Když jsem se probrala, ani v nejmenším jsem se necítila dezorientovaně. Přesně jsem věděla, kde jsem, tedy, přibližně, a nechala jsem oči dál zavřené a oddechovala jsem rovnoměrně. Snažila jsem se dozvědět o své situaci co nejvíc a přitom neprozradit, že jsem opět při vědomí.

Měla jsem hlad. Žaludek se mi svíral a zatínal a hněvivě kručel. Usoudila jsem,

Bylo to pro nás obě příliš, vidět ho tady, když už jsme uvěřily, že se s ním nikdy nesetkáme, že jsme ho ztratily navždy. Ohromením jsem zkameněla, nebyla jsem schopná ničeho. Chtěla jsem se podívat na strýčka Jeba, abych pochopila, proč mi v poušti zlomil svou odpovědí srdce, ale nedokázala jsem pohnout ani očima. Jen jsem tupě zírala do Jaredova obličeje.

Melanie

"Jsou tady?" Ta slova jsme vydávily – vystříkla z nás jako voda z plic, prudce. A po vodě otázka, na které záleželo především: "Zvládli to?"

Ve tmě jsem neviděla na výraz strýčkova obličeje. "Kdo?" zeptal se.

"Jamie, Jared!" Náš šepot pálil v hrdle jako řev. "Jared byl přece s Jamiem. S naším bratříčkem!

To je vyloučeno! Určitě ses spletla! To je nesmysl! To není možné!

Civěla jsem do dálky a ohromením se mi dělalo špatně od žaludku; a nedůvěra se rychle přetavila v hrůzu.

Včera ráno jsem posnídala poslední rozmačkanou sušenku Twinkie. Včera odpoledne jsem objevila dvojitý štít a opět odbočila k východu. Melanie mi slíbila, že už nám zbývá najít poslední

"No dobrá! Měla jsi pravdu, měla jsi pravdu!" pronesla jsem hlasitě. Nebyl tam nikdo, kdo by to slyšel.

Melanie mi nevpálila: "Vždyť jsem ti to říkala." Ne tolika slovy, ale v jejím mlčení jsem vycítila výčitku.

Ještě pořád se mi nechtělo opustit auto, i když teď už nám bylo k ničemu. Když došel benzin, nechala jsem vůz ještě chvíli

Zadrnčel elektrický zvonek a ohlásil nového zákazníka v obchodu se smíšeným zbožím. Provinile jsem sebou cukla a přikrčila se za polici se zbožím, které jsme si zrovna prohlížely.

Přestaň se chovat jako zločinec, poradila mi Melanie.

Já se tak nechovám! namítla jsem nervózně.

Zpocené dlaně mě zastudily potem, i když v obchůdku bylo skoro

Rychle jsem projela křižovatkou I-10, zatímco za zády mi zapadalo slunce. Neviděla jsem o moc víc než žluté a bílé čáry na chodníku a tu a tam velkou zelenou značku, která mě vedla dál na východ. Teď už jsem měla naspěch.

Nebyla jsem si však jistá, proč vlastně spěchám. Asi bych tomu všemu unikla. Bolesti, smutku, trýznivému stesku po ztracené a marné lásce. Znamená

"Ty se bojíš letět?" Hledaččin hlas překypoval nedůvěrou, která hraničila až s posměchem. "Osmkrát jsi putovala hlubinami vesmíru a teď se bojíš nasednout na letadlo do Tucsonu ve státě Arizona?"

"Tak za prvé, já se nebojím. Za druhé, při cestách vesmírem jsem si zvlášť neuvědomovala, kde jsem, protože jsem byla v hibernačním tanku.

"Ano, Sluncem ozářený?" vybídla jsem, vděčná za zdviženou paži, která přerušila mou přednášku. Necítila jsem se za katedrou tak uvolněně jako obvykle. Mojí největší silou a mou jedinou skutečnou kvalifikací – protože tělo mé hostitelky neprošlo pořádným formálním vzděláním, od začátku puberty byla na útěku – byly osobní zkušenosti, a z těch jsem při

Světlo za okny konečně pohasínalo. Na březen to byl horký den a nezvykle se vlekl, jako by neměl chuť skončit a osvobodit mě.

Popotáhla jsem a zkroutila vlhký kapesník do ještě tvrdšího uzlu. "Kathy, jistě máš jiné povinnosti. Curt se po tobě bude už shánět."

"On to pochopí."

"Nemůžu tady zůstat navždy, a k řešení