Zatímco jsme s Mel sváděly boj, Hledačka mi zkoumavě hleděla do obličeje.

Ne, Wando, ne!

Neplácej hlouposti, Mel. Zrovna ty a nikdo jiný si dokáže uvědomit dosah toho rozhodnutí. Copak ty sama nechceš právě to?

Ale třebaže jsem se snažila zdůraznit především ten šťastný konec, stejně na mě dolehla hrůza mé volby. Měla jsem zemřít právě proto,

To já zabila Wese.

Moje ruce, poškrábané a plné modřin a pokryté rudým prachem po té zběsilé vykládce věcí, klidně mohly být rovnou zmáčené červenou lidskou krví.

Wes byl po smrti a mohla jsem za to já stejně jistě, jako kdybych osobně stiskla spoušť.

Po složení nákladu všichni obyvatelé jeskyně, s výjimkou pěti osob, seděli v kuchyni,

Rudomodrá světla blikala v rytmu sirény.

Než na planetu přišly duše, tahle světla a zvuk měly pouze jediný význam – přítomnost policie, strážců pořádku, trestajících jeho narušitele.

I v současnosti tyhle signály znamenaly jen jedno; význam byl dokonce podobný. Pořád strážci pořádku, kteří trestali přestupky.

Hledači.

Ovšem

"Tohle je moc snadné. Už to není žádná legrace," postěžoval si Kyle.

"Sám jsi chtěl jít s námi," připomněl mu Ian.

Kyle a Ian seděli v nákladní části velké dodávky, v prostoru bez oken, a třídili trvanlivé potraviny a toaletní potřeby, které jsem právě donesla z obchodu. Bylo poledne a slunce sálalo na město Wichita. Nebylo tu takové

Jamie se zkusil posadit.

"Pomalu, chlapče. Jak ti je?" Ian přidržel Jamieho na matraci.

"Cítím se... super. Proč je vás tu tolik? Vůbec si nepamatuju..."

"Byl jsi vážně nemocný. Nehýbej se, ať tě můžeme dát do pořádku."

"Dáš mi napít?"

"Jistě. Tady máš, hochu."

Doktor

Léčitelka Ohnivý keř a Pomněnka vešly do dveří zároveň. Léčitelka mi podala vysokou sklenici vody, která mi nepřipadala tak studená jako předtím – to vinou mých prstů ledových strachem. Černovlasá žena mi s úsměvem podala ruční čtverhranné zrcátko.

"Napadlo mě, že se budeš chtít podívat," poznamenala Ohnivý keř.

Rázem jsem se uklidnila.

"Wando..."

"Nemáme čas. Udělala bych to sama, ale musí to být ve správném úhlu. Je to na tobě."

"Já to nezvládnu... ne."

"Ani pro Jamieho?" Zdravou tváří jsem se pevně přitiskla o podpěrku hlavy na sedadle auta a zavřela oči.

James v ruce svíral drsný kámen velký jako pěst, který jsem

Usoudila jsem, že na první pohled připomínám sochu. Ruce mám nehybně složené v klíně, obličej bez výrazu, dech tak mělký, že se mi hrudník ani nepohne.

Uvnitř vířím v zběsilé závrati, jako by atomy mého těla ztratily vzájemnou přitažlivost a svištěly pryč jeden od druhého.

Ani Melaniin návrat ho nezachránil. Všechno, co jsme pro něho udělali, bylo

Ianovi překvapením poklesla dolní čelist. "Ty... cože?"

"Za chvilku ti to vysvětlím. Uznávám, že to vůči tobě není fér, ale... prosím. Prostě mě polib."

"Nerozruší tě to? Melanie se na tebe nebude zlobit?"

"Iane!" zanaříkala jsem. "Prosím!"

Pořád udivený mě objal v pase a přivinul

Ian se mnou proseděl v temnotě celé tři dny.

Odešel jen několikrát na pár minut, aby nám donesl jídlo a vodu. Zpočátku jedl, i když já nevzala do úst. Pak si uvědomil, že neodmítám jídlo proto, že bych neměla hlad, a přestal jíst stejně jako já.

Jeho krátkou nepřítomnost jsem vždy využila k vykonání tělesné potřeby do temného pramene, ale s trvajícím