ČAS ZAHOJÍ VŠECHNY RÁNY

Miláno, Itálie - 25.květen 1918

Daniel byl obezřetný a napjatý, když vycházel z Vyhlašovatele.

Nebyl zvyklý na to, rychle se zorientovat v nové době a místě. Nevěděl kde byl, nebo co by měl dělat. Věděl jen, že minimálně jedna verze Luce byla někde v okolí a nejspíš potřebovala jeho pomoc.

Byl v bílém

BLÁZNI SPĚCHAJÍ

Milano, Itálie - 25.květen 1918

Luce se vypotácela z Vyhlašovatele za zvuku výbuchu. Sklonila se a zakryla si uši. Prudký výbuch otřásl zemí. Přicházela jedna příšerná rána za druhou. Každá byla vždy větší a víc ochromující, než ta předtím, dokud se zvuky nesjednotily a nezdálo se, že mezi nimi

SESLÁN NEBEM

Moskva - 15.října 1941

"Lucindo!" vykřikl Daniel znovu, ale bylo příliš pozdě. Byla pryč. Sotva se stačil objevit v bezútěšné sněhem pokryté krajině. Uviděl za sebou záblesk světla a cítil teplo požáru v okolí, ale jediné co ho zajímalo, byla Luce. Rozběhl se k ní z rohu ulice. Vypadala drobně v něčím ošuntělém kabátě. Byla

V OHNI

Moskva - 15. října 1941

Lucindo!

V temnotě k ní doléhaly hlasy.

Vrať se!

Počkej!

Nevšímala si jich a pokračovala dál do tmy. Ozvěny jejího jména se odrážely od stinných stěn Vyhlašovatele. Vlnící se teplo jí olizovalo kůži. Byl to Danielův hlas, nebo Camův? Arriane nebo Gabbe? Byl to Roland,

Savannah, Georgia - 27.listopadu 2009

Tak tohle byl poslední Vyhlašovatel, kterým Luce prošla. Dlouho to nebude chtít opakovat. Když Daniel otevřel stín pocházející od jasné hvězdy v tomhle zvláštním a nikde nekončícím nebi, Luce se neohlédla zpátky. Pevně držela jeho ruku. Rozprostřela se v ní úleva. Byla s Danielem. Kdekoliv teď

Daniel hleděl ven na záliv. Jeho oči byly šedé jako hustá mlha, která obklopovala pobřeží Sausalito a jako voda, která se přelívala přes oblázkovou pláž pod jeho nohama. Teď nebyly jeho oči fialové vůbec. Cítil to. Byla od něj příliš daleko.

Opřel se proti kousavé vichřici, která šla od moře. Ale i kdyby si přitáhnul blíž svůj tlustý černý kabát, věděl,

Dívka sklopila svůj luk. Uvolnila šíp z tětivy. Ozval se řetězec zvuků, jako když někdo otevírá dveře na půdu. Její obličej byl klidný, jako hladina rybníka v bezvětrném dni. Byla vysoká jako Luce s jasnou, svěží pokožkou, bledými rty a dokonce i s důlky v nepřítomném úsměvu.

"Pokud si přeješ, aby tenhle kluk žil," řekla vyrovnaným hlasem, "pak

Když Luce prošla předními dveřmi domu jejích rodičů v Thunderboltu, všechno bylo stejné: věšák v předsíni stále vypadal, jako kdyby se chystal skácet pod tíhou příliš mnoha bund. Vůně osvěžovače budila dojem, že je dům mnohem čistější, než ve skutečnosti byl. Na gauč v obýváku dopadaly paprsky ranního slunce, které pronikaly žaluziemi. Stoh zežloutlých časopisů, které

Luce probudilo skřípání ramínek, která někde posouval po tyči v její skříni. Než mohla vidět, kdo byl za ten hluk zodpovědný, přistála na ní hromada oblečení. Posadila se na posteli a protlačila si cestu skrz hromadu džínsů, triček a svetrů. Strhla si pletenou ponožku z čela. "Arriane?"

"Líbí se ti ta červená? Nebo chceš radši černou?" Arriane

Byl poslední den výuky na Shoreline. Pak se studenti na Den díkuvzdání rozjedou domů. Luce se cítila osamělá. Samota uprostřed davu lidí byl ten nejhorší druh osamělosti, ale nemohla si pomoct. Všichni studenti kolem ní vesele klábosili o tom, jak jsou šťastní, že jedou domů ke svým rodinám. O své dívce nebo klukovi, které neviděli