Léčitelka Ohnivý keř a Pomněnka vešly do dveří zároveň. Léčitelka mi podala vysokou sklenici vody, která mi nepřipadala tak studená jako předtím – to vinou mých prstů ledových strachem. Černovlasá žena mi s úsměvem podala ruční čtverhranné zrcátko.

"Napadlo mě, že se budeš chtít podívat," poznamenala Ohnivý keř.

Rázem jsem se uklidnila.

"Wando..."

"Nemáme čas. Udělala bych to sama, ale musí to být ve správném úhlu. Je to na tobě."

"Já to nezvládnu... ne."

"Ani pro Jamieho?" Zdravou tváří jsem se pevně přitiskla o podpěrku hlavy na sedadle auta a zavřela oči.

James v ruce svíral drsný kámen velký jako pěst, který jsem

Usoudila jsem, že na první pohled připomínám sochu. Ruce mám nehybně složené v klíně, obličej bez výrazu, dech tak mělký, že se mi hrudník ani nepohne.

Uvnitř vířím v zběsilé závrati, jako by atomy mého těla ztratily vzájemnou přitažlivost a svištěly pryč jeden od druhého.

Ani Melaniin návrat ho nezachránil. Všechno, co jsme pro něho udělali, bylo

Ianovi překvapením poklesla dolní čelist. "Ty... cože?"

"Za chvilku ti to vysvětlím. Uznávám, že to vůči tobě není fér, ale... prosím. Prostě mě polib."

"Nerozruší tě to? Melanie se na tebe nebude zlobit?"

"Iane!" zanaříkala jsem. "Prosím!"

Pořád udivený mě objal v pase a přivinul

Ian se mnou proseděl v temnotě celé tři dny.

Odešel jen několikrát na pár minut, aby nám donesl jídlo a vodu. Zpočátku jedl, i když já nevzala do úst. Pak si uvědomil, že neodmítám jídlo proto, že bych neměla hlad, a přestal jíst stejně jako já.

Jeho krátkou nepřítomnost jsem vždy využila k vykonání tělesné potřeby do temného pramene, ale s trvajícím

Když jsem zaslechla hlasy, zpomalila jsem. Nedošla jsem tak blízko k nemocnici, aby to byl Doktor. To se museli vracet ostatní. Přitiskla jsem se k hrbolaté skalní stěně a plížila se co nejtišeji. Po dlouhém běhu jsem dýchala přerývavě a hlučně, proto jsem si zakryla ústa dlaní, abych svoje sípání přidusila.

"Proč v tom pořád pokračujeme?" stěžoval

Senzace, brblala jsem si v duchu. Vážně senzace.

Ian ke mně mířil, aby v mé společnosti poobědval, na obličeji nalepený naučený úsměv. Bude se mě snažit rozveselit.... zase.

Poslední dobou to s tou jízlivostí přeháníš, napomenula mě Melanie.

Zkusím si to pamatovat.

Během posledního týdne se moc neozývala. Ani jedna z nás teď

"Co si myslím o čem?"

"O našem... rozhovoru za dveřmi," upřesnil Ian.

Nevěděla jsem, co si myslím.

Kdovíjakým zázrakem Ian dokázal vidět věci z mé – mimozemšťanské – perspektivy. A navíc věřil, že jsem si vysloužila právo na život.

Ale.... vážně žárlil? Na Jareda?

Věděl, co jsem zač.

Vítězství každého zápasu se dalo snadno uhodnout. Když Jared a Kyle hráli spolu, vždy vyhráli. Když Jared hrál s Ianem, vyhrál zase tento tým. Zdálo by se, že Jared je neporazitelný, dokud jsem neviděla, jak spolu hrají oba bratři.

Ian se v jednom týmu s Kylem necítil dvakrát ve své kůži, aspoň zpočátku, ale po pár minutách hry už spolu tvořili dokonale seřízený

Shromáždění se rázem uvolnilo a v půlkruhu lidí zazněl nadšený šum hlasů.

Podívala jsem se na Jamieho. Tvářil se otráveně. "Jeb se snaží vrátit věci do normálu. Ty poslední dny byly mizerné. Walterův pohřeb..."

Trhla jsem sebou.

Jeb se zazubil na Jareda, který chvíli zatínal zuby, ale pak se na staříka ušklíbl a rychle vyběhl