Erik na mě bude děsně naštvaný. Když jsem vyběhla z kuchyňky, v jedné ruce plechovku coly a v druhé batoh plný krve, dvojčata se rozvalovala ve svých oblíbených křeslech a koukala na Spider-Mana 3.

 Poznala jsem hned, že Heath se právě vrátil do města, protože mi přetrhl sen. Ležela jsem na sluníčku (vidíte, muselo se mi to zdát) na velké nafukovací matraci ve tvaru srdce uprostřed jezera Spritu (nechtějte vědět proč), když vtom najednou všechno zmizelo a do hlavy mi vtrhl Heathův známý hlas.

 Pak už se všechno odehrávalo hrozně rychle, ale mně připadalo, jako by se to dělo někomu cizímu, kdo se dočasně usídlil v mém těle. Neferet se okamžitě ujala vedení. Prohlédla si mě i Afroditu a (k mé smůle) rozhodla, že já jsem na tom líp, a tudíž je dovedu k tělu. Zavolala Draka Lankforda a ten se za okamžik objevil, po zuby ozbrojený. Chvíli s velekněžkou diskutovali o tom, kolik bojovníků

 "Vysaď mě u tajného vchodu. Pořád nemám zájem, aby si ostatní mysleli, že se spolu bavíme," řekla Afrodita.

Když jsem Afroditě zatrhla diskuzi o Stevie Rae, obrátila jsem se zpátky k televizi. Nedokázala jsem však v klidu sedět. Po chvíli jsem vstala, zatáhla závěsy a pozavírala okenice, ale to mi zabralo jen pár minut, a tak jsem zamířila

 Poznala jsem, že Stevie Rae už k altánu dorazila. Neviděla jsem ji, zato jsem ji cítila. Fuj. Vážně, hnus. Doufala jsem, že důkladná koupel a trocha šamponu s tím smradem něco udělá, ale moc jistá jsem si tím nebyla. Ať se mi to líbí nebo ne, je koneckonců mrtvá.

 Když jsem se probírala oblečením Stevie Rae, našla jsem přívěsek se srdíčkem. Byla jsem se svojí spolubydlící až do poslední chvíle, a než jsem se tehdy vrátila do našeho pokoje, prošla tamtudy upíří úklidová četa (nebo něco takového) a odnesla všechny její věci. Naštvalo mě to. Hrozně moc. Vymohla jsem si, že část těch věcí vrátí zpátky, protože jsem chtěla, aby mi Stevie Rae připomínaly.

 "Zatraceně. Takže ona vážně nesmí na slunce," zamumlala jsem.

 "To teda sakra ani náhodou!" zaječela Shaunee.

 Když jsem přiběhla, všichni už na mě čekali. Dokonce i Nala. Přísahala bych, že se na mě podívala, jako by naprosto přesně věděla, co jsem před chvilkou v knihovně prováděla. Potom na mě mrzutě mňaufla, kýchla a odcapkala pryč. Panebože, ještě že neumí mluvit.