Zadrnčel elektrický zvonek a ohlásil nového zákazníka v obchodu se smíšeným zbožím. Provinile jsem sebou cukla a přikrčila se za polici se zbožím, které jsme si zrovna prohlížely.

Přestaň se chovat jako zločinec, poradila mi Melanie.

Já se tak nechovám! namítla jsem nervózně.

Zpocené dlaně mě zastudily potem, i když v obchůdku bylo skoro

Rychle jsem projela křižovatkou I-10, zatímco za zády mi zapadalo slunce. Neviděla jsem o moc víc než žluté a bílé čáry na chodníku a tu a tam velkou zelenou značku, která mě vedla dál na východ. Teď už jsem měla naspěch.

Nebyla jsem si však jistá, proč vlastně spěchám. Asi bych tomu všemu unikla. Bolesti, smutku, trýznivému stesku po ztracené a marné lásce. Znamená

"Ty se bojíš letět?" Hledaččin hlas překypoval nedůvěrou, která hraničila až s posměchem. "Osmkrát jsi putovala hlubinami vesmíru a teď se bojíš nasednout na letadlo do Tucsonu ve státě Arizona?"

"Tak za prvé, já se nebojím. Za druhé, při cestách vesmírem jsem si zvlášť neuvědomovala, kde jsem, protože jsem byla v hibernačním tanku.

"Ano, Sluncem ozářený?" vybídla jsem, vděčná za zdviženou paži, která přerušila mou přednášku. Necítila jsem se za katedrou tak uvolněně jako obvykle. Mojí největší silou a mou jedinou skutečnou kvalifikací – protože tělo mé hostitelky neprošlo pořádným formálním vzděláním, od začátku puberty byla na útěku – byly osobní zkušenosti, a z těch jsem při

Světlo za okny konečně pohasínalo. Na březen to byl horký den a nezvykle se vlekl, jako by neměl chuť skončit a osvobodit mě.

Popotáhla jsem a zkroutila vlhký kapesník do ještě tvrdšího uzlu. "Kathy, jistě máš jiné povinnosti. Curt se po tobě bude už shánět."

"On to pochopí."

"Nemůžu tady zůstat navždy, a k řešení

"Vítám tě, Poutnice! Posaď se a udělej si pohodlí!"

Váhala jsem na prahu Patrončiny kanceláře, s jednou nohou uvnitř a s druhou na chodbě.

Usmála se, jen nepatrně pohnula koutkem úst. Ve výrazech tváří jsem se vyznala lépe než dřív; pohyby a cukání těch drobných svalů jsem po měsících pozorování znala docela důvěrně. Poznala jsem, že

Je příliš velká tma, aby bylo takové horko, nebo je možná příliš horko, aby byla taková tma. Jedna z těch dvou věcí není v pořádku. Krčím se ve tmě za chabou ochranou začouzeného ježatého keře a potím se tak, že ve mně za chvíli nezbude žádná voda. Auto vyjelo z garáže před patnácti minutami. Nerozsvítilo se žádné světlo. Arkádové dveře jsou na pět centimetrů pootevřené a

"Neví, že jde o její nové jméno," zabručel Léčitel.

Zmocnil se mě nový pocit. Cosi příjemného, změna ve vzduchu, když se Léčitel zastavil po mém boku. Vůně, uvědomila jsem si. Cosi jiného než ta sterilní místnost bez sebemenšího záchvatu. Parfém, připomněla mi nová mysl. Květinový, svěží...

"Slyšíš mě?" vytrhla mě Hledačka z

Hlasy zněly tiše a blízko, a třebaže jsem si je uvědomila až nyní, zřejmě už chvíli vedly šeptem rozhovor.

"Obávám se, že je toho na ni moc," říkal jeden hlas tlumeně, ale byl hluboký, mužský. "Bylo by to příliš na každého. Taková krutost!" Zhnusený podtón.

"Vykřikla jen jednou," připojil vyšší, tenčí ženský hlas

Věděla jsem, že to začne koncem a ten že bude těmto očím připadat jako smrt. Varovali mě.

Ne těmto očím. Mým očím. Mým. Tohle jsem teď já...

Zjistila jsem, že používám divný jazyk, ale dával smysl. Úsečný, dutý, slepý, přímočarý. Trapně omezený v porovnání s mnoha jazyky, které jsem už používala, ale přesto schopný plynulého vyjádření. Občas i