Uběhl další týden, možná dva; sledovat tu čas nebylo zřejmě důležité, nehrál žádnou roli – ale všechno se mi zdálo pořád divnější.

Každý den jsem pracovala po boku lidí, ale ne vždycky s Jebem. Některé dny se mnou byl Ian, jindy Doktor a někdy pouze Jamie. Plela jsem pole, hnětla těsto a drhla pracovní pulty. Nosila jsem vodu, vařila cibulovou polévku, prala

Musela jsem uznat, že nevoním.

Už jsem ztratila pojem, kolik dní jsem tu strávila. Víc než týden? Nebo dva? – ale celou dobu jsem se potila do stejného oblečení, ve kterém jsem vyrazila na svou katastrofickou výpravu do pouště. Na bavlněné košili mi zaschlo tolik soli, že tvrdě zvarhánkovatěla jako tahací harmonika. Původně byla světle žlutá, ale teď

Stín byl obrovský a beztvarý. Čněl nade mnou, shýbl se blíž k mému obličeji.

Asi jsem chtěla zavřísknout, ale výkřik mi uvízl v hrdle a ven vyšlo pouze nezvučné kviknutí.

"Pššš, to jsem jenom já!" šeptl Jamie. Z ramen se mu skulilo cosi beztvarého a oblého a měkce to plesklo o podlahu. Potom jsem konečně rozeznala, že to je on, drobný stín

Jeb si založil ruce za hlavu a zamyšleně se zadíval k temnému stropu. Povídavá nálada ho nepřešla.

"Snažím si představit, jaké je – když člověka dopadnou, víš. Na vlastní oči jsem to viděl mnohokrát, leckdy jsem sám taktak vyvázl. Jaké by to bylo, říkal jsem si. Bolí to, když člověku nasadí něco do hlavy? Viděl jsem, jak se to dělá, chápeš?"

Vykulila

Držela jsem se těsně u Jeba, asi půl kroku před ním; dávala jsem si pozor, abych se k dvojici mužů, kteří šli za námi, ani nepřiblížila. Jamie šel někde uprostřed, protože sám neměl jasno, kde vlastně chce být.

Na zbytek Jebovy prohlídky jsem se už moc nesoustředila. Příliš jsem nevnímala ani druhou zahradu, skrz kterou jsme procházeli – a kde ve spalujícím

Jeb mě nechal plakat a nekomentoval to. Během mého vzlykání neutrousil jedinou poznámku. Promluvil až půl hodiny poté, co jsem utichla.

"Ještě nespíš?"

Neodpověděla jsem. Příliš jsem si zvykla mlčet.

"Nechceš vylézt ven a kapku se protáhnout?" nabídl. "Záda mě bolí už jen při pomyšlení na tu mizernou díru."

Kupodivu,

"Kdo je Hledačka v černém? Proč nepřestala s hledáním?" Jaredův řev byl ohlušující, protože se ke mně odrážel ze všech stran.

Skrývala jsem se za vlastní ruce a čekala na první ránu.

"Ech – Jarede?" zamumlal Ian. "Možná bys to měl nechat na mě..."

"Ty se do toho nepleť!"

Ianův hlas

Zbytek dne jsem s jednou kratičkou výjimkou strávila v absolutním tichu.

Ta výjimka se odehrála o pár hodin později, když Jeb donesl jídlo pro mě i pro Jareda. Když průlezem strkal tác na podlahu mé jeskyňky, věnoval mi omluvný úsměv.

"Děkuju," zašeptala jsem.

"Rádo se stalo," řekl.

Zaslechla jsem, jak Jared

Nejprve mě udeřilo horko, jako by do mě narazila hradba páry. Vlhký hustý vzduch se přese mě převalil a na kůži se mi vysrážel do krůpějí. Mimoděk jsem otevřela ústa, jak jsem se snažila vdechnout zahoustlý vzduch. Ten pach tady byl silnější, stejná kovová pachuť, která mi uvízla v hrdle a ochucovala i zdejší vodu.

Mumlající sbor hlubokých i vysokých hlasů jako

Okraj kamenného otvoru byl sice ošoupaný, ale stejně mi odřel dlaně a holeně, když jsem se jím protáhla ven. Navíc, jak jsem byla ztuhlá, napřímila jsem se jen s bolestí a hned nato jsem sykla. Hlava se mi zatočila, jak z ní krev vytékala dolů do těla.

Rozhlížela jsem se po jediném – kde je Jared, abych mohla skočit mezi něho a útočníky.

Všichni