"Ona už si zvolila. Viděls to sám, když jsi nás ‚přerušil‘. Viď, že už sis vybrala, Eleno?" Stefan to neprohlásil domýšlivě, ani se nedožadoval, jen mu z hlasu zaznívala jakási zoufalá statečnost.

 To je doktor Feinberg, pomyslela si divoce Elena a pokusila se otočit a zároveň se vtisknout co nejhlouběji do stínů. Ale nespatřila mrňavou nosatou postavu doktora. Uviděla tvář s rysy jemnými jako z řeckých mincí a medailonů – a ztrápené zelené oči. Čas se na okamžik zastavil a pak už byla Elena v jeho náručí.

 Něco strhlo Elenu ze stromu. Zaskučela na protest, ale dopadla na nohy jako kočka. O vteřinu později spadla na kolena a odřela si je. Rychle se otočila, připravena zahnutými prsty zaútočit na toho, kdo to udělal. Damon jí však srazil ruku.

 Elena s Damonem čekali v temné komoře. Stefan vnímal jejich přítomnost v malé předsíňce, když otevřel dveře do fotokomory a zavedl Matta dovnitř.

 Stefanův hlas se chvěl tichou zuřivostí. "Tak přesně tohle jsi chtěl, že, Damone? A teď se ti to podařilo. Musel jsi z ní udělat to, co jsme my, co jsi ty. Nestačilo ji jen zabít."

 Milý deníčku,

 Každý máme svou třináctou komnatu. Někdo jich má dokonce víc.

 Ne všechno, co chceme, musí být správné.

 Někdy je přiznání první krok k zatracení. Někdy je to právě naopak.

 Každý se udobřuje jinak. Někomu to jde skvěle, někomu hůř.