"Vyhráli jsme bitvu, ale válku ne," prohlásila Elena smutně. Měla dojem, že to bylo druhý den po boji s dvojčaty kitsune. Ale nebyla si už jistá ničím, jen tím, že je naživu, že Stefan je pryč a že Damon se zase vrátil ke svému starému já.

 Bonnie věděla, že umře.

 Během toho pádu jí to všechno proletělo myslí.

 Elena čekala na svém stromě.

 Vězení. Špinavé rohože na podlaze a mříže mezi ní a spícím Stefanem.

 Elena kdysi spadla z balkonu a Stefan vyskočil a chytil ji, než stihla dopadnout na zem. Pro člověka pád z takové výšky znamenal jistou smrt. Upír plně ovládající své reflexy by se prostě otočil ve vzduchu jako kočka a zlehka by přistál na nohou. Ale v Damonově situaci...

 Damon tam prostě seděl. Pak si olízl ret a nic neříkal, nic nedělal.

 "Kdo to je?" zeptal se hlas z lesní temnoty. "Kdo je tam?"

 Dopřej nám alespoň tu důstojnost vyjít z tvojí pasti po vlastních nohou - nebo bych měl říct s použitím tvého vlastního klíče? vyslal Damon myšlenku k Šiničimu. Eleně řekl: "Ano, hledali jsme toho, jak - se - jmenuje. Ale měla jsi ošklivý pád. Přál bych si - chci se tě zeptat - jestli bys zůstala tady a zotavovala se, zatímco já se po něm podívám."

 Matt nakonec stopy vzdal. Pokud mohl říct, něco přimělo Elenu úplně minout dům Dunstanových i stodolu a kulhat dál a dál, až se dostala do rozmačkaného a roztrhaného chumlu tenkých plazivých úponků. Ochable visely Mattovi z dlaně a až zneklidňujícím způsobem mu připomínaly pocit šátrajících tykadel brouků kolem krku.