"Mel?" zeptal se znovu a z tónu mu čišela naděje, i když se ji snažil zamaskovat.

V doznívajícím šoku se mi dech zadrhl dalším vzlykem.

"Ty přece víš, že to bylo pro tebe, Mel. Ty to víš. Ne pro – to. Ty víš, že to jsem nelíbal."

Unikl mi další, hlasitější vzlyk, sten. Proč nemůžu přestat? Zkusila jsem zatajit dech.

"Pokud

Možná jsem měla utéct zpátky, odkud jsme přišli. Nikdo mě nenutil zůstat a poslechnout Jaredův hlas, i když studený a vzteklý. Když jsem obcházela roh směrem k modrému světlu, Melanie byla ještě dychtivější než já. Zaváhala jsem.

Ian stál jenom pár kroků přede mnou, ve střehu pro případ, že by Jared proti mně zaútočil.

Jared seděl na zemi, na jedné

V té absolutní tmě jsem se probudila dezorientovaná. Během posledních měsíců jsem si zvykla, že příchod rána mi ohlašuje slunce. Nejdřív jsem myslela, že je pořád noc, ale pak mi bolest v zádech a pálení na odřené tváři připomněly, kde ve skutečnosti jsem.

Vedle sebe jsem slyšela tichý, pravidelný dech. Nepolekal mě, protože to byl ten nejdůvěrněji známý zvuk

Poslepu jsem se doplížila do své původní vězeňské kobky.

Uběhly už dlouhé týdny od chvíle, kdy jsem vkročila do právě téhle chodby. Naposledy jsem tu byla toho rána, kdy Jared odešel na výpravu a Jeb mě osvobodil. Usoudila jsem, že dokud jsem naživu, tak teď po Jaredově návratu je moje místo tady.

Tentokrát mě tu nevítalo žádné kalné světlo,

Výslovně jsem s tím sice nesouhlasila, ale nakonec se ze mě stala učitelka podle Jebových představ.

Moje "vyučování" probíhalo velmi neoficiálně. Každý večer jsem po večeři odpovídala na otázky. Zjistila jsem, že pokud jsem ochotná dělat to takhle, Ian a Doktor a Jeb mě přes den nechají na pokoji, takže jsem se mohla lépe věnovat svým povinnostem. Rokovali

Uběhl další týden, možná dva; sledovat tu čas nebylo zřejmě důležité, nehrál žádnou roli – ale všechno se mi zdálo pořád divnější.

Každý den jsem pracovala po boku lidí, ale ne vždycky s Jebem. Některé dny se mnou byl Ian, jindy Doktor a někdy pouze Jamie. Plela jsem pole, hnětla těsto a drhla pracovní pulty. Nosila jsem vodu, vařila cibulovou polévku, prala

Musela jsem uznat, že nevoním.

Už jsem ztratila pojem, kolik dní jsem tu strávila. Víc než týden? Nebo dva? – ale celou dobu jsem se potila do stejného oblečení, ve kterém jsem vyrazila na svou katastrofickou výpravu do pouště. Na bavlněné košili mi zaschlo tolik soli, že tvrdě zvarhánkovatěla jako tahací harmonika. Původně byla světle žlutá, ale teď

Stín byl obrovský a beztvarý. Čněl nade mnou, shýbl se blíž k mému obličeji.

Asi jsem chtěla zavřísknout, ale výkřik mi uvízl v hrdle a ven vyšlo pouze nezvučné kviknutí.

"Pššš, to jsem jenom já!" šeptl Jamie. Z ramen se mu skulilo cosi beztvarého a oblého a měkce to plesklo o podlahu. Potom jsem konečně rozeznala, že to je on, drobný stín

Jeb si založil ruce za hlavu a zamyšleně se zadíval k temnému stropu. Povídavá nálada ho nepřešla.

"Snažím si představit, jaké je – když člověka dopadnou, víš. Na vlastní oči jsem to viděl mnohokrát, leckdy jsem sám taktak vyvázl. Jaké by to bylo, říkal jsem si. Bolí to, když člověku nasadí něco do hlavy? Viděl jsem, jak se to dělá, chápeš?"

Vykulila

Držela jsem se těsně u Jeba, asi půl kroku před ním; dávala jsem si pozor, abych se k dvojici mužů, kteří šli za námi, ani nepřiblížila. Jamie šel někde uprostřed, protože sám neměl jasno, kde vlastně chce být.

Na zbytek Jebovy prohlídky jsem se už moc nesoustředila. Příliš jsem nevnímala ani druhou zahradu, skrz kterou jsme procházeli – a kde ve spalujícím