Té noci jsem ležel v Graceině posteli, rozrušený ze zprávy o Jackovi na školním parkovišti, a bez naděje na spánek zíral do černoty prosvícené jen bledou svatozáří jejích vlasů na polštáři. Myslel jsem na vlky, kteří se nechovali jako vlci. Myslel jsem na Christu Bohlmannovou.

 Následující den byl nepodzimně teplý, příliš krásný na to, jít do školy, ale těžko jsem mohla vynechat dvakrát za sebou, pokud jsem pro to neměla opravdu dobrý důvod. Nedělalo mi starosti, že bych něco za­meškala, ale potíž je v tom, že když po určitou dobu nechybíte ani den, lidé si většinou všimnou, když se neobjevíte. Rachel mi volala už dvakrát a nechala mi ve schránce zlověstnou

Tu noc spal Sam zase v mé posteli, ze začátku cudně přitlačený až na samý koneček matrace, ale během spánku se naše těla bezděky pře­sunula těsně k sobě. Ještě dlouho před rozbřeskem

 Některé dny do sebe zapadají jako vitrážové okno. Stovky kousíčků z nejrůznějších barev a nálad, které dohromady skládají ucelený obraz. Přesně tak probíhalo posledních čtyřiadvacet hodin. Noc v nemoc­nici byla jedna tabulka, mihotající se a vybledle zelená. Další, kalně fialová, představovala tmavé hodiny počínajícího dne v Graceině po­steli, po ní následovala studeně modrá připomínka

 Prudce jsem se vytrhl ze spaní. Ležel jsem, ani se nepohnul, a pokou­šel jsem se přijít na to, co mě probudilo. Nebyl to zvuk, ale tělesný vjem, uvědomil jsem si ruku spočívající na mé paži a v tu chvíli se mi naráz vybavilo všechno, co se seběhlo předchozího večera. Grace se ve spánku překulila a já teď upřeně zíral na její prsty, které se mi uhnízdily na kůži.

 "Spíš?" Samův šepot byl stěží slyšet, ale v tmavé ložnici, kam Sam ne­patřil, to znělo jako výkřik.

 Civět na lidi se nepatří, ale když civíte na někoho uspaného sedativy, má to tu výhodu, že o tom dotyčný neví. A já musím přiznat, že jsem se civění na Sama nemohla nabažit. Kdyby chodil k nám do školy, nejspíš by ho většina lidí odepsala jako emaře nebo dávno oplaka­ného člena Beatles. Měl černé vlasy přesně v tomhle stylu a k tomu zajímavý nos, jaký by holce nikdy neprošel. Nebylo na

 Nebyl jsem vlk, ale nebyl jsem ještě ani Sam.

 Tohle nebyl les, jakým jsem procházela před pár dny, les vybarvený žhoucími odstíny podzimu. Tenhle les byl mnohem hustší, tisíce tem­ných kmenů se tísnily jeden na druhý a soumrak je barvil do černa. Ten šestý smysl, o kterém jsem si představovala, že mě vede, byl ten tam a všechny povědomé stezičky rozdupali lovci v oranžových če­picích. Nevěděla jsem, kudy kam, nezbývalo mi než

 Běželi jsme. Řinuli jsme se neslyšně skrz ostružiní a kolem stromů jako temné kapky vody a muži nás hnali před sebou.