a Jareda. I bez připomínek věděl, že Jamie se k našemu jednání nesmí ani přiblížit.

Melanie mu bude muset moje pozdravy vyřídit. Nezvládla bych to, ne pokud jde o Jamieho. A kašlala jsem na to, jestli to je ode mě zbabělé. Prostě jsem na

Ian na nás tři shlížel s takovou zuřivostí, až se Sunny roztřásla hrůzou. Bylo to zvláštní – jako by si Ian s Kylem prohodili obličeje, tedy, až na to, že ten Ianův byl pořád dokonalý, bez rozdrceného nosu. Krásný dokonce i ve hněvu.

"Iane?" vyhrkl Kyle nechápavě. "V čem vidíš problém?"

Ian zlověstně procedil přes zaťaté

Jeb mi razil cestu, odstrkoval lidi hlavní pušky, jako by byli ovce a jeho puška ovčákova hůl.

"Tak dost!" okřikl výhrůžně všechny, kdo si stěžovali. "Dostanete příležitost vyřídit si to s ním později. Všichni z nás. Ale nejdřív vyřešíme tuhle věc, jasné? Tak mě nechte projít."

Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak se Sharon s

"Elizabeth?" vyptávala jsem se. "Anne? Karen? Jak se jmenuješ? No tak. Já vím, že si svoje jméno pamatuješ."

Léčitelčino tělo leželo ochable na lůžku. Uběhla dlouhá doba; netušila jsem, jak dlouhá. Hodiny a hodiny. Ještě jsem nespala ani chvilku, třebaže slunce vyšplhalo vysoko na oblohu. Doktor vylezl ven na kamenitý svah a odtáhl dehtové

Hostitelčino tělo se jmenovalo Lacey; znělo to křehce, něžně, žensky. Lacey. Podle mého soudu bylo stejně nepatřičné jako její drobná postava. Jako když pitbula pojmenujete Vločka.

Lacey byla stejně hlučná jako Hledačka – a stejná kverulantka.

"Musíte mi prominout, že jenom mluvím a jsem k nezastavení," prohlásila, aniž by nám nabídla

Kořist jsme do jeskyně dopravili jižním vchodem, i když to znamenalo, že džíp musíme odvézt do úkrytu ještě před rozedněním. Hlavním vchodem jsem nechtěla bedny stěhovat především z toho důvodu, že Hledačka by určitě zaslechla nějaký rozruch. Nebyla jsem si jistá, jestli tuší, co mám v plánu, ale nechtěla jsem jí poskytnout sebemenší záminku k tomu, aby zabila hostitele

Jareda a Jamieho jsem našla v naší ložnici, jak na mě ustaraně čekají. Jared zřejmě mluvil s Jebem.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Jared, zatímco Jamie vyskočil a objal mě kolem pasu.

Netušila jsem, jak na tu otázku vlastně odpovědět. "Jarede, potřebuju tvou pomoc."

Jared se zvedl dřív, než jsem větu stačila dokončit.