Ráno jsem se vzbudila vážně pozdě, bylo skoro jedenáct, když jsem vycházela z koupelny. Na sobě jsem měla jenom pyžamo a župan, ale převlíkat se mi nechtělo. Sešla jsem po schodech dolů a zamířila do kuchyně. Otevřela jsem ledničku, ale žádného poživatelného jídla se nedočkala. Byla tam pouze krev a nějaké víno.

 Damon s Leou ke mně rychle přiběhli. Pravděpodobně se báli Stefanovy reakce.

 Rychlým krokem jsme vyšly z baru, ale než jsme stihly nastoupit do auta, Damon nám zatarasil cestu. Věděly jsme, že to udělá, a přesně o to nám šlo. Nemůžeme mluvit o takových věcech v přeplněném baru.

 Seděla jsem na gauči u Ley v obýváku a v ruce svírala skleničku vanilkového Frappé. Lea stála s překříženýma rukama opřená o futra dveří a upřeně mě pozorovala. Asi ještě pořád nemůže uvěřit tomu, že jsem se vrátila.

 Byla už tma a já nebyla ani zdaleka u svého cíle. Běhat jsem zvyklá, musím být – kdybych nebyla, nepřežila bych. I přes to jsem unavená, dopředu postupuju snad jen silou vůle. Zastavit ale nemůžu, není čas, musím ji najít. Jen ona mi může dát odpovědi, které tak nutně potřebuju.