Všichniumírají.Alenevždyzůstávajímrtví.Věřte mi, já to vím.

 V den mého molnijského obřadu se venku oteplilo. Vlastně bylo tak teplo, že v kampusu začal tát sníh a jako stříbrné stružky stékal po kamenných stěnách budov. Zima ještě zdaleka neskončila, takže jsem věděla, že za pár dní všechno zase znovu zmrzne. Teď to ale vypadalo, jako by celý svět plakal.

 Pohltila mě hrůza a děs. Připadalo mi, že se mi scvrkává duše a že v tu chvíli nastane konec světa – protože po tomhle určitě nemůže pokračovat dál. Po tomhle nemůže nic pokračovat dál. Chtěla jsem vykřičet svou bolest do celého vesmíru. Chtěla jsem brečet, dokud se nerozpustím. Chtěla jsem upadnout vedle Masona a zemřít s ním.

 Tak o tohle jsem ani v nejmenším nestála. S čímkoli jiným bych se dokázala nějak vyrovnat. Kdyby jí Adrian vlepil facku nebo ji nutil kouřit ty svoje trapné cigarety, s čímkoli. Jen tohle ne – aby Lissa přestala brát svoje léky. Přesně tomu jsem chtěla zabránit.

 Potřebovali jsme nějaký plán na útěk a potřebovali jsme ho rychle. Jenže mě napadaly jedině věci, které jsme nemohli ovlivnit. Jako třeba, kdyby nás tu nechali samotné – mohli bychom se nějak odplížit. Nebo kdyby nás hlídal nějaký blbec, kterého bychom snadno obalamutili a utekli mu. Nebo kdyby nás aspoň špatně svázali a my se mohli osvobodit.

 Nesnáším, když jsem bezmocná. A nerada se vzdávám bez boje. To, co se odehrálo venku v uličce, nebyl opravdový boj. Kdyby byl – kdyby mě porazili a já je musela poslechnout –, tak prosím. To bych možná dokázala akceptovat. Možná. Ale nikdo mě neporazil. Ani jsem si pořádně neušpinila ruce. Tiše jsem nastoupila.

 V botách na vysokých podpatcích už mě začínaly bolet nohy, a tak jsem si je zula, sotva jsem vešla dovnitř. Ubytovnou už jsem procházela bosá. V Masonově pokoji jsem nikdy nebyla, ale pamatovala jsem si, o jakém čísle se zmiňoval, takže jsem ho našla bez potíží.

 "Co to vyvádíš?" zaječela na mě. Mluvila o dost hlasitěji, než by se mi líbilo.

 Lissa přišla ten den později. Poté, co Mason odešel, usnula jsem. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Probudilo mě, až když Lissa bouchla dveřmi.

 Následujícího rána jsem se pokoušela nalakovat si nehty na nohou – což s pořádnou kocovinou nebylo nic lehkého – když vtom někdo zaklepal na dveře. Lissa byla pryč, už když jsem se probudila, takže jsem se belhala ke dveřím a snažila se nezničit čerstvě nalakované nehty. Když jsem otevřela, za dveřmi stál zaměstnanec zdejšího komplexu s velikou krabicí, kterou držel v obou rukou.