Byli jsme se Samem jako dva koně na kolotoči. Obíhali jsme pořád dokola tutéž dráhu - domov, škola, domov, škola, knihkupectví, do­mov, škola, domov a tak dál, ale ve skutečnosti jsme kroužili kolem jednoho zásadního tématu a nedostávali se k němu o nic blíž. K samé podstatě všeho: k zimě. Chladu. Ztrátě.

 A tak jsem je hledal.

 Můj život v mozaice: poklidná neděle, Gracein dech vonící po kávě, dosud neznámá krajina hrbolaté nové jizvy na paži, nebezpečná vůně sněhu ve vzduchu. Dva rozdílné světy kroužící kolem sebe a stahu­jící se blíž a blíž, propojující se způsobem, jaký jsem si nikdy neuměl představit.

 "Jak může někdo udělat něco takového dítěti?" Máma se zatvářila zne­chuceně. Nevěděla jsem, jestli nad tím, co jsem jí právě řekla, nebo z pachu moči a dezinfekce v nemocnici.

 Sotva jsem vkročil do obývacího pokoje, zaútočil na mě celý chumel vjemů. Do očí mě zaštípal ledový vzduch, div se mi z chladu neobrá­til žaludek. Očima jsem rychle našel zubatou díru ve dveřích na zadní verandu. V rámu vratce visely popraskané zbytky skla a ze země na mě leskle pomrkávaly růžově zbarvené střepy.

 Když film skončil (svět se za nemalých obětí na civilním obyvatel­stvu podařilo zachránit), posadili jsme se s Grace ke konferenčnímu stolku kousek ode dveří na verandu a já se chvíli díval, jak píše úkoly. Byl jsem strašlivě unavený, jak ze mě studené počasí vysávalo ener­gii, i když nemělo dost síly, aby mě proměnilo, a nejradši bych si za­lezl do Graceiny postele nebo na pohovku

 Dny se slévaly do koláže běžných výjevů: studené cesty přes školní parkoviště, ve třídě Oliviino prázdné místo, Samův dech na uchu, stopy vlčích tlap v jinovatce na našem dvoře.

 Tu noc se mi po dlouhé době zase zdálo o psech pana Daria.

 Ráno mi Sam hned po probuzení povídá: "Nejvyšší čas vzít tě na pořádné rande." I když přesně vzato ta úplně první věc, kterou řekl, bylo: "Máš po ránu vlasy jak Medúza." Nicméně to pozvání na rande byla první smysluplná věc, kterou ten den pronesl (protože odmí­tám uvěřit, že mám po ránu vlasy jak Medúza). Ve škole vyhlásili vzdělávací den pro učitele, což znamenalo,

 Jakmile jsem si připustil, že by Beck ještě mohl být člověkem, úplně mě ta myšlenka posedla. Špatně jsem spal a přemítal o všech možných způsobech, jak ho najít. A do naděje se mísily pochyby - vybrat poštu a koupit mléko mohl přece kdokoli ze smečky, ale ať jsem se sebevíc snažil zachovat chladnou hlavu, naděje nakonec vyhrála. Druhý den jsme s Grace u snídaně klábosili o jejím úkolu z matematiky,