Jeb mě nechal plakat a nekomentoval to. Během mého vzlykání neutrousil jedinou poznámku. Promluvil až půl hodiny poté, co jsem utichla.

"Ještě nespíš?"

Neodpověděla jsem. Příliš jsem si zvykla mlčet.

"Nechceš vylézt ven a kapku se protáhnout?" nabídl. "Záda mě bolí už jen při pomyšlení na tu mizernou díru."

Kupodivu,

"Kdo je Hledačka v černém? Proč nepřestala s hledáním?" Jaredův řev byl ohlušující, protože se ke mně odrážel ze všech stran.

Skrývala jsem se za vlastní ruce a čekala na první ránu.

"Ech – Jarede?" zamumlal Ian. "Možná bys to měl nechat na mě..."

"Ty se do toho nepleť!"

Ianův hlas

Zbytek dne jsem s jednou kratičkou výjimkou strávila v absolutním tichu.

Ta výjimka se odehrála o pár hodin později, když Jeb donesl jídlo pro mě i pro Jareda. Když průlezem strkal tác na podlahu mé jeskyňky, věnoval mi omluvný úsměv.

"Děkuju," zašeptala jsem.

"Rádo se stalo," řekl.

Zaslechla jsem, jak Jared

Nejprve mě udeřilo horko, jako by do mě narazila hradba páry. Vlhký hustý vzduch se přese mě převalil a na kůži se mi vysrážel do krůpějí. Mimoděk jsem otevřela ústa, jak jsem se snažila vdechnout zahoustlý vzduch. Ten pach tady byl silnější, stejná kovová pachuť, která mi uvízla v hrdle a ochucovala i zdejší vodu.

Mumlající sbor hlubokých i vysokých hlasů jako

Okraj kamenného otvoru byl sice ošoupaný, ale stejně mi odřel dlaně a holeně, když jsem se jím protáhla ven. Navíc, jak jsem byla ztuhlá, napřímila jsem se jen s bolestí a hned nato jsem sykla. Hlava se mi zatočila, jak z ní krev vytékala dolů do těla.

Rozhlížela jsem se po jediném – kde je Jared, abych mohla skočit mezi něho a útočníky.

Všichni

Když jsem se probrala, ani v nejmenším jsem se necítila dezorientovaně. Přesně jsem věděla, kde jsem, tedy, přibližně, a nechala jsem oči dál zavřené a oddechovala jsem rovnoměrně. Snažila jsem se dozvědět o své situaci co nejvíc a přitom neprozradit, že jsem opět při vědomí.

Měla jsem hlad. Žaludek se mi svíral a zatínal a hněvivě kručel. Usoudila jsem,

Bylo to pro nás obě příliš, vidět ho tady, když už jsme uvěřily, že se s ním nikdy nesetkáme, že jsme ho ztratily navždy. Ohromením jsem zkameněla, nebyla jsem schopná ničeho. Chtěla jsem se podívat na strýčka Jeba, abych pochopila, proč mi v poušti zlomil svou odpovědí srdce, ale nedokázala jsem pohnout ani očima. Jen jsem tupě zírala do Jaredova obličeje.

Melanie

"Jsou tady?" Ta slova jsme vydávily – vystříkla z nás jako voda z plic, prudce. A po vodě otázka, na které záleželo především: "Zvládli to?"

Ve tmě jsem neviděla na výraz strýčkova obličeje. "Kdo?" zeptal se.

"Jamie, Jared!" Náš šepot pálil v hrdle jako řev. "Jared byl přece s Jamiem. S naším bratříčkem!

To je vyloučeno! Určitě ses spletla! To je nesmysl! To není možné!

Civěla jsem do dálky a ohromením se mi dělalo špatně od žaludku; a nedůvěra se rychle přetavila v hrůzu.

Včera ráno jsem posnídala poslední rozmačkanou sušenku Twinkie. Včera odpoledne jsem objevila dvojitý štít a opět odbočila k východu. Melanie mi slíbila, že už nám zbývá najít poslední

"No dobrá! Měla jsi pravdu, měla jsi pravdu!" pronesla jsem hlasitě. Nebyl tam nikdo, kdo by to slyšel.

Melanie mi nevpálila: "Vždyť jsem ti to říkala." Ne tolika slovy, ale v jejím mlčení jsem vycítila výčitku.

Ještě pořád se mi nechtělo opustit auto, i když teď už nám bylo k ničemu. Když došel benzin, nechala jsem vůz ještě chvíli